ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1600.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1600/2018-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. Č. , zastoupené JUDr. Kateřinou Skoumalovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, nám. 5. května 812, proti žalované TSS, spol. s r. o. , se sídlem v Třebechovicích pod Orebem, Za tratí 496, IČO 474 51 467, zastoupené JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37/32, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 159/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 1. 2018, č. j. 21 Co 270/2017-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, č. j. 17 C 159/2016-93, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí části pozemku označeného jako pozemková parcela č., který se nachází v katastrálním území T. p. O. a obci T. p. O., a je zapsán na listu vlastnictví č., vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště H. K., vyznačeném na neautorizovaném snímku katastrální mapy, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2018, č. j. 21 Co 270/2017-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., a uvádí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že dovolání je přípustné, neboť posouzení ztráty její dobré víry, že je vlastnicí předmětné části pozemku žalovaného, je nepřiměřené a je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Protože k tvrzenému vydržení mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při posouzení vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Žalobkyně byla oprávněnou držitelkou části pozemku evidovaného v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalované společnosti; v době, kdy ještě vydržecí doba neuplynula, v souvislosti s kolaudačním řízením a zápisem nové stavby do katastru předložila dokumenty včetně geometrického plánu, ze kterého byl jasně poznatelný rozdíl v držbě a vlastnictví pozemků. Podle soudů obou stupňů tato skutečnost vedla objektivně k zániku oprávněné držby žalobkyně; to žalobkyně v dovolání popírá a odkazuje na řadu judikátů, týkajících se držby a vydržení.
Odvolací soud se při posouzení zániku dobré víry žalobkyně jako držitelky části pozemku žalované neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou dobu vydržení důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, rozsudek ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).
Hodnocení dobré víry držitele záleží vždy na konkrétních okolnostech dané věci a záleží na úvaze soudu v nalézacím řízení; tu může dovolací soud zpochybnit jen, je-li zjevně nepřiměřená.
V dané věci soudy neměly pochybnost o tom, že žalobkyně se ujala nejprve oprávněné držby; žalobkyně ztratila objektivně posuzovanou dobrou víru teprve později, až poté, co se – podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán – mohla a měla seznámit s geometrickým plánem, předkládaným v souvislosti s kolaudačním řízením ohledně jejich stavby, přičemž z tohoto plánu rozdíl mezi skutečnými a tam zakreslenými hranicemi pozemků jasně vyplýval (str. 12 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Za tohoto stavu je poukaz dovolatelky na judikaturu týkající se poměru plochy nabytého a skutečně drženého pozemku, resp. na pasívní chování žalovaného ke spornému pozemku, zcela nevýznamný. Soudy přece nezpochybnily, že se žalobkyně oprávněné držby (§130 odst. 1 obč. zák.) ujala; pokud však nahlédnutím do materiálů, které předkládala ke kolaudaci, včetně geometrického plánu, mohla a měla zjistit, že hranice vede jinak, dobrou víru ztratila. S tvrzením, že se s geometrickým plánem nemohla seznámit, se odvolací soud vyrovnal (str. 6 rozsudku odvolacího soudu) s tím, že žádost podepisovala a na prvním místě připojeného výčtu příloh bylo uvedeno, že obsahují geometrický plán; při obvyklé obezřetnosti by do něj nahlédla, a pokud tak neučinila, jde jí to k tíži. Jestliže se tedy při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, měla a mohla seznámit s obsahem příloh včetně geometrického plánu, pak její dobrá víra musela nutně (bez ohledu na pasivitu žalovaného, resp. výměru drženého pozemku) zaniknout, stejně jako oprávněná držba.
Dovolací soud ještě připomíná, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně výslovně neuvedla, že geometrický plán neviděla (viz č. l. 72 versa a č. l. 80 versa), a teprve až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že se s obsahem geometrického plánu nikdy neseznámila; šlo tak o nové tvrzení, v odvolacím řízení, až na výjimky nepřípustné (§205a o. s. ř.).
Odvolací soud správně také uvedl, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, Nejvyšší soud vycházel z odlišné skutkové situace; tam byl omyl vyvolán mj. realitní kanceláří a nebylo zjištěno, že by držitel měl k dispozici geometrický plán. Také – oproti nyní projednávané věci - soudy neučinily na základě důkazu listinou jednoznačný závěr, že z obsahu této listiny rozdíl mezi držební a vlastnickou hranicí jasně vyplýval. Šlo o řešení konkrétní věci, rozhodnutí ohledně hodnocení obsahu listiny neobsahuje žádné obecné závěry („právní věty“), které by bylo možno vztáhnout k jiným věcem.
Lze uzavřít, že podle skutkového zjištění soudů v nalézacím řízení, vycházejícího z provedeného dokazování, kterým je dovolací soud vázán a který odpovídá obsahu geometrického plánu, bylo z tohoto plánu zřejmé, kudy hranice mezi parcelami vede. Přitom posouzení obsahu geometrického plánu (stejně jako dobré víry držitele) je vždy individuální a nelze je v dovolacím řízení učinit obsahem přezkumu prostřednictvím tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu