ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1553.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1553/2018-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně S. B. , zastoupené JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou se sídlem v Rudné, Jižní 1425/36 proti žalovaným 1) J. S. , 2) V. B. , oběma zastoupeným Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Pod Strání 1262/8, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 291/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2017, č. j. 7 Co 1081/2017-430, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 000 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Hany Ružarovské.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 5 C 291/2013-394, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc., jehož součástí je stavba, parc., parc., parc., parc. , parc. a parc., vše na LV pro obec L., k. ú. H. (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit na vypořádání podílu 550 000 Kč každému z žalovaných (výrok III. a IV.). Rozhodl také o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky V. a VI.) a o nákladech řízení státu (výroky VII., VIII. a IX.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 7 Co 1081/2017-430, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., protože se rozhodnutí odvolacího soudu částečně odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a částečně jde o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Domnívají se, že Nejvyšší soud nerozhodoval o tom, zda je některé kritérium pro přikázání vlastnictví nemovitostí privilegované. Dovolatelé mají za to, že by bylo vhodné stanovit „tzv. test přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví za situace, kdy svědčí spoluvlastníkům několik kritérií.“
Žalovaní nesouhlasí s přikázáním předmětných nemovitostí žalobkyni. Poukazují na to, že odvolací soud nerespektoval zásady pro přikázání společných nemovitostí, kdy velikost spoluvlastnického podílu by neměla být rozhodujícím kritériem, ale mělo by být přihlédnuto i k tomu, kdo nemovitosti převážně užíval, kdo se o ně staral a rekonstruoval je. Žalovaní dále namítají, že odvolací soud považoval otázku solventnosti žalobkyně za nespornou, ačkoli nebyla prokázána. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně i právně správné. Dovolatelé předkládají vlastní hodnotící váhu jednotlivých kritérií a jsou přesvědčeni, že by mělo být upřednostněno dlouhodobé užívání nemovitostí žalovaným 2), jeho úsilí vynaložené při rekonstrukci i dobré sousedské vztahy v obci. Uvádí, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, tudíž není dovolání přípustné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
O zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, dovolací soud postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, jaká kritéria jsou rozhodná pro přikázání společné věci jednomu ze spoluvlastníků v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dovolatelé namítají, že v nalézacím řízení bylo zohledněno především hledisko velikosti podílů, aniž by byla zvážena další kritéria, zejména vztah účastníků k nemovitostem nebo skutečnost, kdo nemovitosti nejvíce opravoval, udržoval a užíval.
Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedené hledisko vůle a připravenosti spoluvlastníka (či několika spoluvlastníků) nabýt společnou věc za přiměřenou náhradu, nejde však o hledisko rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§3 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §1147 o. z. se má soud zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015).
K uvedenému je třeba dodat, že i když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017).
V posuzované věci vyšly nalézací soudy ze zjištění, že reálné rozdělení nemovitosti není dobře možné a že žalobkyně má podíl o velikosti ½ a každý z žalovaných ¼. Zájem o přikázání nemovitostí, jakož i schopnost zaplatit přiměřenou náhradu, projevili všichni účastníci. Soudy přikázaly nemovitosti žalobkyni, která se zásadním způsobem zasloužila o jejich získání do spoluvlastnictví, na rozdíl od žalovaných nevlastní jiný obdobný rekreační objekt a velikost jejího podílu představuje součet podílů obou žalovaných.
Neobstojí námitka žalovaných, že žalobkyně neprokázala svou solventnost, když sami žalovaní v závěrečném návrhu (č. l. 387) uvedli, že „z předložených bankovních výpisů vyplývá, že jak žalobkyně, tak i žalovaný 2) disponují dostatečným množstvím peněžních prostředků, které umožňují prakticky okamžitě dostát závazkům vyplývajícím z případného soudního rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.“
K „tzv. testu přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví“, který dovolatelé navrhli, Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá toliko jediná podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní principy soukromého práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z judikatury dovolacího soudu je zřejmé, která kritéria pro přikázání společné věci je nutno poměřovat. Vztahy spoluvlastníků však bývají komplikované a jejich komplexní řešení lze těžko předvídat. Nelze proto vytvořit jeden algoritmus či „univerzální tabulku“ pro poměřování těchto kritérií, vždy musí být přihlédnuto k individuálním okolnostem projednávaného případu. Zákonodárce se k těmto kritériím blíže nevyjádřil ani v důvodové zprávě k o. z., z čehož lze usuzovat, že je ponechal volné úvaze soudů.
Závěry odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Rozhodnutí není v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu