ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1404.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1404/2018-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. G. , zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované H. G. , zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 64/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. května 2017, č. j. 30 Co 387/2016-291, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 13 C 64/2014-197, zrušil spoluvlastnictví účastníků k jednotce č. (způsob využití – byt), vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., nacházející se v budově č. p., část obce L. – P., obec a k. ú. L., postavené na pozemcích parc. č. spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu č. p. a pozemcích parc. č. o velikosti id. 9123/523510, vše zapsáno na LV č. (jednotka též na LV č.) pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu pro L., Katastrálního pracoviště L., k jednotce č. (způsob využití – garáž), vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., nacházející se v budově č. p., část obce L. – P., obec a k. ú. L., postavené na pozemcích parc. č., spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu č. p. a pozemcích parc. č. o velikosti id. 2233/523510, vše zapsáno na LV č. (jednotka též na LV č.) pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu pro L., Katastrálního pracoviště L., spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1228/9381 na jednotce č. (způsob využití – garáž), vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., nacházející se v budově č. p., část obce L. – P., obec a k. ú. L., postavené na pozemcích parc. č. a na podílu na společných částech domu č. p. a pozemcích parc. č., o velikosti id. 9381/523510, vše zapsáno na LV č. (jednotka též na LV č.) pro k. ú. L. u Katastrálního úřadu pro L., Katastrálního pracoviště L. (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I.), zrušil spoluvlastnictví účastníků k movitým věcem ve výroku blíže specifikovaným (výrok II.), nemovitosti specifikované ve výroku I. a movité věci specifikované ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu z ceny nemovitostí specifikovaných ve výroku I. částku 1 275 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu z ceny movitých věcí specifikovaných ve výroku II. částku 39 716 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok V.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 437 946 Kč odpovídající ½ platby žalobce z titulu půjčky (25 000 Euro) a jejího příslušenství do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok VI.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 144 768 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 51-70092799/8060 u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok VII.), uložil žalované povinnost doplatit zůstatek úvěru č. 51-70092799/8060 u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. (výrok VIII.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované ½ zůstatku úvěru č. 51-70092799/8060 u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., do 1 měsíce od splatnosti úvěru (výrok IX.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok X.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 30 Co 387/2016-291, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až V. potvrdil, z toho výrok III. ve správném znění tak, že „nemovitosti specifikované ve výroku I. a movité věci ve výroku II. se přikazují do výlučného vlastnictví žalované“ (výrok I.), napadený rozsudek ve výrocích VI., VII. a X. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. změnil tak, že žalované uložil povinnost doplatit zůstatek úvěru č. 51-70092799/8060 u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., ve stavu ke dni vydání tohoto rozhodnutí v částce 1 208 524 Kč včetně v budoucnu přirostlého příslušenství (výrok III.) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IX. změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 604 262 Kč do 31. 5. 2018 (výrok IV.).
Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle „§237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř.“. Rozhodnutí trpí celou řadou vad a nedostatků. Rozporuje hodnocení skutkového stavu a důkazů. Konkrétně nesouhlasí s tím, že opustil společnou domácnost v předmětném bytě v dubnu 2011 dobrovolně, naopak tak učinil na doporučení odborníků, aby ochránil sebe i dceru před dalšími útoky a konflikty iniciovanými žalovanou. I po nesdílení společné domácnosti poskytoval finanční prostředky na splátky bytu a až do srpna 2013 hradil veškeré náklady provozu bytu. S odkazem na judikaturu namítá, že nedošlo k trvalému opuštění společné domácnosti, neboť za opuštění nelze považovat snahu vyhnout se neshodám mezi manžely. Poukazuje na bránění ve vstupu do bytu a na psychické útrapy a citové vydírání, které musel snášet, když byl kupříkladu oslovován jako „zkrachovalý rakvář“. Rozporuje vyřešení otázky vlastního bydlení žalobce a žalované, zdůrazňuje, že na rozdíl od žalované nemá vlastní možnost bydlení. Soudy se rovněž zcela nedostatečně vypořádaly s předloženými důkazy, kdo se jak zasloužil o pořízení, provoz a udržení předmětných nemovitostí a movitých věcí, nesouhlasí se závěrem, že nebylo prokázáno, že by se kterýkoli z účastníků výrazně více podílel. Soudy nedostatečně a neúplně řešily otázku vypořádacího podílu, rozporuje s prezentovanou cenou 2 550 000 Kč, když cena nemovitostí v okolí se pohybuje minimálně kolem 4 mil. Kč. V této souvislosti poukazuje na judikaturu, z níž vyplývá, že při přikázání věci ve spoluvlastnictví přísluší přiměřená náhrada. Nesouhlasí se způsobem vypořádání úvěru. V neposlední řadě upozorňuje na námitku podjatosti. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření namítá, že dovolání nesplňuje zákonem požadované náležitosti, pročež by mělo být odmítnuto. Dovoláním se pak žalobce prakticky domáhá opětovného přezkumu ze strany dovolacího soudu v nepřípustném rozsahu. Polemizuje s jednotlivými dovolacími námitkami a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné z toho důvodu, že v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání zcela absentuje vymezení, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; i kdyby dovolací soud pominul, že dovolatel v dovolání neuvádí výslovné vymezení této otázky, taková otázka se nepodává ani ze samotného obsahu. Dovolateli lze ostatně vytknout, že dovozuje přípustnost dovolání podle „§237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř.“, tedy zjevně podle právní úpravy přípustnosti dovolání platné do 31. 12. 2012; dovolatel tedy po více jak pěti a půl letech od přijetí současné koncepce přípustnosti dovolání pominul, že úprava přípustnosti dovolání je zcela odlišná, přičemž obsah poučení v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu bez jakýchkoliv pochybností reflektuje současnou právní úpravu.
K nesouhlasu dovolatele s tím, že předmětné nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalované, a nikoliv jemu, je třeba v první řadě zdůraznit, že pokud více spoluvlastníků má o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví zájem a jsou solventní, pak soud musí na základě konkrétních okolností případu rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků věc přikáže, a své úvahy musí ozřejmit. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, oproti dřívější úpravě nestanoví výslovná zákonná hlediska pro vypořádání spoluvlastnictví, poskytuje tak soudům široký prostor pro vlastní uvážení, aby vedle dřívějších zákonných kritérií (velikosti spoluvlastnického podílu a účelného využití věci) přihlédl k dalším v úvahu přicházejícím hlediskům [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (uveřejněný pod č. C 15 919 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3150/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V dané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vhodnějším řešením je přikázání společných věcí žalované. Jako klíčové hledisko shledal faktický stav, kdy žalovaná užívá předmětný byt k bydlení, zatímco žalobce byt v roce 2011 opustil a přestal jej k bydlení užívat. Oba účastníci jsou schopni vyplatit druhému vypořádací podíl, nebylo prokázáno, že by se kterýkoliv z účastníků výrazněji více podílel na péči o společné věci, na zařízení bytu či na samotném získání předmětných nemovitostí. I kdyby se prokázalo, že žalobce přispěl na kupní cenu bytu vyšší částkou než žalovaná, je nepochybné, že stěžejní část kupní ceny byla hrazena ze společného úvěru. Nelze přehlížet ani zájem společné dcery účastníků na zajištění řádného bydlení, kterého se jí i přes studium na vysoké škole dostává u matky v předmětném bytě, byť je dobře možné, že v případě přikázání bytu žalobci by žalobce dceři bydlení rovněž poskytoval. Citové vazby k vypořádaným věcem mají nepochybně oba účastníci. Tato skutková východiska dovolacímu přezkumu nepodléhají, byť je dovolatel v dovolání podrobuje kritice.
Uvedené závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí. Ostatně podstatná část výhrady je v této souvislosti postavena na nepřípustné polemice žalobce s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). K námitce, že nedošlo k trvalému opuštění společné domácnosti, není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se řešení této otázky mělo příznivě promítnout do poměrů žalobce. Nadto i tato výhrada je vedena v rovině skutkové, kdy žalobce zpochybňuje existenci své právně relevantní vůle společnou domácnost natrvalo opustit.
Ohledně náhrady za přikázání společné věci dovolatel správně poukazuje na skutečnost, že mu má být přikázána přiměřená náhrada, ovšem své konkrétní výhrady dovolatel vymezuje nikoliv v rovině právní, nýbrž v rovině skutkové, když zpochybňuje cenu předmětných nemovitostí maje za to, že jejich hodnota musí být vyšší. Nadto odvolací soud uzavřel, že se účastníci shodli ohledně výše vypořádacích podílů, které mají být vyplaceny tomu ze spoluvlastníků, jemuž věci přikázány nebudou; s tímto dovolatel nijak nepolemizuje.
K námitkám vypořádání úvěru náležejícího do zaniklého společného jmění účastníků též zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání a formulace právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit.
Ohledně námitky podjatosti je třeba zdůraznit, že se jedná o námitku zmatečnostní vady podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., k jejímuž řešení slouží jiný prostředek nápravy – žaloba pro zmatečnost; ke zmatečnostním vadám může dovolací soud přihlédnout toliko za situace, kdy je dovolání na základě dovolatelem řádně vymezené otázky shledáno přípustným (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož dovolatel řádně nevymezil otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu