ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1/2018
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. D. , proti žalovaným 1) J. D. , zastoupenému D. V., 2) R. M. , 3) N. K. , 4) I. R. , zastoupené Mgr. Žanetou Burkotovou, advokátkou se sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 38/21, 5) D. V. , o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 234/2009, o dovolání žalované 4) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, č. j. 56 Co 523/2014-942, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, č. j. 56 Co 523/2014-942, se mění takto:
1. Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 4. 2014, č. j. 12 C 234/2009-565, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 6. 2014, č. j. 12 C 234/2009-612, ve spojení s usnesením ze dne 4. 8. 2014, č. j. 12 C 234/2009-621, se mění takto:
a. Podílové spoluvlastnictví žalobce, žalovaného 1), žalované 2), žalované 3), žalované 4) a žalované 5) k pozemkům, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrálního pracoviště F., na listu vlastnictví pro katastrální území K., se ruší.
b. Nařizuje se prodej pozemků, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrálního pracoviště F., na listu vlastnictví číslo pro katastrální území K., ve veřejné dražbě.
c. Výtěžek dražby bude rozdělen mezi účastníky řízení.
2. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Na náhradě nákladů České republice za řízení před soudem prvního stupně je povinen každý z účastníků zaplatit 7 555,66 Kč na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
4. Na náhradě nákladů České republice za řízení před odvolacím soudem je každý z účastníků povinen zaplatit 1 688 Kč na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Návrh žalované 4) na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, č. j. 56 Co 523/2014-942, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, č. j. 12 C 234/2009-565, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 6. 2014, č. j. 12 C 234/2009-612, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k pozemkům, všem zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k., katastrální pracoviště F., na listu vlastnictví pro katastrální území K. (dále také „nemovité věci“). Výrokem II. přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2) každému ideální polovinu pozemků a nově vzniklých pozemků, vytvořených geometrickým plánem z původních pozemků parcelních čísel (dále také společně jako „díl 1“). Výrokem III. přikázal do podílového spoluvlastnictví žalované 3) a žalované 4) každé ideální polovinu pozemku a nově vzniklých pozemků parcelních čísel, vytvořených geometrickým plánem z původních pozemků parcelních čísel (dále také společně jako „díl 2“). Výroky IV. až XI. rozhodl o vzájemném vypořádání podílů a výroky XII. a XIII. o nákladech řízení, jejichž výši stanovil samostatným usnesením ze dne 4. 8. 2014, č. j. 12 C 234/2009-621.
K odvolání žalobce, žalované 2) a žalované 5) Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 15. 5. 2015, č. j. 56 Co 523/2014-776, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až XI. tak, že podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětným nemovitým věcem zrušil a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě. Výtěžek dražby nařídil rozdělit účastníkům podle velikosti podílů v poměru – 1/8 žalobci, 1/8 žalovanému 1), 1/8 žalované 2), 2/8 žalované 3), 2/8 žalované 4) a 1/8 žalované 5) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud k dovolání žalované 4) rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 22 Cdo 5353/2015-837, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě v dalším rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 56 Co 523/2014-942, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitým věcem a nařídil prodej dílu 1 v dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi spoluvlastníky podle velikosti jejich podílů; díl 2 přikázal do spoluvlastnictví žalované 3) a žalované 4). Na vyrovnání spoluvlastnických podílů uložil žalované 3) a žalované 4) zaplatit každému ze zbylých spoluvlastníků 98 357,50 Kč. Rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení a státu před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku krajského soudu ze dne 27. 6. 2017 podala žalovaná 4) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka namítá, že na vypořádání ostatních spoluvlastníků nemá finanční prostředky. Tím, že odvolací soud jí a žalované 3) – každé z nich – uložil zaplatit na vypořádání za přikázané nemovité věci zbylým spoluvlastníkům celkem 393 430 Kč, porušil ustálenou rozhodovací praxi dovolacího a Ústavního soudu, podle níž soud může ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázat část věcí do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků pouze tehdy, má-li tento spoluvlastník finanční prostředky na zaplacení vypořádacího podílu (k tomu odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1344/2011, nebo na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04). Odvolací soud měl po zrušení předchozího rozhodnutí provést další dokazování, aby zjistil, má-li dovolatelka [spolu s žalovanou 3)] finanční prostředky na zaplacení náhrady za přikázané podíly.
Žalovaný 1) a žalovaná 5) ve vyjádření uvádějí, že dovolání považují za účelové. Dovolatelka věděla, že není možné vypořádat spoluvlastnictví tím způsobem, že by za přikázání dílu 2 nemovitých věcí zaplatila pouze rozdíl v ceně oproti dílu 1; měla navíc dostatek času opatřit si finanční prostředky.
Žalovaná 2) navrhuje potvrzení napadeného rozhodnutí, neboť je považuje za věcně správné.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále také „o. z.“), neboť podle přechodného ustanovení §3028 odst. 2 o. z. řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se řídí od nabytí účinnosti občanského zákoníku tímto zákonem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, uveřejněným pod číslem 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále „Rc 4/2015“); proto je dovolání přípustné.
Ohledně námitky, že odvolací soud měl provést dokazování k majetkovým poměrům dovolatelky a žalované 3) dovolací soud uvádí, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [§120 odst. 1 o. s. ř., §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 397/06). Není přitom pochyb, že se tato zásada uplatní rovněž v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5265/2009).
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu tak – navzdory přesvědčení dovolatelky – nevyplývá povinnost soudu z vlastního podnětu vyšetřovat majetkové poměry účastníků řízení. Za situace, kdy žádný ze spoluvlastníků důkazy k prokázání majetkových poměrů žalované 3) a dovolatelky nenavrhoval, není pochybením odvolacího soudu, jestliže sám majetkové poměry nezjišťoval a neprováděl k nim dokazování z úřední povinnosti; tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolatelce je však třeba přisvědčit, že možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, stejně jako pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity, jsou pro soud závazné (viz Rc 4/2015). Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle občanského zákoníku tak soud nejprve zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné (§1144 a násl. o. z.); není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li však věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě (§1147 o. z.); takto postupuje i v případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015).
Dovolací soud opakovaně judikoval, že k vypořádání spoluvlastnictví prodejem věci ve veřejné dražbě podle §1147 věty druhé o. z. je třeba přistoupit také tehdy, má-li podílový spoluvlastník sice zájem získat věc do svého výlučného vlastnictví, ale nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (srovnej opět Rc 4/2015; obdobně také judikatura k §142 odst. 1 obč. zák., např. rozsudek ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 9/2000). Jinak řečeno, má-li některý ze spoluvlastníků o věc zájem, avšak není schopen zaplatit přiměřenou náhradu, pak mu není možné věc přikázat.
Dovolatelka po celou dobu řízení projevovala zájem o díl 2 nemovitých věcí, nicméně již při jednání dne 13. 5. 2015 (v rámci původního odvolacího řízení) na přímý dotaz soudu uvedla, že v žádném případě není schopna zaplatit více než 200 000 Kč (viz č. l. 764 versa); toto stanovisko po celou dobu řízení nezměnila a trvá na něm i nyní v dovolacím řízení.
Tím, že odvolací soud přikázal dovolatelce díl 2 nemovitých věcí přesto, že neměla peníze na vyplacení všech podílů, rozhodl v rozporu s §1147 o. z., a jeho rozhodnutí je tudíž nesprávné.
Protože z vyjádření ostatních spoluvlastníků je zřejmé, že žádný z nich nemá o nemovité věci zájem (srovnej dovolání, vyjádření k dovolání a protokoly z jednání na č. l. 764 a 924), umožňují dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu rozhodnout; za situace, kdy nemovité věci nejsou reálně dělitelné (§1144 o. z.) a žádný ze spoluvlastníků o ně nemá zájem, nezbývá než nařídit prodej věcí ve veřejné dražbě (§1147 o. z.). Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí změnil [§243d písm. b) o. s. ř.] tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem a přikázal jejich prodej ve veřejné dražbě.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. a §148 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud neshledal převažující úspěch na straně žádného z účastníků; nikomu nelze přičítat odpovědnost za vznik sporu, nikomu soud v převažující míře nevyhověl (na počátku řízení nenavrhoval prodej nemovitostí v dražbě žádný z účastníků, v tuto chvíli všichni). Náhradu nákladů řízení proto nepřiznal žádnému z účastníků. Protože však žádný z účastníků nebyl ve věci úspěšný, rozhodl dovolací soud tak, že náklady vzniklé státu (náklady na znalecký posudek, za vyhotovení geometrického plánu v řízení před soudem prvního stupně a náklady na doplnění posudku v odvolacím řízení) zaplatí všichni účastníci rovným dílem. Dílčí úspěch lze spatřovat na straně dovolatelky, neboť Nejvyšší soud již podruhé vyhověl jejímu dovolání. S ohledem na zásadu procesního zavinění však náhradu nákladů dovolacího řízení dovolatelce nepřiznal; právě k jejímu dovolání totiž zrušil původní rozhodnutí krajského soudu, jehož „potvrzení“ se nyní, po více než dvou letech, dovolatelka sama domáhá.
Protože Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl, nebylo již třeba odkládat právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu