ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.736.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 736/2017-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce MOL Česká republika, s.r.o., se sídlem v Praze l, Purkyňova č. 2121/3, IČO 49450301, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Tomicou, advokátem se sídlem v Těrlicku, Chatová č. 164/10, proti žalovaným: 1/ Horded Moresmes, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pod Habrovkou č. 445/3, IČO 47309741, zastoupené JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, 2/ V. L., zastoupenému JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, 3/ J. Ř., o zaplacení částky 12.110.805,-Kč s příslušenstvím a odměnou, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 546/2009, o dovolání H. Ř., V. Ř., a P. Ř., všichni zastoupeni JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem v Teplicích, Husitská č. 692/3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2016, č.j. 2 Cmo 14/2016-337, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným u Městského soudu v Praze dne 30.12.2009, se právní předchůdce nynějšího žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit mu společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 12.110.805,-Kč s 6% úrokem z této částky od 30.12.2009 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 40.369,-Kč, a to z titulu směnky vlastní č. vystavené 1.6.2004 v Praze žalovaným 1) na řad žalobce s doložkou bez protestu, znějící na částku 12.110.805,-Kč, splatnou 29.12.2009, avalovanou žalovanými 2) a 3).
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 9.3.2010, č.j. 54 Cm 546/2009-14, návrhu žalobce vyhověl, k námitkám žalovaných proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu věc projednal a rozsudkem ze dne 7.3.2011, č.j. 54 Cm 546/2009-105, rozhodl tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.3.2011, č.j. 54 Cm 546/2009-105, podali žalovaní 1), 2) a 3) odvolání. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 27.12.2011, č.j. 9 Cmo 431/2011-218, rozhodl, že se řízení o odvolání žalovaného 1) a žalovaného 2) vylučuje k samostatnému projednání pod sp. zn. 9 Cmo 478/2011, a v odůvodnění usnesení uvedl, že o odvolání žalovaného 3), který dne 12.8.2011 zemřel, bude rozhodnuto poté, co bude ukončeno dědické řízení.
Usnesením ze dne 30.9.2016, č.j. 2 Cmo 14/2016-337, Vrchní soud v Praze rozhodl, že se řízení ve vztahu k žalovanému 3) ohledně směnečného peníze ve výši 8.989.003,66 Kč, úroku ve výši 6% p.a. z částky 12.110.805,-Kč od 30.12.2009 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 40.369,-Kč, zastavuje (výrok I.), a že v řízení bude na straně žalovaného 3) pokračováno s H. Ř., narozenou dne, V. Ř., narozeným dne, a P. Ř., narozeným dne. Vycházel ze zjištění, že Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 18.6.2012, č.j. 36 D 1087/2011-179, které nabylo právní moci 13.7.2012, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele J. Ř. částkou 3.121.801,34 Kč, výši dluhů částkou 12.586.192,-Kč, výši předlužení dědictví částkou 9.464.390,66 Kč, a současně schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž pozůstalá manželka H. Ř. nabyla veškerý majetek zůstavitele v hodnotě 3.121.801,34 Kč s povinností zaplatit pozůstalým synům V. Ř. a P. Ř. každému částku 1.040.600,-Kč. Odvolací soud vyslovil, že „okamžik právní moci tohoto rozhodnutí má také ten procesní následek, že dědici ztrácejí postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.) a stávají se v řízení ohledně sporné pohledávky žalobce za zůstavitelem společníky samostatnými (§91 odst. 1 o.s.ř), a to dle poměru, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.“ Dále se soud zabýval mírou odpovědnosti dědiců za dluhy žalovaného 3) a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle ustanovení §470 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž vycházel z toho, že dědictví bylo předlužené, a že tedy dědici mají jen omezenou odpovědnost za dluhy. V plné výši by se měly podle ustanovení §175v odst. 2 písm. b) o.s.ř. uspokojit pohřební náklady hrazené pozůstalou manželkou ve výši 32.863,-Kč a pozůstalým synem P. Ř. ve výši 16.149.-Kč. Ze zbývající hodnoty dědictví by se podle ustanovení §175v odst. 2 písm. f) a odst. 3 o.s.ř. měly uspokojovat pohledávky za zůstavitelem z titulu smluv o půjčce P. B. v celkové výši 5.950.000,-Kč a P. K. v celkové výši 6.587.180,-Kč, které byly zařazeny do soupisu pasiv dědictví, a spadá sem i žalovaná směnečná pohledávka, která do soupisu pasiv v řízení o dědictví zahrnuta nebyla. Soud shrnul, že „obvyklá hodnota dědictví po žalovaném 3) činí 3.121.801,34 Kč“, a že „s ohledem na omezenou odpovědnost dědiců podle ustanovení §470 obč. zák. je zřejmé, že předmětná žaloba o zaplacení směnečného peníze ve výši 12.110.805 Kč s 6% úrokem z této částky od 30.12.2009 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 40.369 Kč tuto hodnotu dědictví přesahuje“, a proto odvolací soud „řízení o této směnečné žalobě v rozsahu směnečného peníze ve výši 8.989.003,66 Kč, celého žalovaného příslušenství a směnečné odměny ve vztahu k žalovanému 3) zastavil“. Dále uvedl, že „jelikož (výše identifikovaní) dědici po žalovaném 3) nabyli majetek v obvyklé ceně 3.121.801,34 Kč, a to každý z 1/3 (viz dohoda o vypořádání dědictví, obsažená v pravomocném usnesení dědického soudu z 18.6.2012), stal se každý z nich jeho procesním nástupcem v řízení o zbývající směnečné pohledávce (3.121.801,34 Kč) v rozsahu částky 1.040.600,- Kč, jako jeho samostatný společník“.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.9.2016, č.j. Cmo 14/2016-337, podali H. Ř., V. Ř. a P. Ř. společně dovolání, a to proti oběma jeho výrokům. Přípustnost dovolání dovozují ze skutečnosti, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a že „otázka právního nástupnictví po zemřelém J. Ř. měla být posouzena jinak“. Namítají, že nejsou v tomto sporu procesními ani právními nástupci původně žalovaného 3) J. Ř., neboť ve skončeném dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 D 1087/2011 byla provedena konvokace věřitelů, že „v rámci této výzvy nepřihlásil do dědického řízení svoji pohledávku žádný věřitel, tedy ani žalobce“, že v rámci dědického řízení však již byli přihlášeni se svými pohledávkami věřitelé P. B. s pohledávkou ve výši 5.950.000,- Kč a P. K. s pohledávkou ve výši 6.587.180,- Kč, a že ve vztahu k nim tak dle konstantní judikatury měli dědicové povinnost vypořádání těchto pohledávek do výše nabytého dědictví“. Dovolatelé dále namítají, že celé dědictví ve výši 3.121.801,34 Kč nabyla manželka zůstavitele H. Ř., že ta na základě dohody dědiců „vypořádala celé dědictví ve prospěch dvou označených (a v dědickém řízení řádně přihlášených) věřitelů P. B. a P. K., a to poměrně k výši jejich pohledávek a obvyklé ceně dědictví, tedy v souladu s ustanovením §175v odst. 2 písm. f), odst. 3 o.s.ř. v tehdy platném znění, tj. ve znění s účinností do 31.12.2013“ a že „vypořádání proběhlo na základě kupních smluv o převodu části nemovitostí ze dne 18.12.2012 a 28.12.2012 v souladu s usnesením Okresního soudu Teplice ze dne 18.6.2012 č.j. 36 D 1087/2011-179 a dohodou o vypořádání dědictví ze dne 15.8.2012“. Dovolatelé jsou názoru, že „byli a jsou povinni uspokojit nepřihlášené pohledávky v dědickém řízení jen tehdy, jestliže již nevyčerpali cenu nabytého dědictví ve prospěch těch věřitelů, kteří se na výzvu soudu učiněnou podle §175n o.s.ř. v řízení o dědictví včas a řádně přihlásili“, že P. B. a P. K. své pohledávky uplatnili ještě před vydáním konvokace věřitelů, jejich částečným uspokojením tak z nabytého dědictví nezůstalo ničeho, že v takovém případě dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas soudu neoznámili, a to aniž by bylo významné, zda přihlášené pohledávky v odpovídající výši byly skutečně zaplaceny, a že v případě tzv. konvokace věřitelů podle ustanovení §175n o.s.ř., v tehdy platném znění, platí její účinky i mimo rámec dědického řízení. Dále dovolatelé odkazují na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která byla citována i odvolacím soudem, která ve svých právních větách a závěrech nepřiznává postavení procesních nástupců zůstavitele dědicům v těch případech, kdy je dědictví ať zčásti či zcela použito na úhradu pohledávek těch věřitelů, kteří své pohledávky v dědickém řízení přihlásili řádně a včas. Dovolatelé proto navrhují, aby „usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.9.2016, č.j. 2 Cmo 14/2016-337, bylo změněno tak, že se řízení vůči žalovanému J. Ř. zastavuje, nebo nechť dovolací soud toto usnesení zruší a vrátí věc k dalšímu řízení odvolacímu soudu“.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle jeho názoru „není dovolání přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené soudní judikatury“, že ze spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 36 D 1087/2011 „je zřejmé, že dovolatelé věděli o pohledávce žalobce za zůstavitelem, neboť je definována v odst. XII. protokolu o předběžném šetření“, a že v závěru tohoto protokolu je také uvedeno, že právní zástupce dědiců navrhl přerušit dědické řízení do doby, než bude vyřešen spor vedený u Městského soudu v Praze. Dále uvedl, že výzvou soudního komisaře ze dne 24.10.2011 byli P. B. a P. K. vyzváni ke sdělení výše pohledávek, což učinili svým sdělením ze dne 2.11.2011, nikoli řádným přihlášením pohledávky do dědického řízení, že „je tak nesporné, že tyto pohledávky jsou ve stejné skupině jako pohledávka žalobce, který ji také nepřihlásil“, a že navíc, soudní komisař neučinil vůči žalobci výzvu ke sdělení přesné výše pohledávky, neboť tuto dědici věděli a uvedli to do protokolu, „zatímco u věřitelů P. B. a P. K. byla výše jejich pohledávek do protokolu o předběžném šetření sdělena jen přibližně“, a proto „již z toho důvodu nelze oznámení věřitelů P. B. a P. K. považovat za přihlášení pohledávky do dědického řízení ve smyslu ustanovení §175n o.s.ř.“ Žalobce dále namítl, že k tíži žalobce nemůže jít, že H. Ř., která podle dědické dohody nabyla veškerý majetek zůstavitele, po skončení řízení o dědictví při uspokojování věřitelů žalobce, jakožto věřitele, opomenula, a že „s ohledem na skutečnost, že žádný z věřitelů nebyl účastníkem dědického řízení, není dohoda o vypořádání dědictví závazná ani pro žalobce ani pro ostatní věřitele zůstavitele“. Proto žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl, neboť není přípustné, a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami [určenými procesními nástupci žalovaného 3)] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení u něho končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §238a o.s.ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
V projednávané věci dovoláním napadeným usnesením odvolací soud v průběhu odvolacího řízení rozhodoval o tom, kdo je procesním nástupcem (a v jakém rozsahu) zemřelého žalovaného 3). Nejde tak o rozhodnutí, kterým se řízení u odvolacího soudu končí, ale „jen“ o procesní rozhodnutí, které je předpokladem pro pokračování v odvolacím řízení poté, co žalovaný 3) v průběhu odvolacího řízení zemřel. Pro posuzování přípustnosti dovolání se tak neuplatní ustanovení §237 o.s.ř., nýbrž specielní ustanovení §238a o.s.ř., které zakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutí, kterým odvolací soud v průběhu odvolacího řízení rozhodl o procesním nástupnictví, a to bez toho, že by bylo vyžadováno splnění dalších předpokladů. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání soudem určených procesních nástupců proti napadenému usnesení odvolacího soudu je přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§107 odst. 1 o.s.ř.).
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§107 odst. 2 o.s.ř.).
Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§107 odst. 5 věta první o.s.ř.).
Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (§470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době smrti zůstavitele J. Ř., dále jen „obč. zák.“).
Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (§470 odst. 2 obč. zák.).
V projednávané věci při rozhodování o tom, s kým bude dále v řízení pokračováno místo zemřelého žalovaného J. Ř., odvolací soud vycházel z výsledku řízení o dědictví po J. Ř., které bylo pravomocně skončeno usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 18.6.2012, č.j. 36 D 1087/2011-179, tedy z toho, že dědici tohoto zůstavitele jsou H. Ř., V. Ř. a P. Ř., že dědictví bylo předluženo, a že soudem byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví, podle níž H. Ř. nabývá veškerý majetek zůstavitele v obvyklé ceně 3.121.801,34 Kč s povinností vyplatit V. Ř. a P. Ř. každému 1.040.600,- Kč. Na tato zjištění odvolací soud aplikoval ustanovení §470 obč. zák. o odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele limitované výší nabytého dědictví a uzavřel, že v tomto rozsahu jsou uvedení tři dědici procesními nástupci žalovaného J. Ř., zatímco ohledně žalované částky, která přesahuje cenu nabytého dědictví, J. Ř. procesní nástupce v tomto řízení nemá (čehož důsledkem je zastavení řízení ohledně směnečného peníze ve výši 8.989.003,66 Kč, žalovaného úroku a směnečné odměny).
Uvedené závěry odvolacího soudu a jeho rozhodnutí jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v níž nejsou žádné pochybnosti o tom, že dědici zemřelého účastníka řízení jsou jeho procesními nástupci i v případě, že dědictví je předlužené, ovšem jen do výše nabytého dědictví. Míru odpovědnosti dědice (dědiců) za dluhy zůstavitele je přitom třeba zkoumat již při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místo zemřelé fyzické osoby, nikoli až při rozhodování o věci samé, s tím, že takové rozhodnutí soud přijímá s výhradou změny poměrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.12.2014, sp. zn. 31 Cdo 1170/2012).
Jestliže H. Ř., V. Ř. a P. Ř. nabyli rovným dílem dědictví po J. Ř. v ceně 3.121.801,34 Kč, pak podle ustanovení §470 odst. 2 obč. zák. do této výše také rovným dílem odpovídají za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem, tj. každý do výše 1.040.600 Kč. Skutečnost, že H. Ř. a jejím prostřednictvím i V. Ř. a P. Ř. po skončení řízení o dědictví částečně uspokojili pohledávky dvou věřitelů zůstavitele, které byly zařazeny do pasiv dědictví, nemá pro rozhodnutí o procesním nástupnictví žádný význam. Oprávněnost takového plnění (zda odpovídá ustanovení §175v odst. 2 o.s.ř., které upravovalo postup při uhrazování pohledávek věřitelů za zůstavitelem podle stanovených skupin, resp. zda a ve vztahu ke kterým věřitelům nastaly účinky konvokace podle ustanovení §175n o.s.ř.) lze zkoumat až při rozhodování o věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno, že by napadené usnesení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání H. Ř., V. Ř. a P. Ř. podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
S ohledem na to, že tímto rozhodnutím nerozhodoval dovolací soud o věci samé, nejsou dány předpoklady k tomu, aby rozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b o.s.ř.); o té bude rozhodovat soud (odvolací, popř. soud prvního stupně) v závěrečném rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu