ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.77.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 77/2018-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci pozůstalosti po V. M. , zemřelé dne 17. srpna 2016, za účasti G. M. , zastoupené Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí č. 1621/5, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 987/2016, o dovolání G. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2017 č. j. 24 Co 80/2017-86, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. března 2017 č. j. 32 D 987/2016-64 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 17. 8. 2016 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 9. 2016 č. j. 32 D 987/2016-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce byla pověřena JUDr. Adéla Matějková, notářka v P. (§100 zákona o zvláštních řízeních soudních).
Obvodní soud pro Prahu 5 – poté, co usnesením ze dne 6. 2. 2017 č. j. 32 D 987/2016-35 rozhodl, že se nahrazuje soupis pozůstalosti prohlášením dědičky o pozůstalostním majetku – usnesením ze dne 6. 2. 2017 č. j. 32 D 987/2016-36 určil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti částkou 446 735 Kč, výši pasiv pozůstalosti částkou 367 529,29 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 79 205,71 Kč, potvrdil, že veškeré zůstavitelčino jmění (ve výroku specifikované) nabyla jediná dědička – zůstavitelčina dcera G. M., určil odměnu notářky a povinnost dědičky k jejímu uhrazení s tím, že ji G. M. již uhradila zálohou, a určil, že G. M. nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že zůstavitelka nezanechala závěť, že byla rozvedená a měla 3 děti, z nichž však bezdětný zůstavitelčin syn J. M. a bezdětný zůstavitelčin syn P. M. dědictví odmítli, že zůstavitelčina dcera G. M. dědictví neodmítla a uplatnila právo výhrady soupisu pozůstalosti, takže lze mít za to, že je jedinou dědičkou ze zákona 1. dědické třídy k dědění povolanou podle §1635 odst. 1 občanského zákoníku, že soupis pozůstalosti byl usnesením nahrazen prohlášením dědičky o pozůstalostním majetku, a že zůstavitelčině dceři tudíž bylo nabytí dědictví potvrzeno jako jediné dědičce ze zákona.
Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podala G. M. odvolání.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 32 D 987/2016-64 rozhodl, že „opožděně podané odvolání zůst. dcery G. M., ze dne 17. 2. 2017 (doručené soudu dne 20. 2. 2017), doplněné dopisem ze dne 24. 2. 2017 (doručen soudu dne 27. 2. 2017) odmítá“, a určil náhradu „hotových výloh“ notářky celkovou částkou 77 Kč („hotové výlohy“ 64 Kč, 21 % DPH ve výši 13 Kč) a povinnost G. M. k jejímu zaplacení. V odůvodnění usnesení uvedl, že dne 6. 2. 2017 bylo s jedinou účastnicí G. M. v notářské kanceláři konáno notářským koncipientem J. T. jednání, které trvalo od 9:00 hodin do 9:35 hodin, že jednání bylo ukončeno a G. M. byl bez námitek podepsán protokol o tomto jednání dne 6. 2. 2017 v 9:35 hodin, že následně v mezidobí 20 minut (mezi jednáními) bylo písemně vyhotoveno a soudní komisařkou vydáno a podepsáno usnesení o dědictví č. j. 32 D 987/2016-36, že v této době čekala G. M. v notářské kanceláři za účelem převzetí stejnopisu usnesení, že originál usnesení č. j. 32 D 987/2016-36 byl soudní komisařkou podepsán a že poté, co soudní komisařka vydala originál uvedeného usnesení, bylo notářským koncipientem J. T. v 9:55 hodin zahájeno jednání za účasti G. M., na němž notářský koncipient doručil stejnopis usnesení č. j. 32 D 987/2016-36 G. M., která se proti němu podpisem protokolu na č. l. 37 spisu vzdala práva odvolání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání G. M. je opožděné, neboť se odvolatelka na jednání dne 6. 2. 2017 práva odvolání výslovně svým prohlášením a podpisem protokolu vzdala.
K odvolání G. M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2017 č. j. 24 Co 80/2017-86 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2017 č. j. 32 D 987/2016-64. Vycházel ze zjištění, že z obsahu protokolu ze dne 6. 2. 2017 ve věci řízení o pozůstalosti po V. M. je zřejmé, že při jeho pořízení byl přítomen J. T., že jednání započalo v 9:55 hodin, že podle jeho obsahu se do kanceláře dostavila G. M., která do vlastních rukou svým jménem převzala usnesení č. j. 32 D 987/2016-36 a svým podpisem potvrdila doručení usnesení při tomto jiném soudním úkonu a zároveň se vzdala odvolání proti uvedenému usnesení, že jednání bylo ukončeno v 10:00 hodin, protokol byl vytištěn, přítomnou přečten, v celém rozsahu schválen a vlastnoručně podepsán a že obsahuje podpis G. M. a podpis J. T. Odvolací soud dovodil, že nemá důvod pochybovat o pravdivosti prohlášení JUDr. Adély Matějkové o pravosti jejího podpisu na originálu usnesení ze dne 6. 2. 2017 č. j. 32 D 987/2016-36. Má za to, že G. M. se v odvolacím řízení snaží zvrátit výsledky řízení (zejména skutečnost, že se vzdala práva odvolání proti usnesení ze dne 6. 2. 2017 č. j. 32 D 987/2016-36) „způsobem, který se nejeví být zcela korektním“, tvrdí-li, že usnesení, které bylo do spisu zařazeno, je podvrhem, což je podle jejího přesvědčení doloženo tím, že usnesení, které obdržela pod stejným číslem jednacím, není podepsáno JUDr. Adélou Matějkovou, soudní komisařkou, ale je v něm uvedeno „Za správnost vyhotovení: J. T., notářský koncipient“. Odvolací soud uvedl, že odvolatelka opomíjí fakt, že ve spise je založen originál tohoto usnesení, který je takto výslovně označen, a že účastníkům jsou doručovány pouze stejnopisy vydaných usnesení, které již nejsou podepsány příslušným soudcem či soudním komisařem, nýbrž jsou opatřeny pouze otiskem razítka toho, kdo rozhodnutí vydal, a dále doložkou „Za správnost vyhotovení“ s uvedením jména a podpisu vedoucího kanceláře nebo jím zmocněného zaměstnance, v tomto případě notářského koncipienta J. T. Odvolací soud dospěl k závěru, že veškeré úkony, které byly prováděny v tomto řízení soudní komisařkou či pověřeným „soudním koncipientem“, jsou v souladu s jednacím řádem i s kancelářským řádem, že protokoly i vydaná usnesení na sebe logicky navazují a že nelze z ničeho dovodit, že by notářka, případně notářský koncipient, vytvářeli podvržené dokumenty. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu je nepochybné, že G. M. se po převzetí usnesení ze dne 6. 2. 2017 č. j. 32 D 987/2016-36 zcela prokazatelně ve smyslu ustanovení §207 odst. 1 občanského soudního řádu vzdala práva odvolání, což stvrdila svým vlastnoručním podpisem, bylo odvolání podáno účastnicí, která v důsledku vzdání se práva odvolání ztratila právo odvolat se proti napadenému usnesení. Důsledkem takové skutečnosti podle názoru odvolacího soudu může být z procesního hlediska jen odmítnutí odvolání, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn [§218 písm. b) občanského soudního řádu].
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala G. M. dovolání. Namítá, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť se žádným způsobem nevypořádal s celou řadou jejích odvolacích námitek a nechal je ve svém odůvodnění zcela bez povšimnutí, a že napadené usnesení je „pro své ignorování tvrzení účastnice zcela nepřezkoumatelné, a tím je v naprostém rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů“. Zdůraznila, že uváděla, že protokol o jednání u notáře ze dne 6. 2. 2017 s číslem listu 37 nikdy nepodepsala, ačkoliv je na něm její údajný podpis, a že k tomu navrhovala, „nechť je (ne)pravost podpisu prokázána znaleckým posudkem“, avšak že ničemu z toho odvolací soud nevěnoval „ani zlomek pozornosti“, ignoroval její návrh na důkaz znaleckým posudkem a podpis bez dalšího označil za vlastnoruční. Uvedla, že odvolací soud ignoroval rovněž její tvrzení o nesrovnalostech s protokolem o jednání (protokol byl vyhotoven později, než předmětné usnesení, nebyl účastnici předán, neměl standardně přidělené číslo jednací a nebyl žádný důvod, proč by byl vyhotovován protokol o jednání, když fakticky podle tvrzení notářky v napadeném usnesení nešlo o jednání, ale jen o předání předmětného usnesení), jakož i její tvrzení, že nikdy nebyla notářkou řádně poučena o odvolání před tím, než jí bylo předáno vyhotovení předmětného usnesení, ani o tom, co to znamená vzdát se práva na odvolání a co z toho plyne za důsledky, že tedy notářka nesplnila poučovací povinnost. Namítá, že notářka sama potvrdila, že se nezúčastnila jednání, v němž podle ní vydala rozhodnutí, a uvádí, že byla svědkem toho, že předmětné usnesení ve formě předávané účastnici bylo vyhotovováno podepsaným notářským koncipientem přímo před zrakem účastnice, a že tedy předmětné usnesení bylo takto vyhotoveno nepříslušnou osobou. Dále uvedla, že v odvolání upozorňovala na to, že soudní komisařka odmítla odvolání účastnice pro opožděnost, ačkoliv k takovému odmítnutí nebyl důvod, neboť pokud už chtěla soudní komisařka odvolání odmítnout, měla tak učinit z toho důvodu, že účastnice nebyla oprávněnou osobou, avšak že odvolací soud „ani slůvkem nezmiňuje toto nesprávné odmítnutí odvolání ze strany soudní komisařky, když přitom sám uvádí, že důvodem pro odmítnutí odvolání je, že bylo podáno někým, kdo není k odvolání oprávněn“. Podle názoru dovolatelky tak odvolací soud „opět naprosto přechází pochybení soudní komisařky a kryje její špatnou činnost, což je opět nepřípustné“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu buď změnil tak, že vyhoví odvolacímu návrhu účastnice, nebo aby napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc „vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení o věci samé“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání G. M. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 [srov. ustanovení §1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, zda může odvolací soud potvrdit jako věcně správné usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně odmítl odvolání účastníka řízení proti usnesení o dědictví „jako opožděné“ s odůvodněním, že se odvolatel vzdal práva na odvolání, dospěl-li odvolací soud k závěru, že odvolání bylo podáno účastníkem, který se vzdal práva odvolání, a že proto mělo být odvolání odmítnuto z důvodu, že bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání G. M. proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Pro řízení o pozůstalosti v prvním stupni je příslušný okresní soud (srov. §3 odst. 1 z. ř. s.). V obvodu hlavního města Prahy působnost okresních soudů vykonávají obvodní soudy; v obvodu města Brna vykonává působnost okresního soudu Městský soud v Brně [srov. §9 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
Podle ustanovení §100 odst. 1 z. ř. s. úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil, není-li dále stanoveno jinak.
O odvolání proti rozhodnutím okresního soudu v řízení o pozůstalosti rozhodují krajské soudy (srov. §1 odst. 3 z. ř. s. a §10 odst. 1 o. s. ř.). V obvodu hlavního města Prahy působnost krajského soudu vykonává Městský soud v Praze [srov. §9 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
Z uvedeného vyplývá, že k rozhodnutí o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o dědictví (vydanému notářem jako soudním komisařem) je funkčně příslušný krajský soud (v obvodu hlavního města Prahy Městský soud v Praze). Výjimku z tzv. devolutivního účinku odvolání, který spočívá v tom, že oprávnění pokračovat v řízení o věci (projednat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnout o něm) přechází ze soudu prvního stupně na odvolací soud, představuje institut tzv. autoremedury (nápravy vlastního rozhodnutí ve prospěch odvolatele), upravený v ustanovení §210a o. s. ř., podle něhož usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebo usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel, nebo usnesení, kterým bylo uloženo pořádkové opatření (§53 o. s. ř.), nebo usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (§43 odst. 2, §75a, §75b odst. 2, §78d odst. 2 o. s. ř.), nebo usnesení o odmítnutí odvolání (§208 o. s. ř.), nebo rozhodnutí vydané podle části šesté o. s. ř. může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví. Další výjimku z tzv. devolutivního účinku odvolání představuje situace, kdy je odvolání podáno opožděně. Před předložením věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání je soud prvního stupně povinen mimo jiné zkoumat, zda bylo odvolání podáno včas. Opožděně podané odvolání předseda senátu soudu prvního stupně (v řízení o pozůstalosti notář jako soudní komisař) usnesením odmítne (§208 odst. 1 o. s. ř.).
Má-li soud prvního stupně za to, že odvolání bylo podáno včas, postará se předseda senátu soudu prvního stupně (v řízení o pozůstalosti notář jako soudní komisař) o odstranění případných vad ve včas podaném odvolání (§43 o. s. ř); nezdaří-li se mu vady odstranit nebo má-li za to, že odvolání je podáno tím, kdo k němu není oprávněn, nebo že není přípustné, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu (§209 o. s. ř.).
Soud prvního stupně (v řízení o pozůstalosti notář jako soudní komisař) tedy je – jak vyplývá z výše uvedeného – oprávněn odmítnout opožděně podané odvolání. Od opožděně podaného odvolání je však třeba odlišovat situaci, kdy se účastník svého práva na odvolání vzdal. Vzdát se odvolání je možné jedině vůči soudu, a to až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí (§207 odst. 1 o. s. ř.). Účastník, který se práva na odvolání účinně vzdal, tímto svým úkonem ztrácí možnost podat odvolání a nadále není k podání odvolání oprávněn (subjektivně legitimován).
Bylo-li tedy odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o dědictví (vydanému notářem jako soudním komisařem) podáno sice včas (srov. ustanovení §204 o. s. ř. a ustanovení §136 odst. 1 z. ř. s.), avšak osobou, která se práva na odvolání účinně vzdala, a která proto není k podání odvolání subjektivně legitimována, není soud prvního stupně oprávněn odvolání odmítnout, neboť o odmítnutí odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn, rozhoduje odvolací soud, který je k rozhodnutí o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně funkčně příslušný [srov. ustanovení §10 odst. 1 a §218 písm. b) o. s. ř.].
Dospěje-li odvolací soud v řízení o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl odvolání účastníka řízení proti usnesení o dědictví, k závěru, že odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o dědictví bylo podáno osobou, která se práva na odvolání účinně vzdala, je na místě, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání zrušil podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl oprávněn o odmítnutí odvolání rozhodnout (nebyl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o dědictví) a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava, a aby odvolací soud (jako soud funkčně příslušný) sám rozhodl o odmítnutí odvolání podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř.
V projednávané věci soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 32 D 987/2016-64 odmítl odvolání G. M. proti usnesení soudu prvního stupně o dědictví ze dne 6. 2. 2017 č. j. 32 D 987/2016-36. Ačkoliv ve výroku tohoto usnesení soud prvního stupně označuje odvolání jako „opožděně podané“, z jeho odůvodnění vyplývá, že odmítl odvolání z důvodu, že se G. M. na jednání dne 6. 2. 2017 práva odvolání výslovně svým prohlášením a podpisem protokolu vzdala. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podala G. M. odvolání a odvolací soud dovoláním napadeným usnesením ze dne 31. 7. 2017 č. j. 24 Co 80/2017-86 usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání potvrdil. Odvolací soud toto své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že „z obsahu spisu je nepochybné, že pozůstalá dcera se po převzetí usnesení ze dne 6. 2. 2017 č. j. 32 D 987/2016-36 zcela prokazatelně ve smyslu ustanovení §207 odst. 1 o. s. ř. vzdala práva odvolání, což stvrdila svým vlastnoručním podpisem“, že odvolání proto bylo podáno účastníkem, který v důsledku vzdání se práva odvolání ztratil právo odvolat se proti napadenému usnesení, a že důsledkem takové skutečnosti může být z procesního hlediska jen odmítnutí odvolání, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.
Je správný názor odvolacího soudu, že důsledkem skutečnosti, že odvolání bylo podáno účastnicí, která v důsledku vzdání se práva odvolání ztratila právo odvolat se proti napadenému usnesení, může být jen odmítnutí odvolání, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Dovolací soud však nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je v takovém případě na místě usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání potvrdit jako věcně správné. Usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nelze – jak vyplývá z výše uvedeného – potvrdit jako věcně správné v případě, že důvodem k odmítnutí odvolání není jeho opožděnost, ale skutečnost, že bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. V takovém případě je rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo takovou vadou, kterou v odvolacím řízení nelze odstranit, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno soudem, který nebyl oprávněn o odmítnutí odvolání rozhodnout (nebyl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání proti usnesení o odmítnutí dědictví). Nelze je tedy potvrdit podle ustanovení §219 o. s. ř. jako věcně správné, neboť toto rozhodnutí nemělo (nemohlo) být soudem prvního stupně vůbec vydáno.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání z důvodu, že je podal někdo, kdo k odvolání není oprávněn, není správné.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu