ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1577.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1577/2018-322
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. C. , zastoupeného JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, proti žalované D. M. , zastoupené Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 229/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 49 Co 315/2016-297, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 49 Co 315/2016-297, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 119 C 229/2014-225, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. o výměře 44 m 2 v k. ú. Ž. a obci B., vymezeného geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 2293-70/2011, vyhotoveného Geoden s. r. o., Husovická 9, Brno, schváleného Katastrálním úřadem pro J. kr., Katastrálním pracovištěm B. dne 13. 2. 2012 (dále jen „sporný pozemek“) – (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V řízení bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. v k. ú. Ž. a žalovaná je vlastnicí pozemku parc. v k. ú. Ž. V roce 1980, kdy oba pozemky vlastnili právní předchůdci žalobců, právní předchůdce žalobce na hranici mezi pozemky postavil plot, při jeho výstavbě však nebyla vlastnická hranice respektována. Hranice mezi sousedními pozemky byla známa již v době stavby plotu a samotná stavba plotu byla povolena za předpokladu, že bude respektovat známou hranici. Odvozuje-li žalobce svou „dobrou víru od kupní smlouvy z 2. 3. 1981, na základě níž se manželé O. stali vlastníky pozemku parc. v k. ú. Ž.“, pak již v době převodu byla jasná výměra a vytyčení hranic pozemku v terénu. Uvedený nabývací titul nepředstavuje titul pro počátek oprávněné držby sporného pozemku právním předchůdcem žalobce, když tato část pozemku nebyla součástí pozemku parc. v k. ú. Ž., nýbrž součástí pozemku sousedního. Právní předchůdce žalobce postavil plot na pozemku svého souseda, přičemž nedošlo k jednání, se kterým by právo spojovalo přechod vlastnického práva k nemovitosti, tento omyl nelze přičítat k tíži právního předchůdce žalované, přestože držbu nerušil. Již v době stavby plotu mohl právní předchůdce žalobce zjistit hranici pozemku a též skutečnost, že staví plot mimo tuto hranici; nebyl tak objektivně v dobré víře. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce držel pozemek až k plotu postavenému jeho právním předchůdcem, nejednalo se však o držbu kvalifikovanou, která by po uplynutí času vedla k vydržení vlastnického práva, neboť dobrá víra byla toliko subjektivní a právní titul, na jehož základě žalobce nabyl pozemek parc. v k. ú. Ž., se vztahuje k nabytí vlastnického práva k tomuto pozemku, jeho výměra a hranice byly objektivně známy. Žalobce mohl po nabytí zjistit skutečnou hranici pozemku, avšak postupoval opačně, když vyšel z oplocení pozemku, které neodpovídalo hranicím pozemku. Takovému postupu však soud prvního stupně nemohl přisvědčit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 49 Co 315/2016-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žalobce nabyl na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 59 D 108/2003, o schválení dědické dohody, které nabylo právní moci dne 12. 6. 2009, pozemek parc. v k. ú. Ž., a to v katastrálních hranicích, a nikoli tedy v hranicích daných držbou právních předchůdců. Předmětem přechodu vlastnického práva nebyl sporný pozemek, ostatně katastrálně je evidován jako část sousedního pozemku parc. v k. ú. Ž. Pokud by bylo pravdivé tvrzení žalobce, že sporný pozemek užívali jeho právní předchůdci v oplocených hranicích v dobré víře, že je v jejich vlastnictví, mohl k němu žalobce nabýt vlastnické právo vydržením pouze za situace, že by sporný pozemek měl v oprávněné držbě po celou vydržecí dobu. Oprávněnost držby však nebylo třeba zkoumat, neboť žalobce sporný pozemek nedržel po dobu 10 let; vydržecí doba počala běžet dnem právní moci usnesení o schválení dědické dohody (12. 6. 2009), přičemž nejpozději dnem podání žaloby (30. 4. 2014) musely u žalobce objektivně nastat pochybnosti o tom, že mu sporný pozemek patří, takže došlo ke ztrátě dobré víry. Žalobce sám tak sporný pozemek nemohl vydržet. Jestliže žalobce poukazoval na to, že sporný pozemek vydrželi již jeho právní předchůdci, nepřichází do úvahy započtení doby jejich oprávněné držby do doby oprávněné držby žalobce, oprávněný držitel si totiž může započíst dobu oprávněné držby jen tehdy, jestliže sám právní předchůdce již vlastnické právo nevydržel. Na základě dědického rozhodnutí nabyl žalobce jen pozemek parc. v k. ú. Ž., a nikoliv i sporný pozemek; ten v době vydání uvedeného rozhodnutí ani neexistoval, přičemž předmětem přechodu vlastnického práva mohl být pouze pozemek v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem bez ohledu na to, že žalobce se fakticky chopil držby převáděných pozemků v hranicích, v jakých je užívali jeho právní předchůdci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly dosud řešeny. 1) Pokud byla část zemského povrchu vydržena právními předchůdci žalobce, a stala se tak součástí pozemku ve vlastnictví právních předchůdců, stal se žalobce vlastníkem sporné části zemského povrchu, zdědil-li pozemek, jehož součástí se tato část stala v důsledku vydržení jeho právními předchůdci? 2) Je pro počátek běhu vydržecí doby relevantní již den smrti právního předchůdce držitele, či až den pravomocného ukončení dědického řízení? Odvolací soud nezpochybnil, že právní předchůdci žalobce, jakož i on sám užívali nejen své pozemky, ale i sporný pozemek, aniž by žalovanou byli v držbě rušeni, a že žalobce nabyl vlastnictví dnem úmrtí pana J. O. ml., tj. 28. 12. 1999 a tímto dnem mu začala běžet vydržecí doba. Žalobce, jakož i jeho tři právní předchůdci užívali sporný pozemek v dobré víře na základě objektivních skutečností. Odvolací soud přesto dovodil, že vydržecí doba počala běžet až ode dne právní moci usnesení o schválení dědické dohody, tj. 12. 6. 2009. Podle §460 občanského zákoníku se nabývalo dědictví dnem úmrtí zůstavitele, pročež od tohoto dne se počítá doba oprávněné držby dědice. Jestliže dobrá víra počala již 28. 12. 1999, stal se žalobce 28. 12. 2009 vlastníkem sporného pozemku. K přerušení běhu vydržecí doby tak v roce 2012 nemohlo dojít, neboť vydržecí doba již uplynula. V průběhu komplikovaného dědického řízení byl pozemek parc. včetně sporného pozemku užíván a udržován samotným žalobcem prostřednictvím jím navrženého a soudem schváleného správce za technické součinnosti dědiců, především žalobce. V průběhu dědického řízení neměl pochybnosti o tom, že sporný pozemek do dědictví patří, když již z dřívější doby byl se stavem na místě obeznámen při svých návštěvách v B. a měl za to, že vše, co je oploceno, náleží právním předchůdcům. Vlastnické právo k spornému pozemku proto vydržel. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, eventuálně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný zaprvé klade otázku, zdali se stane dědic vlastníkem nejen pozemku, který zdědil, ale i části, která k němu byla „připlocena“ v důsledku toho, že byla právními předchůdci vydržena.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť již dříve byla dovolacím soudem zodpovězena, přičemž odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Předně je třeba dbát na rozdíl mezi pozemkem a parcelou. Zatímco pozemek je věcí v právním slova smyslu, parcela je zobrazením pozemku do katastrální mapy. Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 (uveřejněný pod č. C 5 218 a 5 219 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Uvedené však neznamená, že by zakreslení pozemku do katastrální mapy, tedy parcelní vymezení pozemku, bylo z hlediska soukromoprávního irelevantní, významnou roli hraje kupříkladu v případě převodu či přechodu vlastnického práva.
V případě převodu vlastnického práva (například darováním) nabývá nabyvatel pozemek vymezený jako parcela podle stavu katastrálního operátu ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, z čehož vyplývá, že pokud by převodce vlastnil ve skutečnosti více, než odpovídá ve smlouvě vymezenému předmětu (pozemku v podobě parcely), nestává se nabyvatel vlastníkem tohoto většího (avšak smluvně nereflektovaného) rozsahu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013 (uveřejněný pod č. C 15 057 v Souboru), či ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2012 (uveřejněný pod č. C 12 854 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4527/2017, či ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2374/2017 (všechna dostupná na www.nsoud.cz) ].
Uvedené závěry se přitom obdobně uplatní i v případě přechodu vlastnického práva děděním [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4689/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Jestliže tedy zůstavitel byl vlastníkem pozemku, přičemž dědické rozhodnutí vycházeje z katastrálního zápisu na určitou část pozemku nedopadá, pak nelze učinit závěr, že dědic společně s převážnou částí katastrálně vymezeného pozemku nabyl i část pozemku, která katastrálně vymezená není, resp. podle katastrálního zápisu tvoří část pozemku sousedního.
V poměrech dané věci proto obstojí závěr odvolacího soudu, že se žalobce nestal vlastníkem sporného pozemku na základě dědění, neboť v dědickém rozhodnutí nebylo na sporný pozemek pamatováno. Za předpokladu, že právní předchůdce žalobce byl vskutku vlastníkem sporného pozemku, mohl by se žalobce stát derivativně (zde přechodem vlastnického práva na základě dědictví) vlastníkem sporného pozemku toliko za předpokladu, že by došlo k dodatečnému projednání dědictví; to se však ze skutkových zjištění nepodává.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že žalobce se nemohl stát vlastníkem sporného pozemku ani na základě institutu součásti věci, neboť v případě pozemků dopadá tento institut na typově zcela jinou problematiku [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4527/2017 (dostupné na www.nsoud.cz) ]; v této souvislosti by totiž bylo lze hovořit toliko o části pozemku. Odlišení části a součásti pozemku reflektuje i odborná literatura (k tomu srovnej např. Melzer, F. – Tégl, P. Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, sv. III., str. 300).
Za druhé klade dovolatel otázku, zdali je pro počátek běhu vydržecí doby relevantní již den smrti právního předchůdce držitele, či až den pravomocného ukončení dědického řízení.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017. sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz) ].
Obecně není pochyb o tom, že rozhodnutí soudu o dědictví může být putativním titulem pro vznik oprávněné držby části sousedního pozemku, která není předmětem přechodu vlastnického práva, je však se skutečně nabytým pozemkem ve společné držbě.
Pokud jde o samotný počátek běhu vydržecí doby, lze počátek běhu vydržecí doby vztahovat nikoliv nutně až ke dni právní moci rozhodnutí, nýbrž již k dřívějšímu okamžiku, a to v závislosti na konkrétních okolnostech případu až ke dni smrti zůstavitele, jestliže držba věci byla dědici vykonávána již dříve [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4689/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Je tomu tak proto, že účinky rozhodnutí soudu o dědictví za účinnosti obč. zák. nastávaly zpětně ke dni smrti zůstavitele.
Dovolací soud v této souvislosti zastává názor, že okamžikem úmrtí držitele vstupuje do držby společenství dědiců (pokud se držby nechopí někdo jiný); jestliže je věc, která předmětem držby, později přikázána jednomu z těchto dědiců, pak vzhledem k tomu, že byl držitelem již od úmrtí zůstavitele, byť i spolu s dalšími dědici, lze jej pro účely vydržení vlastnického práva k věci považovat za držitele již od úmrtí zůstavitele. Jeho držba se od počátku opírala o skutečnost, že je dědicem zůstavitele, a je tedy oprávněná.
Jestliže se tedy dědici důvodně domnívali, že nabudou určitý majetek tvořící součást pozůstalosti, pročež již od okamžiku smrti (či později, tj. v průběhu pozůstalostního řízení) se chopí držby majetku náležejícího do pozůstalosti, a jestliže pak vskutku dědické rozhodnutí tento faktický stav dodatečně (se zpětnými účinky) potvrdilo, lze již ode dne smrti (popř. pozdějšího okamžiku) považovat držbu věci dědicem za oprávněnou, ledaže v průběhu pozůstalostního řízení vyvstane informace, která oprávněnost držby vlastnického práva zpochybňuje. Nelze pominout, že dědické řízení po určitou dobu trvá, přičemž lze považovat za legitimní, aby se dědicové starali o majetek náležející do pozůstalosti již od okamžiku vzniku jejich dědického práva (smrti zůstavitele) a tím zabránili, aby se pozůstalost neznehodnotila.
Uvedené platí i v případě, že se dědicové chopí držby oploceného areálu, k němuž byla připlocena část sousedního pozemku, přičemž dědické rozhodnutí oproti přesvědčení dědiců na tuto připlocenou část pozemku nedopadá.
Jestliže v poměrech posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že držbu části sousedního pozemku žalobcem lze považovat za oprávněnou až od okamžiku právní moci rozhodnutí o dědictví, ačkoliv již žalobce se měl starat o areál v rozsahu oplocení, tedy včetně sporného pozemku, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné; dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
V další fázi řízení bude proto na odvolacím soudu, aby se znovu zabýval otázkou vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku žalobcem, především se bude zabývat otázkou, počátku držby sporného pozemku žalobcem, oprávněností této držby, popřípadě dalšími skutečnostmi, které mohou mít na vydržení vlastnického práva vliv.
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že je správný závěr odvolacího soudu, že si držitel nemůže započíst držbu svého právního předchůdce, jestliže právní předchůdce je již vlastníkem, takže držitel sám musí splnit desetiletou vydržecí dobu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 (uveřejněný pod č. C 5 210 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (uveřejněné pod č. C 10 356 v Souboru), či ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]; k uvedeným závěrům dospěla judikatura z toho důvodu, že držitel by vlastnické právo vydržel právě na úkor svého právního předchůdce.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I., jakož i v závislém výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu