ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1544.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1544/2018-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně CEE INVEST ENERGY, a. s. , se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 1727/108, identifikační číslo osoby 29385032, zastoupené JUDr. Matejem Zachvejou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 108, proti žalované PÍSEK OSTRAVA, s. r. o. , se sídlem v Ostravě-Porubě, Slavíkova 1744/22, identifikační číslo osoby 26795213, zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 5/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2017, č. j. 56 Co 292/2014-452, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2017, č. j. 56 Co 292/2014-452, se zamítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem uvedeným shora potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2014, č. j. 58 C 5/2012-228, kterým žalované uložil, aby se zdržela zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemku v katastrálním území P., spočívajících v ukládání, skladování či jiném nakládání s odpady či jinými obdobnými věcmi a v provozování jakékoliv hornické či jí (charakterem či rozsahem) obdobné činnosti na tomto pozemku, který je ve vlastnictví žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost (jen obecně) opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného změní občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Dovolatelka obecně tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, tu však nekonkretizuje a dovolacímu soudu taková judikatura není známa (bod č. 112 dovolání).
Odkaz dovolatelky na porušení principu dvojinstančnosti občanského soudního řízení neobstojí; dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, neboť právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009); jde však o zákaz překvapivých rozhodnutí, bez ohledu na to, v kolika instancích je věc projednána. Rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro dovolatelku překvapivé, neboť poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí dovolacího soudu v této věci ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, musela další postup odvolacího soudu předvídat (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Pokud pak jde o reakci na argumentaci dovolatelky v rozhodnutí odvolacího soudu v části, týkající se nutnosti soukromoprávního titulu k těžbě, dovolací soud poznamenává, že odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g ve spojení s §226 o. s. ř.), a tím byla ovlivněna reakce na argumenty účastníků. Rozhodnutí tak není v této části v rozporu s (nijak nevymezenou) judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka žádá, aby základní otázku, a to zda samotné stanovení dobývacího prostoru báňským úřadem umožňuje oprávněnému užívat cizí pozemek k těžbě nerostů, ať vyhrazených či nevyhrazených, jestliže nemá k užívání i soukromoprávní titul, dovolací soud vyřešil jinak, než jak byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017. Potud dovolání splňuje obligatorní náležitost
– vymezení důvodu jeho přípustnosti. Pro takový postup však neshledal dovolací soud podmínky. Přitom řešení této otázky je pro posouzení věci rozhodující; žalovaná totiž netvrdí, že jí soukromoprávní titul k užívání pozemků svědčí, takže je-li existence takového titulu pro výkon jejích tvrzených oprávnění nezbytná, tak v případě, že titul není dán, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, i kdyby snad v řízení došlo k procesním pochybením.
Obecně je třeba konstatovat, že není žádný důvod pro vyloučení aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (LPS) na danou věc; i když snad některé doposud platné právní předpisy z doby před rokem 1990 mohou obsahovat relikty tehdejší priority tzv. socialistického společenského vlastnictví nad jinými jeho formami včetně širokých práv „organizací“ vůči soukromému majetku (to však není případ horního zákona v platném znění), je třeba je vykládat ve světle uvedené Listiny. Dovolací soud jasně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že samotné stanovení dobývacího prostoru báňským úřadem neumožňuje oprávněnému užívat cizí pozemek k těžbě nerostů, ať vyhrazených či nevyhrazených (§20 odst. 1 horního zákona), jestliže nemá k užívání i soukromoprávní titul. S argumenty uvedenými v rozhodnutí dovolání přímo nepolemizuje, uvádí však argumenty jiné, svědčící podle dovolatelky ve prospěch opačného názoru. K těm se uvádí:
To, že ložisko vyhrazeného nerostu je ve vlastnictví státu, nikoliv vlastníka pozemku, má za následek, že vlastník pozemku jej nemůže využívat bez souhlasu státu (byť veřejnoprávního); neumožňuje však jen tak, bez příslušného soukromoprávního oprávnění, pozemek využívat k těžbě. K tomu viz argumentaci v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu, a dále též v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2009, sp. zn. 4 As 68/2008. Pokud by tomu mělo být jinak, musel by postup báňského úřadu být v souladu se článkem 11 odst. 4 LPS, zejména by vlastník pozemku musel být účastníkem tohoto řízení (viz problematiku subjektivních mezí právní moci správních rozhodnutí
– viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2209/2015, pro oblast správního řízení viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008) a musela by mu být poskytnuta náhrada za omezení vlastnického práva; ani dovolatelka netvrdí, že by tomu tak bylo. Dovolatelka cituje názor Českého báňského úřadu z 25. 9. 2000; dovolací soud nezpochybňuje platnost a účinnost veřejnoprávních aktů v této věci vydaných, odkazuje však na názor vyslovený ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu; otázku ochrany vlastnického práva, která je zcela v pravomoci obecných soudů, musí soudy řešit podle nyní platného práva, a není tu právní předpis, který by umožňoval hornickou činnost na cizím pozemku bez zajištění soukromoprávního titulu k užívání pozemků. Ostatně i uvedený úřad konstatoval, že není oprávněn řešit vzájemné vztahy mezi soukromoprávními subjekty.
To, zda a nakolik bude moci žalobkyně s pozemkem nakládat (bod č. 43 a násl. dovolání), je již věcí eventuálního správního řízení, a netýká se soukromoprávního vztahu mezi účastníky.
K rekultivaci pozemku: Jde v podstatě o stejnou problematiku. Dovolací soud již v předchozím rozhodnutí s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 76/12, vysvětlil, že i k této činnosti na sousedním pozemku je třeba soukromoprávního oprávnění (souhlasu vlastníka). Zda šlo o nerost vyhrazený nebo nevyhrazený nemá na posouzení práva vlastníka pozemku vliv. Jaké budou následky odmítnutí vlastníka povolit žalované rekultivaci je již věcí příslušných správních orgánů. Nad rámec uvedeného se poznamenává, že žalobkyně se provádění „rekultivace“ brání tím, že žádá, aby žalované bylo zakázáno ukládání, skladování či jiné nakládání s odpady či jinými obdobnými věcmi.
Dovolatelka v rozsáhlém dovolání uplatňuje i další argumenty, aniž by ve vztahu k nim vymezila přípustnost dovolání; proto se touto argumentací dovolací soud nezabýval. Jen na okraj se uvádí:
K pravomoci soudu: Jde o vlastnickou žalobu a k jejímu projednání je dána pravomoc soudu (§7 o. s. ř.). Žalovaná namítá, že jí k zásahu do vlastnictví žalobkyně opravňuje správní rozhodnutí (jde o tzv. námitku proti vlastnické žalobě); je pak věcí soudu zvážit, zda správní rozhodnutí takový zásah opravdu umožňuje. Ani stanovení dobývacího prostoru, ani povolení k hornické činnosti či nařízení rekultivace podle názoru dovolacího soudu k takovému zásahu neopravňují, není-li tu i soukromoprávní titul (pachtovní smlouva, služebnost požívání či jiný důvod, vyjadřující souhlas vlastníka nebo jej nahrazující). Ostatně prostředkem k nápravě v případě, že soud rozhodne o věci, která není v jeho pravomoci, je žaloba pro zmatečnost; námitka zmatečnosti sama nemůže založit přípustnost dovolání (a ostatně vzhledem k této otázce není důvod přípustnosti nijak vymezen).
Dovolatelka dále odkazuje na §1014 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.), týkající se práva vlastníka movité věci odnést ji z pozemku, na kterém se ocitla; uvedené ustanovení však není použitelné již proto, že ložisko nerostu, ať již vyhrazeného či nikoliv, není „movitou věcí, která se ocitla na sousedním pozemku“; problematiku těžby nerostů řeší horní zákon, a uvedené ustanovení se na ni nevztahuje. Ustanovení §1039 odst. 1 o. z., kterého se dovolatelka domáhá, se vztahuje k §1037 a k §1038 o. z. A skutkové okolnosti dané věci neumožňují ji podřídit pod tato ustanovení (nejde o použití věci ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu, navíc takové, jehož účelu nelze dosáhnout jinak, a právo vlastníka nebylo omezeno ve vyvlastňovacím řízení). Ovšem ani zde není zřejmé, v čem v této souvislosti spatřuje přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu