ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.836.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 836/2018-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. J. , zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3, proti žalovanému městu Mariánské Lázně se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská č. 155/3, IČO 00254061, zastoupenému JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Hroznatova č. 773/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 55/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 61 Co 279/2017-151, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dušana Diviše, advokáta se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 2121/3.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2017, č. j. 61 Co 279/2017-151 (do výroku ve věci samé), jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak], jednak postrádá vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.; v dovolacím řízení proto nelze pro tyto vady pokračovat.
Ostatně, dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2017, č. j. 61 Co 279/2017-151 (proti potvrzujícímu výroku ve věci samé), není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod číslem 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo - již ve vztahu k současné právní úpravě - odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3195/2013, a v nich vyjádřený právní názor, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal zaměstnavatel zaměstnanci pro jeho nadbytečnost z důvodu organizačních změn, je neplatná, jestliže rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu nebylo přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel - ve prospěch svého opačného názoru – že soudy nevzaly do úvahy judikáty Nejvyššího soudu „NS 21 Cdo 3762/2010, NS 21 Cdo 1001/2011, NS 21 Cdo 1138/2011, NS 21 Cdo 1520/2011“, přehlíží, že soudy v jím zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci) dovolání také trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2017, č. j. 61 Co 279/2017-151, do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, není rovněž přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017), neboť v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu