ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.735.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 735/2017-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce S. S. , zastoupeného JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru č. 341/15, proti žalovanému Gymnázium, Olomouc, Čajkovského 9 , příspěvkové organizaci se sídlem v Olomouci, Čajkovského č. 68/9, IČO 00848956, zastoupenému JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí č. 22/43, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 260/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2016 č. j. 16 Co 42/2016-347, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Utěšeného, advokáta se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 341/15.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 6. 3. 2014 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď odůvodnil tím, že v důsledku organizačního opatření ředitele školy ze dne 26. 6. 2013 č. j. 1081/2013, o snížení počtu pedagogických pracovníků na úseku všeobecně vzdělávacích předmětů, došlo s účinností ode dne 1. 9. 2013 ke snížení počtu zaměstnanců školy za účelem zvýšení efektivnosti práce a že v příčinné souvislosti s touto organizační změnou se žalobce stal nadbytečný, neboť žalovaný nemá možnost mu přidělovat práci.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 4. 7. 2014 (v průběhu řízení doplněnou) žalobce uplatnil neplatnost uvedené výpovědi z pracovního poměru. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného (po změnách, k nimž po uzavření pracovní smlouvy ze dne 9. 5. 2006 došlo v jeho pracovním zařazení) pracuje jako učitel všeobecně vzdělávacích předmětů. Neplatnost výpovědi, k níž žalovaný přistoupil poté, co žalobce odmítl změnu pracovní smlouvy na rozsah pracovního úvazku učitele v rozsahu 0,33, dovozoval ze skutečnosti, že se v důsledku organizačního opatření ředitele školy ze dne 26. 6. 2013 č. j. 1081/2013 nestal nadbytečným zaměstnancem, neboť práce, kterou dosud v rámci sjednaného druhu práce vykonával, je pro žalovaného stále potřebná. Důvod výpovědi proto považuje za uměle vykonstruovaný (skutečné důvody spočívají zejména v rovině osobního vztahu žalobce a ředitele žalovaného) a výpovědí jsou sledovány jiné cíle než snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 16 C 260/2014-277 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 6. 3. 2014 je neplatná, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 58 009 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla prokázaná příčinná souvislost mezi přijatým organizačním opatřením žalovaného (spočívajícím ve snížení počtu pracovních míst na úseku všeobecně vzdělávacích předmětů ze 47,48 pracovního úvazku na 46 pracovního úvazku) a nadbytečností žalobce, neboť zamýšlené změny bylo možno dosáhnout jiným způsobem (neuzavřením dohody o provedení práce, resp. dohody o prodloužení pracovního poměru s učiteli K., S. a J.). Pokud žalovaný tvrdil, že důvodem výpovědi byla „nutnost snížení přímých nákladů“, nebyla tato skutečnost v řízení prokázána, neboť svědkyně Š. S., která pro organizační opatření žalovaného připravovala podklady, uvedla, že v té době snížení nákladů jen odhadovala.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2016 č. j. 16 Co 42/2016-347 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 30 359 Kč. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že hodiny, které žalobce vyučoval ve školním roce 2012/2013 a které spadaly do jeho základního pedagogického úvazku (týdenního rozsahu přímé pedagogické činnosti) v počtu 21 hodin týdně, byly „po rozvázání pracovního poměru s žalobcem“ přiděleny ve školním roce 2013/2014 jiným zaměstnancům – dva učitelé „dostali“ 6 hodin do svých základních úvazků (B. 2 hodiny a P. 4 hodiny) a zbývající učitelé „dostali“ 15 hodin jako tzv. nadúvazkové hodiny. Na základě těchto zjištění dovodil, že „práce, kterou žalobce podle pracovní smlouvy vykonával, se nestala na základě rozhodnutí o organizační změně pro žalovaného ani zčásti nepotřebnou, neboť výuka hodin, resp. předmětů, které žalobce vyučoval, neodpadla, kdy tyto hodiny začali vyučovat další učitelé, kteří tak předtím nečinili“, takže (jinak řečeno) „žalobce se nestal nadbytečným“. Jelikož smyslem a účelem právní úpravy rozsahu přímé pedagogické činnosti (§23 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2014 – dále jen „zákon o pedagogických pracovnících“) je zejména předcházet nadměrnému zatížení pedagogických pracovníků, dovodil odvolací soud, že pedagogickému pracovníkovi lze nařídit nebo s ním dohodnout výkon přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah jen výjimečně, jde-li o vážné provozní důvody. Na základě rozhodnutí o organizační změně ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce proto nelze tolerovat či dokonce „vytvářet“ vědomě „stálé nadúvazkové hodiny“. Legitimitu takové organizační změny nelze odůvodnit ani tím, že rozdělení „malého počtu“ tzv. nadúvazkových hodin mezi ostatní pedagogické pracovníky vede k finanční úspoře. S ohledem na uvedené odvolací soud dovodil, že „rozhodnutí ředitele školy ze dne 26. 6. 2013 nesledovalo snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, případně jinou organizační změnu ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce“. Odvolací soud proto uzavřel, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro podání výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce a že výpověď z pracovního poměru je proto neplatná. Z důvodu nadbytečnosti se již potom odvolací soud nezabýval tím, zda organizační změnou stanovené snížení zaměstnanců mělo nastat jinak (bez nutnosti rozvázat s žalobcem pracovní poměr výpovědí).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující proti oběma jeho výrokům, jehož přípustnost odůvodnil tím, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka tzv. stálých nadúvazkových hodin. Uvedl, že organizační změna směřovala k tomu, aby stejný počet hodin přímé pedagogické činnosti zvládl nižší počet pedagogických pracovníků, a že rozdělení “malého počtu“ tzv. neúvazkových hodin mezi ostatní pedagogické pracovníky vede k výrazné úspoře, a tedy ke zvýšení efektivnosti práce; v této souvislosti poukázal na to, že zaměstnanec se stane nadbytečným, i když v důsledku rozhodnutí o organizační změně odpadne jen část jeho pracovní náplně. Nesouhlasil s právním názorem odvolacího soudu ohledně tzv. stálých nadúvazkových hodin. Z ustanovení §23 odst. 3 zákona o pedagogických pracovnících vyplývá, že pedagogický pracovník může vykonat přímou pedagogickou činnost nad základní pedagogický úvazek, a to v rozsahu 4 hodiny týdně, které mu může ředitel školy nařídit, přičemž další hodiny s ním může dohodnout. Přímá pedagogická činnost nad stanovený rozsah (tzv. přespočetné hodiny) je odměňována příplatkem (ve výši dvojnásobku průměrného hodinového výdělku) podle §132 zákoníku práce. Hodiny přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah, tzv. přespočetné hodiny, nejsou totožné s tzv. přesčasovými hodinami dle zákoníku práce. Práce přesčas vzniká až při výkonu práce nad stanovenou týdenní pracovní dobu, tj. nad 40 hodin týdně. Přespočetné hodiny jsou vykonávány v rámci stanovené pracovní doby a de facto zkracují čas vyhrazený pro výkon prací souvisejících s přímou pedagogickou činností. V praxi bývají rozlišovány tzv. stálé přespočetné hodiny (nazývané též „nadúvazkové“), kdy pedagogický pracovník vykonává pravidelně každý týden více hodin přímé pedagogické činnosti než je jeho základní pedagogický úvazek, a jiné přespočetné hodiny (nazývané též „nahodilé“), vzniklé především zastupováním za chybějící pedagogické pracovníky, při kterém zastupující pedagogický pracovník vykonává přímou pedagogickou činnost (tzv. suplování). Právní režim obou druhů přespočetných hodin je však zcela stejný. Vzhledem k uvedenému dovolatel považuje za mylný závěr odvolacího soudu učiněný o rozdělování tzv. stálých nadúvazkových hodin. Dovolatel v souladu s ustanovením §23 odst. 3 zákona o pedagogických pracovnících ze základního pedagogického úvazku žalobce 15 hodin (poté, co zbývajících 6 hodin přidělil do stálého pedagogického úvazku dvou učitelů a co žalobce 7 hodin odmítl) rozdělil mezi zbývající učitele; uvedené hodiny proto nelze přirovnávat k práci přesčas. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v podaném vyjádření poukázal na vady dovolání, které (podle jeho názoru) spočívají v absenci jakéhokoliv vymezení důvodu dovolání k výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (dovolatel neuvedl právní posouzení, které zde pokládá za nesprávné), a v nedostatečném vymezení důvodu dovolání k výroku I, které postrádá „konkrétní popis právní otázky“, jíž se uplatněný dovolací důvod týká (za nedostatečnou považuje argumentaci dovolatele o tom, že otázka stálých nadúvazkových hodin nebyla dovolacím soudem dosud řešena). Dovolání žalobce považuje též za nepřípustné, neboť dovolatel zpochybnil jen řešení právní otázky tzv. stálých nadúvazkových hodin a řešení druhé právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá (závěr o tom, že práce, kterou žalobce pro žalovaného vykonával, se v důsledku rozhodnutí o organizační změně nestala pro žalovaného nepotřebnou), nenapadl. Žalobce nesouhlasí s argumentací dovolatele, podle které se odvolací soud zmýlil, pokud uvedl, že nelze tolerovat tzv. stálé nadúvazkové hodiny či dokonce „vytvářet“ vědomě další „stálé nadúvazkové hodiny“ na základě rozhodnutí o organizační změně ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce. Je-li každá přepočetná hodina podle ustanovení §132 zákoníku práce odměňována příplatkem ve výši dvojnásobku průměrného hodinového výdělku, uvedený postup nevede k zákonem předvídanému zvýšení efektivnosti práce, resp. k finanční úspoře na straně zaměstnavatele (ke snížení mzdových nákladů), ale naopak k jeho dalšímu finančnímu zatížení (ke zvýšení mzdových nákladů). Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, tedy i v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (potvrzující výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výrok o nákladech odvolacího řízení). Dovolání však postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž řešení závisí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Uvedený nedostatek dovolání představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce (zaměstnanec) – po změnách, k nimž po uzavření pracovní smlouvy ze dne 9. 5. 2006 došlo v jeho pracovním zařazení – pracoval u žalovaného (zaměstnavatele), který je střední školou, jako učitel všeobecně vzdělávacích předmětů, jemuž byl ve školním roce 2012/2013 stanoven rozsah přímé pedagogické činnosti ve výši 21 hodin. Žalovaný přijal pro školní rok 2013/2014 organizační opatření ředitele školy ze dne 26. 6. 2013 č. j. 1081/2013, kterým s účinností od 1. 9. 2013 došlo ke snížení počtu zaměstnanců na úseku učitele všeobecně vzdělávacích předmětů o 1,48 přepočteného zaměstnance (ze stávajícího počtu pracovních míst ve výši 47,48 pracovního úvazku na počet 46 pracovního úvazku); bylo současně rozhodnuto, že organizační opatření bude realizováno tak, že nebude prodloužen pracovní poměr se zaměstnancem s pracovním úvazkem 0,38 končící k 30. 6. 2013 a že zbývající přebytečný úvazek bude řešen „snížením počtu zaměstnanců na uvedeném úseku o jednoho zaměstnance“. Hodiny přímé vyučovací povinnosti žalobce byly následně ve školním roce 2013/2014 rozděleny mezi další zaměstnance žalovaného tak, že 6 hodin bylo přiděleno dvěma učitelům do jejich „základních úvazků“ (B. 2 hodiny a P. 4 hodiny) a zbývajících 15 hodin bylo přiděleno dalším učitelům jako tzv. nadúvazkové hodiny. Dne 6. 3. 2014 žalovaný doručil žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 6. 3. 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb. a č. 303/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23. 6. 2014 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným.
Za shora uvedeného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva (v pořadí, jak se jimi zabýval odvolací soud), za jakých podmínek se zaměstnanec s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně stává pro zaměstnavatele nadbytečným ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zák. práce a za jakých okolností lze vůbec dovodit, že rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně bylo přijato.
V případě první právní otázky jde o to, zda práce, kterou dosud zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonával, je (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období (v důsledku rozhodnutí o organizační změně) potřebná (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015), zatímco v případě druhé právní otázky jde o to, zda rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 29 Cdo 654/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci z důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak na závěru, že žalobce se nestal nadbytečným zaměstnancem, neboť práce, kterou podle pracovní smlouvy vykonával, se pro žalovaného nestala ani zčásti nepotřebnou (vzhledem k tomu, že hodiny, které žalobce vyučoval v rámci své přímé vyučovací povinnosti, byly ve školním roce 2013/2014 rozděleny mezi další zaměstnance žalovaného), a jednak na závěru, že rozhodnutí ředitele školy ze dne 26. 6. 2013 (vzhledem k tomu, že nepřípustně – v rozporu s ustanovením §23 zákona o pedagogických pracovnících – vytvářelo tzv. stálé nadúvazkové hodiny pedagogických pracovníků) nesledovalo „snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, případně jinou organizační změnu ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce“, tj. na závěru, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Ze shora uvedeného vyplývá, že každý z těchto závěrů sám o sobě – v případě jeho správnosti – vedl (musel vést) k zamítnutí žaloby.
Přestože každý z těchto závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatel – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnil jen závěr odvolacího soudu o tom, že rozhodnutí ředitele školy ze dne 26. 6. 2013 není rozhodnutím o organizační změně ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zák. práce, neboť nesouhlasil s jeho výkladem ustanovení §23 zákona o pedagogických pracovnících o tzv. stálých nadúvazkových hodinách (konání přímé pedagogické činnosti nad stanovený rozsah). Druhý závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce se nestal nadbytečným zaměstnancem, dovolatel nenapadl a správnost tohoto závěru dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) nemohl přezkoumat (nicméně lze dodat, že tento závěr vychází z ustálené, výše označené judikatury dovolacího soudu). Za této situace dovolání není přípustné – jak vyplývá z výše uvedeného - ani ve vztahu k právní otázce, jejíž vyřešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil; dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku o věci samé) je tak nepřípustné jako celek.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného, které není přípustné a které – v části směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - trpí vadami, jež nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §§243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 2 500 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobce plátcem, ve výši 588 Kč (§137 odst. 3 a §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3 388 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu