ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1517.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1517/2018-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň a) I. R. , b) S. A., obou zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalované D. L , zastoupené Mgr. Pavlem Duškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 117/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 91 Co 227/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každá ze žalobkyň je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované Mgr. Pavla Duška.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 23 C 117/2014-106, určil, že ke dni 3. 7. 2011 byly ve společném jmění manželů M. Z., zemřelého 3. 7. 2011, a žalované D. L. bytová jednotka v prvním nadzemním podlaží budovy v k. ú. M., spoluvlastnický podíl o velikosti id. 734/55535 na společných částech budovy nacházející se pozemcích parc. v k. ú. M. a spoluvlastnický podíl o velikosti id. 734/55535 na těchto pozemcích (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Určení vlastnického práva se žalobkyně domáhaly jako právní nástupkyně M. Z.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společné jmění (tehdy bezpodílové spoluvlastnictví manželů) M. Z. a žalované vzniklo 3. 12. 1993 uzavřením manželství a zaniklo smrtí M. Z. 3. 7. 2011. Dne 1. 11. 1999 vzalo Bytové družstvo P. (dále jen „bytové družstvo“) na vědomí smlouvu o převodu členských práv a povinností uzavřenou mezi J. R. a žalovanou, přičemž s členstvím v bytovém družstvu bylo spjato právo užívat byt. Bytové družstvo a žalovaná uzavřely dne 15. 11. 1999 smlouvu o nájmu k tomuto bytu a dne 27. 12. 1999 smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva. Dne 8. 6. 2003 uzavřely Ministerstvo financí České republiky a žalovaná smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví k nemovitostem podle §60 a násl. zákona č. 219/2000 Sb. Předmětem převodu byl spoluvlastnický podíl na pozemcích parc. v k. ú. M., které tvoří jeden funkční celek s domem, ve kterém se nachází shora uvedená jednotka.
Nalézací soud dovodil, že jestliže žalovaná nabyla právo k nájmu družstevního bytu dne 1. 11. 1999, tedy v době trvání manželství, vznikl 15. 11. 1999 - uzavřením nájemní smlouvy mezi žalovanou a bytovým družstvem - podle §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), společný nájem bytu manželů i společné členství manželů v družstvu. Jako neopodstatněnou shledal námitku žalované, že společný nájem bytu manželů ani společenství členství manželů v družstvu nevznikly, protože spolu žalovaná a M. Z. v této době trvale nežili; naopak vzal za prokázané, že žalovaná a M. Z. v této době spolu trvale žili.
Na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva uzavřené dne 27. 12. 1999 mezi bytovým družstvem a žalovanou se tak stala jednotka a příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu (z důvodu společného členství manželů v družstvu) součástí společného jmění žalované a M. Z. Ze stejného důvodu nabyli žalovaná a M. Z. smlouvou uzavřenou 8. 6. 2003 mezi žalovanou a Ministerstvem financí České republiky do společného jmění manželů i spoluvlastnické podíly pozemcích, které tvoří jeden funkční celek s domem, ve kterém se nachází výše specifikovaná jednotka.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 91 Co 227/2016-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že výše uvedená jednotka a příslušné spoluvlastnické podíly tvořily k 3. 7. 2011 společné jmění M. Z. a žalované (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud na základě zopakovaného a doplněného dokazování vzal za prokázané, že žalovaná a M. Z. spolu v roce 1999 (v době vzniku práva žalované na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu) trvale nežili a společnou domácnost ve smyslu trvalého soužití nevedli. Z tohoto důvodu se M. Z. nestal v roce 1999 členem bytového družstva a společným nájemcem jednotky. Byla-li v roce 1999 převedena jednotka a spoluvlastnický podíl na společných částech domu do vlastnictví člena družstva, stala se vlastníkem pouze žalovaná, protože M. Z. členem družstva nebyl (to samé rovněž platí o nabytí spoluvlastnického podílu na pozemcích funkčně spjatých s domem, ve kterém se nachází předmětná jednotka).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Napadají postup odvolacího soudu, který doplnil dokazování o nové důkazy (svědecké výpovědi) vztahující se ke skutečnosti, zda spolu žalovaná a M. Z. v roce 1999 žili (a tedy zda vzniklo společné členství těchto osob v družstvu a společný nájem bytu manželů). Mají za to, že provedení těchto důkazů bylo v odvolacím řízení nepřípustné. Tím, že odvolací soud vyzval žalovanou k předložení dalších důkazů, nepostupoval nestranně a porušil zásadu koncentrace řízení a právo žalobkyň na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
I na základě doplněného dokazování mají žalobkyně za prokázané, že žalovaná a M. Z. vstoupili do manželství s úmyslem společného soužití a M. Z. od uzavření manželství až do své smrti bydlel v předmětném bytě. Z tohoto důvodu vzniklo podle §703 odst. 2 obč. zák. (a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009) společné členství manželů v bytovém družstvu, a proto nabyli předmětnou jednotku, spoluvlastnický podíl na společných částech domu i na příslušných pozemcích do společného jmění manželů.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobkyně v části dovolání, ve které napadají procesní postup odvolacího soudu ve vztahu k doplnění dokazování, řádně nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná a M. Z. spolu v rozhodné době roku 1999 trvale nežili, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009). Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelky v prvé řadě napadají procesní postup odvolacího soudu, který v průběhu odvolacího řízení doplnil dokazování o žalovanou navržené důkazy vztahující se ke skutečnosti, zda spolu žalovaná a M. Z. v rozhodné době roku 1999 trvale žili. Tvrdí, že odvolací soud nepostupoval nestranně, pokud vyzval žalovanou při jednání konaném 25. 1. 2017 k předložení dalších důkazů vztahujících se k této skutečnosti, čímž porušil právo žalobkyň na spravedlivý proces.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelky pouze polemizují s procesním postupem odvolacího soudu (posouzením otázky procesního práva) s tím, že tento procesní postup měl být jiný (a to že odvolací soud nebyl oprávněn vyzvat žalovanou k navržení dalších důkazů a takto navržené důkazy neměl odvolací soud provést). Mají-li být však právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzeny jinak, neuvádějí dovolatelky žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího (či Ústavního) soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelky tedy nedostály v této části dovolání zákonnému požadavku na vymezení jeho přípustnosti. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelky dále namítají, že žalovaná a M. Z. nevstoupili do manželství s úmyslem žít trvale odděleně, manželství uzavřeli za účelem společného soužití a M. Z. od uzavření manželství až do své smrti bydlel se žalovanou. Z těchto důvodů vzniklo v roce 1999 i společné členství manželů v družstvu a následně nabyli do společného jmění manželů předmětnou jednotku, spoluvlastnický podíl na společných částech domu i spoluvlastnický podíl na pozemcích, na nichž se dům nachází.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí věcí, práv či jiných majetkových hodnot do společného jmění manželů, přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů].
Podle §703 odst. 2 obč. zák. vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
Podle §703 odst. 3 obč. zák. ustanovení odstavce 2 neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009, přijal a odůvodnil závěr, že společný nájem družstevního bytu spojený se společným členstvím manželů v bytovém družstvu nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich zákonem předpokládaný záměr trvale spolu žít nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci.
Dovolací soud dále vychází z toho, že zákon nikde blíže nedefinuje tento stav (tedy zda spolu manželé trvale žijí, či nikoliv), a je tedy ponecháno na úvaze soudu, aby v konkrétních případech vyložil, zda v době vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu spolu manželé trvale žili a zda příslušné právo vzniklo, či nikoliv (srov. přim. Rozbor a zhodnocení praxe soudů při výkladu a používání ustanovení §177 občanského zákoníku, publikovaný pod č. R III/1965 civ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3520/2012). Tato úvaha soudu však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti.
V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaná a M. Z. spolu v době vzniku práva žalované na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu trvale nežili. Z provedeného dokazování je zřejmé, že spolu nebydleli a nevedli společnou domácnost (ve všech jejich znacích), ale každý hospodařil samostatně. Manželství uzavřeli z důvodu společné cesty do E., kvůli tamním poměrům. I po uzavření manželství bydlel M. Z. ve svém vlastním bytě, kde ho žalovaná pouze občasně navštěvovala. Nevytvořili ani spotřební společenství, neměli společné peníze ani bankovní účet, nadále žili „každý za své“. Proto jim nevznikl podle §703 odst. 3 obč. zák. společný nájem družstevního bytu ani společné členství v bytovém družstvu. V takovém případě nenabyli na základě smlouvy o převodu družstevního bytu ze dne 27. 12. 1999 jednotku a spoluvlastnický podíl na společných částech domu do společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1668/2003, publikovaný pod č. 50/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze stejného důvodu nemohli nabýt do společného jmění manželů ani spoluvlastnický podíl k pozemkům, které tvoří jeden funkční celek s domem, ve kterém se nachází předmětná jednotka.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce vlastnictví předmětné jednotky, spoluvlastnických podílů ke společným částem domu i k pozemkům v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobkyně dále odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, podle kterého je-li prokázáno, že věc byla nabyta za trvání manželství a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, tíží jej důkazní břemeno ohledně těchto skutečností. Poznamenávají, že žalovaná žádné skutečnosti mající za následek výluku věci ze společného jmění manželů neprokázala.
V posuzované věci ovšem žalovaná v průběhu řízení tvrdila skutečnosti, které vylučovaly věc ze společného jmění manželů, a tyto skutečnosti vzal odvolací soud za prokázané. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu i s tímto rozhodnutím dovolacího soudu a tato námitka žalobkyň přípustnost dovolání založit nemůže.
Z výše uvedeného se podává, že dovolání v části, ve které žalobkyně napadají procesní postup odvolacího soudu, trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). V další části není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího. Proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu