ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.868.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 868/2017-120
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce QI investiční společnost, a. s. se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, IČO 27911497, zastoupeného Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 733/29, proti žalované M. N. , zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru č. 92, o zaplacení 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 102/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. května 2016, č. j. 22 Co 118/2016-78, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 23.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Josefa Smutného, advokáta se sídlem v Pardubicích, tř. Míru č. 92.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 190.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 190.000,- Kč za dobu od 30. 1. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že právní předchůdce žalobce, Komerční banka, a. s., uzavřela s žalovanou, jejím manželem (P. N.) a H. N., dne 31. 5. 2004, smlouvu o úvěru č. S560404240146, kterou se banka zavázala poskytnout hypoteční úvěr ve výši 1.900.000,- Kč, a k zajištění této smlouvy o úvěru uzavřeli titíž účastníci dne 3. 6. 2004 zástavní smlouvu č. 560404600146 (dále též jen „Zástavní smlouva“). Předmětem zástavní smlouvy byly nemovitosti zapsané na LV pro k. ú. Z., obec D., evidovaném Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště P. – tedy rodinný dům, který je součástí pozemku, pozemek a pozemek v k. ú. Z. (dále též jen „Nemovitosti“). Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 11. 2014 postoupila Komerční banka, a. s., společnosti IT credit, s. r. o., IČO 26444437, pohledávku ze smlouvy o úvěru č. S560404240146 ze dne 31. 5. 2004. Následně byla pohledávka ze smlouvy o úvěru včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených, tedy i se zástavním právem, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2014 na žalobce. V čl. III., odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. III. odst. 5 a) Zástavní smlouvy žalovaná prohlásila, že „na zástavě či jakékoliv její části nevázne žádné věcné či jiné právo, ať už smluvně nebo jinak zřízené ve prospěch zástavce nebo jiné třetí osoby. Porušení uvedeného ustanovení vyplývá ze zápisu na LV, katastrální území Z.: řízení č. j. 103 Ex 03176/2014 - 14, v němž bylo zřízeno zástavní právo exekutorské k uspokojení pohledávky ve výši 294.781,59,- Kč“. Podle čl. III. odst. 5 a) Zástavní smlouvy platí, že v případě každého porušení ustanovení Zástavní smlouvy je žalobce oprávněn požadovat, aby mu žalovaná zaplatila smluvní pokutu ve výši 190.000,- Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě výše uvedené smluvní pokuty výzvou ze dne 20. 1. 2015.
K návrhu žalobce Okresní soud v Pardubicích elektronickým platebním rozkazem ze dne 26. 3. 2015, č. j. EPR 32924/2015 – 8, žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 40.270,- Kč. V důsledku odporu podaného žalovanou se elektronický platební rozkaz zrušil (§174a odst. 3, §174 odst. 2 o. s. ř.).
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 11 C 102/2015 – 57, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení 43.560,- Kč k rukám zástupce žalované. Vyšel z toho, že podle ustanovení §69a odst. 2 z. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „exekuční řád“), nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se na exekuci zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech. Pro zřízení exekutorského zástavního práva tak není rozhodná výše vymáhané pohledávky ani její nepoměr k hodnotě nemovitosti (podle §338e odst. 1 o. s. ř. je vyloučena aplikace §264 o. s. ř.). Zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech tvořících předmět zástavní smlouvy ze dne 3. 6. 2004 nedošlo k porušení závazku zástavců pravdivě sdělit skutečnosti mající vliv na posouzení hodnoty zástavy ve smyslu čl. III. odst. 2 písm. a) zástavní smlouvy, tedy ani závazku sdělit důvodné domněnky, že by k založení nebo vzniku věcného, případně jiného práva omezujícího hodnotu zástavy, mělo dojít. Navíc ustanovení čl. VI. odst. 1 Zástavní smlouvy vylučuje z porušení daných ujištění situaci, kdy ke změnám uvedených v ujištění dojde jednáním třetích osob, kterému zástavce nebude moct předejít, ani odvrátit jeho důsledky na ujištění podle této zástavní smlouvy. Nesouhlasil s tvrzením žalobce, že zřízením exekutorského zástavního práva dojde k znehodnocení zástavy, protože v případě dražby by výtěžek z prodeje (s ohledem na více zástavních práv) nebyl takový, jako kdyby nemovitosti byly zatíženy pouze zástavním právem na základě zástavní smlouvy ze dne 3. 6. 2004. Tento názor je totiž v rozporu s ustanovením §165 odst. 2 obč. zák. i s ustanovením §1371 odst. 1, 3 o. z., neboť z těchto ustanovení vyplývá, že vázne-li na zástavě více zástavních práv zapsaných v katastru nemovitostí, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně podle pořadí závislém na době vzniku zástavních práv. S ohledem na vznik zástavního práva ke dni 11. 6. 2004, svědčícího žalobci a vznik exekutorského zástavního práva ke dni 25. 2. 2014, by pohledávka žalobce byla zcela uspokojena před pohledávkou, k jejímuž zajištění bylo exekutorem zřízeno exekutorské zástavní právo. Odmítl i námitku žalobce, že případného zájemce o koupi nemovitostí by mohlo odradit, že na nich vázne více zástavních práv a po uspokojení pohledávky věřitele by na nemovitostech vázlo ještě další zástavní právo (exekutorské). V případě provedení exekuce prodejem nemovitých věcí by však exekutorské zástavní právo zaniklo „dnem právní moci rozvrhového usnesení (§69 z. č. 120/2001 Sb. ve spojení s §337h odst. 1 o. s. ř.)“ nebo „nejpozději podle §69a odst. 5 z. č. 120/2001 Sb. skončením exekuce“, a tudíž potencionálního zájemce o získání nemovitostí v dražbě by „počet zástavních práv váznoucích na nemovitostech nijak nemohl negativně ovlivnit ve smyslu jeho zájmu o nemovitost“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, č. j. 22 Co 118/2016-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení 21.780,- Kč k rukám zástupce žalované. „Převzal“ skutkové závěry soudu prvního stupně a k jeho právním závěrům „dodal“, že zavázali-li se zástavní dlužníci (žalovaná a její manžel) k tomu, že zajistí, aby na zástavě nevzniklo jiné zástavní právo (což je obsah ujednání, kterého se žalobce dovolává), jednalo se o ujednání neplatné podle ustanovení §169 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, které je nutno aplikovat s ohledem na ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Bylo-li uvedené ujednání neplatné, nelze za jeho porušení či nedodrženi požadovat smluvní pokutu a nárok žalobce je tak neoprávněný.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že zřízením exekutorského zástavního práva došlo ze strany žalované k porušení povinností uvedených v čl. VI odst. 1 Zástavní smlouvy - že po dobu, než budou řádně splněny zajištěné pohledávky, nebude zástava zatížena jiným zástavním právem, a žalobci tak jako zástavnímu věřiteli vznikl nárok na smluvní pokutu. Odvolacím soudem citované ustanovení §169 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, popisuje aktivní činnost zástavního dlužníka, tedy, že sám smluvně zastaví nemovitou věc dalšímu věřiteli, „netýká se skutečnosti, jako jest tomu v tomto případě, kdy žalovaná a její manžel pro jejich závazky způsobili, že na zástavě bylo zapsáno exekutorské zástavní právo, nejednalo se tak o aktivní činnost zástavního dlužníka“ a tato otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nesouhlasí ani s tím, že by zápisem předmětného exekutorského zástavního práva nedošlo k znehodnocení zástavy, neboť není možné akceptovat, aby dlužník mohl svou zástavu dát do nájmu, zřídit k ní věcné břemeno užívání či jiná věcná práva. Těmito jednáními jsou zcela zásadně porušena práva žalobce jako zástavního věřitele, jehož zástavní právo na příslušné zástavě zajišťuje jeho pohledávku. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 12. 2015, č. j. 11 C 102/2015 – 57, zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky důsledků porušení ujednání o povinnostech zástavního dlužníka v zástavní smlouvě, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že Komerční banka, a. s., uzavřela dne 3. 6. 2004 - k zajištění úvěru poskytnutého žalované, jejímu manželovi (P. N.) a H. N. dne 31. 5. 2004 pod č. S560404240146 – s žalovanou a P. N. smlouvou o zřízení zástavního práva k Nemovitostem (č. 560404600146), v níž [v Článku III. bodu 2) a)] „ujistili“, že „na zástavě či jakékoli její části, součásti nebo příslušenství, nevázne žádné věcné či jiné právo“ a [v Článku VI. bodu 1)] se zavázali zajistit, „aby ujištění uvedená v této smlouvě byla ode dne podpisu této smlouvy (včetně) pravdivá, úplná a nezkreslená a zajistí, aby taková zůstala až do doby řádného splnění zajištěných pohledávek, s výjimkou těch případů, kdy ke změnám uvedených ujištění dojde v souvislosti s přímým jednáním zástavního věřitele dle této smlouvy nebo jednáním zástavce, které zástavní věřitel předem písemně schválí, nebo jednáním třetích osob, kterému zástavce nebude moci předejít a ani odvrátit jeho důsledky na ujištění podle této smlouvy“. „Pokud zástavce poruší kteroukoliv ze smluvní povinnost uvedenou v tomto článku je zástavní věřitel oprávněn uplatnit smluvní pokutu ve výši maximálně Kč 190.000,00“ [Článek VI. bod 8) poslední odstavec]. Exekučním příkazem ze dne 25. 2. 2014, č. j. 103 Ex 03176/2014 – 14, soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána se sídlem exekutorského úřadu Přerov, Komenského č. 38, pověřený provedením exekuce usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 16 EXE 13/2014 - 16, jímž byla nařízena exekuce podle pravomocných a vykonatelných rozhodnutí: notářský zápis ze dne 27. 11. 2013, č. j. NZ 2073/2013, N 1376/2013 a ze dne 4. 12. 2013, č. j. NZ 2121/2013 k uspokojení pohledávky oprávněného (RECLAIM, a. s., Prievozská 2/A, Bratislava, IČO 46076760), proti povinnému P. N., rozhodl o provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech povinného „LV KÚ pro P. k., KP P., okres P., obec D., Kod k. ú.: Z., podíl 1/1 (SJM) N. P. a N. M., pozemky: parcela (KN), výměra 145 m², druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba: P. D., rod. Dům, stavba stojí na pozemku, pozemek 128/25(KN), výměra 1134 m², druh pozemku orná půda“. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 11. 2014 postoupila Komerční banka, a. s., pohledávku ze smlouvy o úvěru číslo S560404240146 dne 31. 5. 2004 společnosti IT credit, s. r. o. IČ 26444437 se sídlem Praha 8, Pernerova č. 502/50. Následně byla tato pohledávka, včetně jejího příslušenství postoupena smlouvou ze dne 5. 12. 2014 na žalobce.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že posuzovaná zástavní smlouva byla uzavřena dne 3. 6. 2004 - podle zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 6. 9. 2004, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti) – dále též jen „obč. zák.“ (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaného ustanovení - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.
Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.
Zástavní právo je nepochybně právem věcným. Znamená to mimo jiné, že zástavní právo, které platně vzniklo, zásadně (nestanoví-li zákon jinak) působí proti každému pozdějšímu vlastníku zástavy.
Uspokojení zajištěných pohledávek a jiných práv váznoucích na zástavě se řídí principem priority. Uvedený princip je vyjádřen též v ustanovení §165 odst. 2 obč. zák., podle kterého vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv.
Zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod. Zástavní právo je vybudováno jako věcné právo a na principu priority právě proto, aby umožnilo, v zájmu řádného a účelného hospodářského využití zástavy, uvedené nakládání se zástavou, aniž by tím byla (mohla být) dotčena práva zástavního věřitele. Případná ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, odporují účelu (smyslu) zástavního práva zákonem sledovanému, a jsou proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatnými právními úkony. K tomuto závěru dospěla již dříve judikatura (srov. například dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, uveřejněný pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5163/2015). I když uvedená rozhodnutí reflektovala právní úpravu zástavního práva účinnou do dne 31. 12. 2000 (do účinnosti zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), změněná právní úprava (účinná ode dne 1. 1. 2001) na uvedeném obecném závěru ničeho nezměnila. Naopak v ustanovení §169 písm. b) obč. zák. výslovně stanovila, že jsou neplatná ujednání zástavních smluv, jestliže stanoví, že zástavní dlužník nebo zástavce nesmí nemovitou věc nebo byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona zastavit jinému, dalšímu věřiteli. Po dni 1. 1. 2001 tak podobné ujednání nebylo neplatné jen proto, že odporovalo účelu (smyslu) zástavního práva zákonem sledovanému, ale proto, že zákon neplatnost takového ujednání přímo deklaroval.
V projednávané věci v Článku III. bodu 2) a) ve spojení s Článkem VI. bodu 1) Zástavní smlouvy její účastníci ujednali, že „až do doby řádného splnění zajištěných pohledávek“ nebude na Nemovitostech váznout „žádné věcné či jiné právo“. Takové ujednání je svým obsahem závazkem, že zastavené Nemovitosti nesmí zástavní dlužník nebo zástavce zastavit jinému, dalšímu věřiteli, a tudíž ve smyslu ustanovení §169 písm. b) obč. zák. ujednáním neplatným. Z (tvrzeného) porušení neplatného ujednání nemůže být dovozována ani žádná sankce, tedy ani pokuta podle ustanovení Článku VI. bodu 8) posledního odstavce Zástavní smlouvy.
K námitce dovolatele, že ustanovení §169 písm. b) obč. zák. popisuje aktivní činnost zástavního dlužníka, tedy že sám smluvně zastaví nemovitou věc dalšímu věřiteli, „netýká se skutečnosti, jako jest tomu v tomto případě, kdy žalovaná a její manžel pro jejich závazky způsobili, že na zástavě bylo zapsáno exekutorské zástavní právo, nejednalo se tak o aktivní činnost zástavního dlužníka“, je třeba jen dodat, že zakazuje-li zákon (formou neplatnosti) omezení zástavního dlužníka nebo zástavce v právu nemovitost dále zastavit jinému, dalšímu věřiteli, tedy v jednání, které stojí plně na vůli zástavního dlužníka nebo zástavce, tím méně může být dovoleno ujednání, které by zatěžovalo zástavního dlužníka nebo zástavce tam, kde by jeho vlastní vůle byla jen velmi vzdálena výslednému jednání [„jednáním třetích osob, kterému zástavce (ne)bude moci předejít a ani odvrátit jeho důsledky na ujištění“].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná v něm měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalobci právo na náhradu nákladů potřebných před dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 19.050,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Josef Smutný osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.063,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 23.413,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§167 odst. 2, 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu