ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.928.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 928/2018-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. J. , zastoupeného Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Legerova 1820/39, proti žalované České republice – Krajskému ředitelství Policie Středočeského kraje se sídlem v Praze 5, Na Baních č. 1535, o 500.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 62/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017, č. j. 30 Co 354/2017-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 30 Co 354/2017-76, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce nedostatku pravomoci soudu rozhodovat o nárocích žalobce vyplývajících z jeho služebního poměru, srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 489/2014, nebo – též k žalobcem označené otázce výkladu ustanovení §77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů - v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2686/2015) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V projednávané věci odvolací soud řešil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení – právní otázku, zda je pro rozhodnutí o nárocích žalobce na náhradu majetkové újmy ve výši 200.000,- Kč vzniklé mu v důsledku nezákonného rozhodnutí o spáchání kázeňského přestupku a na náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč způsobené mu jednáním nadřízených funkcionářů v rámci jejich rozhodování o konkrétních právech a povinnostech žalobce souvisejících s výkonem služby, uplatněných žalobou na plnění podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř., dána pravomoc soudu. Z obsahu žaloby (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) i z obsahu spisu je zřejmé, že předmětem tohoto řízení jsou nároky, které nepochybně mají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby, tedy nároky, jejichž základ (podstata) spočívá ve služebním poměru žalobce (jako příslušníka bezpečnostního sboru - policisty) k Policii České republiky.
Uvedená právní otázka byla v judikatuře dovolacího soudu již v minulosti vyřešena. Východiskem úvah v tomto směru je především samotná povaha služebně právních vztahů, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, která neumožňuje jejich zahrnutí pod vztahy vyjmenované v ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., které projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení. Zde je třeba mít na zřeteli, že služební poměr policisty vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Za služebně právní vztahy nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby; o takový případ se však v posuzované věci nejedná. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné pod číslem 162/1998 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 683/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1553/2003).
Podle ustálené judikatury pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci (vyplývající ze služebního poměru účastníků) zákon nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř.
Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 361/2003 Sb. tím způsobem, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů jednají a rozhodují jménem státu služební funkcionáři, jimiž jsou nadřízený ředitele bezpečnostního sboru, ředitel bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru (srov. §2 cit. zákona). Práva a povinnosti účastníků řízení ve věcech služebního poměru a postup služebních funkcionářů v rámci tohoto řízení, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Části dvanácté nadepsané „Řízení ve věcech služebního poměru“ v ustanoveních §§169 až 196. Ustanovení zde obsažená - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru může proběhnut rovněž za účasti bývalého příslušníka, jehož služební poměr již zanikl (srov. §169 cit. zákona), že proti rozhodnutí služebního funkcionáře vydanému podle ustanovení §181 cit. zákona je možné podat odvolání, o němž rozhoduje služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal (srov. §190 odst. 1 a 6 cit. zákona), že proti rozhodnutí ministra nebo vládou určeného člena vlády lze podat rozklad, o kterém rozhoduje služební funkcionář, který napadené rozhodnutí vydal (srov. §191 cit. zákona), že rozhodnutí, proti kterému již nelze podat odvolání (rozklad), je v právní moci (§182 odst. 1 cit. zákona) a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle ustanovení §190 nebo §191, a to v době 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §196 odst. 1 cit. zákona, a rovněž §5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Rozhodnutí ve smyslu ustanovení §181 zákona č. 361/2003 Sb. služební funkcionář nevydává pouze v taxativně vymezených případech uvedených v ustanovení §171 písm. a) až j) zákona č. 361/2003 Sb. (tj. pokud se jedná o přijímací řízení, služební hodnocení, vyslání na služební cestu, vyslání na studijní pobyt, vyslání na ozdravný pobyt, nařízení služební pohotovosti, rozvržení doby služby v týdnu, nařízení služby přesčas, určení nástupu dovolené a odvolání z ní a udělování služebního volna s poskytnutím služebního příjmu).
Vedle zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních funkcionářů v rámci řízení ve věcech služebního poměru obsahuje zákon č. 361/2003 Sb. v Části šesté, Hlavě I. pod marginální rubrikou „Péče o příslušníky“ též hmotněprávní ustanovení, v nichž je promítnuta jednak zásada rovného zacházení se všemi příslušníky bezpečnostního sboru (srov. §77 odst. 8 cit. zákona), jednak zákaz přímé i nepřímé diskriminace ve služebním poměru (srov. §77 odst. 2 cit. zákona), jednak zákaz zneužití práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru k újmě jiného účastníka služebního poměru nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti (srov. §77 odst. 1 cit. zákona) a jednak zákaz postihu nebo znevýhodňování příslušníka bezpečnostního sboru proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků, které pro něj vyplývají ze služebního poměru (srov. §77 odst. 10 cit. zákona). Všechny nároky vyplývající z porušení těchto zásad a zákazů je třeba jednoznačně chápat jako nároky vyplývající ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru, pro něž v zásadě platí procesní režim podle Části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb.
Jedinou výjimku z tohoto pravidla vymezuje ustanovení §77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., podle kterého, dojde-li ve služebním poměru k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře, má příslušník právo domáhat se u soudu, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny jeho následky a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění, toto právo má příslušník i v případě, že jeho služební poměr již skončil. Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo. Citované ustanovení zakládá výluku z obecné procesní úpravy řízení ve věcech služebního poměru svěřených jinak služebnímu funkcionáři, a v uvedených typech řízení zakládá přímou pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů je podle ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř. dána pravomoc soudu rozhodovat na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. pouze tehdy, je-li žaloba podána z důvodu porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře vydaným podle ustanovení §181 zákona č. 361/2003 Sb. Tímto jiným jednáním lze rozumět např. obtěžování a sexuální obtěžování (srov. §77 odst. 5 a 6 cit. zákona), pronásledování, odmítnutí nebo opomenutí přijmout určité rozhodnutí nebo opatření, jehož důsledkem je znevýhodnění jednoho příslušníka oproti jiným apod. Má-li porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře, rozhodují o právech nebo povinnostech příslušníků bezpečnostních sborů, tak jako ve všech ostatních věcech vyplývajících ze služebního poměru (vyjma případů uvedených v ustanovení §171 cit. zákona, na něž se ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru nevztahují), služební funkcionáři podle Části dvanácté zákona č. 361/2003 (srov. též odvolacím soudem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2686/2015).
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu