ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1651.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1651/2018-796
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. Z. , b) V. Z. a c) G. G. , všech zastoupených JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc , se sídlem v Olomouci, Horní nám. 583, IČO: 00299308, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o náhradu za omezení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 342/2012, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 56 Co 277/2013-713, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2017, č. j. 56 Co 277/2013-713, se ve výrocích II., III., IV. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. 21 C 342/2012-370, konstatoval, že došlo k porušení základního práva žalobců podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci a) částku 404 218,82 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci b) částku 408 334,52 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci c) částku 508 483,24 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně učinil následující závěr o skutkovém stavu. V roce 1995 nabyla společnost V. I. G. – PRESS s. r. o. pozemky parc. v obci O. a k. ú. S. V roce 1996 byl vydán souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu k nezemědělským účelům za účelem výstavby rodinných domů a bylo vydáno územní rozhodnutí. Platnost rozhodnutí byla stanovena na 2 roky ode dne právní moci. Podle územního plánu z roku 1985 bylo možné předmětné pozemky zastavět. V roce 1998 došlo k první změně územního plánu, kdy došlo k omezení výstavby na pozemku parc.. V roce 2001 došlo k druhé změně územního plánu, kdy tato varianta výrazně omezuje možnost zástavby na všech uvedených pozemcích. V roce 2002 byl v zastupitelstvu města navrhován odkup sousedních pozemků za kupní cenu 590 Kč/m2, v roce 2003 uzavřel žalovaný směnnou smlouvu s jinými sousedy. V roce 2005 prodala společnost V. I. G. – PRESS s. r. o. „v likvidaci“ žalobci a) pozemek parc., žalobci b) pozemek parc. a žalobkyni c) pozemek parc., vše v k. ú. S. (dále též „předmětné pozemky“). V uvedeném roce požádali žalobci o předběžnou informaci k záměru výstavby rodinných domů na předmětných pozemcích, kdy na pozemcích parc. není výstavba rodinných domů možná, jelikož jsou dotčeny plánovanou místní sběrnou komunikací prodlužující ulici J. ke křižovatce ulic B. a H., pozemek parc. je pak zastavitelný toliko částečně. Žalobci se opakovaně dotazovali na realizaci komunikace a po 3 letech požádali o směnu pozemků za sousední pozemky patřící městu, které dotčenou komunikací nebyly tolik postižené. Z pozemků nabízených žalovaným ke směně žádný pozemek polohou, rozlohou a lukrativností pozemkům žalobců neodpovídal. Žalovaný nejprve nevyhověl žádosti žalobců o směnu předmětných pozemků za pozemky sousední, žalobci následně nepřistoupili na směnu pozemků parc. za sousední pozemky, neboť tržní cena směnovaných pozemků byla 117 000 Kč v neprospěch žalobců. Tržní cena předmětných pozemků bez zohlednění plánované komunikace činila 9 722 400 Kč. Soud prvního stupně shledal, že v případě žádosti o směnu pozemků byl dodržen standardní postup. V době rozhodování soudu probíhal proces pořízení nového územního plánu, kdy je nadále omezena možnost výstavby obytného domu na pozemku parc., na ostatní dva pozemky pak koridor pro výstavbu komunikace nezasahuje. Zasažení pozemků žalobců bylo nezbytné z důvodu všesměrné křižovatky H. – B. Navrhovaný územní plán se vracel k variantě z roku 1998, kdy je možnost výstavby i nadále omezena plánovanou komunikací. Dosud se odbor stavební s ohledem na nejistotu rozsahu zástavby územní komunikací vyjádřil, že výstavba domu není možná. V přejímaném územním plánu je komunikace veřejnou stavbou, dotčení pozemků žalobců je nepatrné. Námitky žalobců, aby koridor pro výstavbu komunikace nezasahoval do předmětných pozemků, nebyly zohledněny.
Soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb. a shledal žalobu částečně důvodnou. Územním plánem z roku 2001 došlo k omezení práv společnosti V. I. G. – PRESS s. r. o., a následně žalobců v souladu se zákonem a ve veřejném zájmu. Jelikož žalovaný doposud územní plán nerealizoval, s ohledem na nedostatek finančních prostředků není dosud stanoven termín realizace územního plánu a od žalobců pozemky nezískal, byl nejméně od roku 2008 nečinností žalovaného nastolen protiprávní stav. Žalovaný svou nečinností zasáhl do základního práva žalobců na legitimní očekávání ochrany svého majetku. Postup žalovaného je třeba posuzovat jako nesprávný úřední postup, přičemž žalobci netvrdili ani neprokázali, že by jim v souvislosti s tímto postupem vznikla škoda, pouze požadovali nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Současný stav trvá od roku 2005, kdy žalobci nabyli předmětné pozemky. Poprvé požádali žalobci o směnu v roce 2008, přičemž směna nebyla realizována z důvodu neshody o výši finančního vyrovnání. Žalobci podali námitky k novému územnímu plánu a koridor komunikace by měl do vlastnictví žalobců zasahovat méně. Za této situace neshledal soud podmínky pro přiznání jakékoli částky jako přiměřeného zadostiučinění, když považuje za přiměřené pouhé konstatování porušení ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv. Náhradu za omezení vlastnického práva shledal soud prvního stupně za nedůvodnou, poněvadž žalobci nabyli předmětné pozemky již v době, kdy byl územní plán schválen, předmětné pozemky tak nebylo možné v celém rozsahu zastavět, přičemž o nemožnosti zástavby pozemků bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ve veřejném zájmu. Žalobci v roce 2005 nabyli pozemky s účelem využití zahrada s omezenou možností zástavby, tato situace se po nabytí pozemků žalobci nijak nezměnila, žalobci tvrzené možnosti zhodnocení pozemků v jimi tvrzeném rozsahu jsou ryze spekulativní, žalobci ani na části, která je zastavitelná, žádnou činnost nevyvíjejí, nevyvíjel ji ani jejich právní předchůdce. Žalovaný rovněž pozemky žalobců nijak neužívá. Nedůvodnou je přitom námitka žalobců, že se o částečné nezastavitelnosti předmětných pozemků dozvěděli až po jejich koupi, jelikož tuto skutečnost při dodržení náležité pečlivosti zjistit mohli. Nedůvodnou je námitka žalovaného, že žalobci měli uplatnit námitky proti územnímu plánu, jakož námitka promlčení nároku žalobců, poněvadž je třeba aplikovat §32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Soud rovněž neshledal diskriminační postup žalovaného k žalobcům, jelikož nebyl zjištěn postup žalovaného, který by znevýhodňoval žalobce oproti ostatním vlastníkům.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2013, č. j. 56 Co 277/2013-436, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že konstatoval, že nedošlo k porušení základního práva žalobců podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až IV. potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.–IV.).
Odvolací soud po provedeném dokazování navázal na předcházející skutkový stav, z něhož vycházel soud prvního stupně a který v podstatě nebyl mezi účastníky nijak sporný. Podle žalobních tvrzení požadovali žalobci peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč pro každého, když tvrdili, že nesprávným úředním postupem, tj. trvalým, úmyslným, cíleným a šikanózním zneužíváním postavení veřejného orgánu a porušením zákonné povinnosti došlo k takovému nesprávnému úřednímu postupu, jehož výsledkem je porušování lidských práv žalobců. Podle odvolacího soudu historie vztahů nenasvědčuje tomu, že došlo v případě žalovaného k nesprávnému úřednímu postupu. Právní předchůdce žalobců sice získal územní rozhodnutí, po jeho uplynutí však nepožádal o jeho prodloužení a neučinil žádný jiný faktický či právní úkon, stejně jako žalobci. Jedná se o výsledek toho, že žalobci nic takového ve své žalobě netvrdili ani neprokazovali. Také po schválení územního plánu byli nečinní, neboť jak sami připustili, nebyly jejich pozemky nijak zvlášť dotčeny, byli nečinní i po změně územního plánu v roce 2001, kdy jiní vlastníci v lokalitě dotčeni změnou územního plánu se začali domáhat odprodeje či směny svého pozemku za pozemky města. Není pravdou, že by se žalovaný choval k žalobcům jinak než k jiným vlastníkům v dané lokalitě, tedy diskriminačně. Sami v roce 2001 až 2002 nevyvolali žádné jednání o odprodeji či směně svých pozemků, k diskriminačnímu jednání nedošlo ani po roce 2008, kdy žalovaný odmítl směnu pozemků s žalobci pro zasažení imisemi a hlukem, neboť v této době žalovaný nevyhověl ani jiným žádostem. Z uvedeného nevyplývá nic o tom, co by svědčilo o trvalém, cíleném a šikanózním zneužívání postavení veřejného orgánu a porušování lidských práv žalobců. Žalovaný nezpůsobil nic, co by žalobcům narušilo právo pokojně užívat jejich pozemky a nepřípadný je také odkaz na územní rozhodnutí o umístění stavby, které pozbylo platnosti v roce 1998 tím, že žalobci o jeho prodloužení nepožádali. O možnost zhodnocení majetku realizací se připravili sami a neučinili po roce 1998 ničeho, aby k nápravě tohoto stavu došlo. Závěr o nevyvíjení činnosti na předmětných pozemcích přitom není spekulací, nýbrž výsledkem skutkových tvrzení (jejich nedostatku) a výsledkem postupu žalobců jako strany mající důkazní povinnost. Jakmile žalobci vyvinuli sami v roce 2008 iniciativu a požádali o směnu svých pozemků, žalovaný jednal. To, že jejich žádosti nevyhověl, mu nelze klást k tíži. Žalobcům nebylo upřeno se seznámit s důvody rozhodnutí. Jejich žádosti z roku 2011 bylo vyhověno s určitými podmínkami z obou stran, na něž obě strany nepřistoupily. Ani v tomto období s žalobci žalovaný nejednal diskriminačně, a proto tvrzený nesprávný úřední postup neprokázali.
Žalobcům se nepodařilo prokázat ani omezení jejich vlastnického práva. Záruku plného výkonu obsahu vlastnického práva a ochrany poskytuje stát. Význam obsahu vlastnického práva však dává předmětu svého vlastnictví vlastník a z toho se také odvíjí hodnota jeho vlastnického práva a úsudek, zda k omezení této hodnoty skutečně došlo. Jakou má vlastnické právo k věci hodnotu pro svého vlastníka, je posouzením subjektivním, odvislým od jeho vůle projevené jeho vztahem k předmětu vlastnictví. V posuzovaném případě se žalobci jako vlastníci nijak neprojevovali s výjimkou toho, že jako vlastníci byli zapsáni v katastru nemovitostí. To opětovně není spekulace soudu prvního stupně či odvolacího soudu, ale závěr o nesplnění povinnosti tvrdit a prokazovat potřebné skutečnosti žalobci. Naopak je spekulací žalobců, že důsledkem omezení jejich vlastnického práva nemohou nemovitosti pronajmout pro dlouhodobý nájem, nemohou mít jako vlastníci ze svého majetku jiný užitek ani jej nemohou zhodnocovat jiným způsobem. Jestli chtějí omezení svých vlastnických práv vyjádřit finančně částkou představující sníženou hodnotu jejich nemovitostí nebo naopak částkou představující výnos, kterého by dosáhli, kdyby k omezení nedošlo, pak musí také prokázat, že sami jako vlastníci měli legitimní očekávání udržení a naplnění hodnoty svých pozemků na základě zcela konkrétních a reálných předpokladů. Nic takového ze skutkového stavu popisujícího historii nakládání žalobců s pozemky v širším slova smyslu nevyplývá a situace se nezměnila ani tím, že v roce 2008 a později v roce 2011 požádali o směnu svých pozemků.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 1425/2014-553, rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku II., vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, ve výroku III., vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výroku IV., vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výrocích III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. a ve výroku II., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výrocích II., III. a IV., pokud jde v každém z uvedených výroků o částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, odmítl (výrok II.).
V uvedeném kasačním rozhodnutí dovolací soud mimo jiné uvedl, že v případech, kdy územní plán omezuje vlastníka pozemku tím, že na jeho pozemku předpokládá existenci veřejně prospěšné stavby, je úkolem soudu posoudit, zdali konkrétní okolnosti daného případu nasvědčují tomu, že vlastník pozemku je již ve svém vlastnickém právu omezen nad spravedlivou míru, a to po nepřiměřenou dobu. V této souvislosti by měl soud přihlédnout zejména k tomu, kdy byl územní plán, jímž došlo k omezení vlastnického práva, přijat, a k tomu, jak dlouhý časový okamžik od vydání uplynul a jak postupoval subjekt, v jehož prospěch bylo omezení v územním plánu přijato. Pokud totiž bude potenciální stavebník v přiměřené době vyvíjet adekvátní úsilí k získání dotčených pozemků (například faktické kroky směřující ke koupi pozemku, zahájení vyvlastňovacího řízení), nebude zpravidla namístě přiznávat zvláštní náhradu za omezení vlastnického práva, neboť omezení vlastnického práva by se mělo promítnout v zaplacení patřičné náhrady za prodávaný či vyvlastňovaný pozemek. Obdobně nebude zpravidla nezbytné přiznávat náhradu vlastníkovi pozemku v případě, že stavebník od realizace záměru v přiměřené době ustoupí a bude iniciovat změnu územního plánu tak, aby vlastník pozemku již nadále nebyl ve svém vlastnickém právu omezován. Náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Soudy by měly přihlédnout zejména k hodnotě pozemku obdobného druhu a charakteru a intenzitě omezení vlastnického práva (jak velká část pozemku je omezením zasažena, jaká vlastnická oprávnění vlastníkovi při užívání pozemku reálně zůstala). Roli může hrát i délka trvání omezení vlastnického práva, postoj a přístup stavebníka k omezení, okamžik nabytí vlastnického práva vlastníkem.
Odvolací soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 56 Co 277/2013-713, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) částku 33 706 Kč, žalobci b) částku 34 162 Kč a žalobkyni c) částku 45 258 Kč, všem s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z přiznaných částek od 23. 11. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbývajících napadených částech výroků II., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.–V.).
Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem, neboť i když žalobci a žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně předložili znalecké posudky, které si objednali u znalců Ing. Marka Kořenka a Ing. Jana Šímy, závěry těchto znalců o obvyklé ceně pozemků se značně lišily. Znalec Ing. Šíma vycházel z jednotkové ceny 290 Kč/m 2 , a tomu odpovídající ceně pozemků zhruba 260 000 Kč (rozumí se pozemku parc. č. a parc. č.) a při určení obvyklé ceny pak z průměrné ceny 1 500 Kč/m 2 , znalec Ing. Kořenek vycházel z průměrné obvyklé ceny pohybující se v letech 2011 a 2012 na úrovni 2 300–2 400 Kč/m 2 . Znalec ustanovený odvolacím soudem Ing. Robert Závodský vycházel z obvyklé ceny pozemků v roce 2011 z částky 1 800 Kč/m 2 , v roce 2012 z částky 2 000 Kč/m 2 . Žádostem obou stran na výslech znalce Ing. Závodského odvolací soud nevyhověl.
Žalobcům přiznal jako náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům 1 % z obvyklé ceny pozemku v roce 2011 a 1 % z obvyklé ceny pozemku v roce 2012 společně s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z těchto částek od 23. 11. 2012 do zaplacení. Úrok z prodlení přiznal podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném ke dni počátku prodlení, tedy k 23. 11. 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni účastníci dovolání.
Žalobci spatřují dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Odvolací soud nesprávně vyložil časový interval, po který může být potencionální vyvlastnitel nečinný. Pokládají otázku, zda je 10letá lhůta přiměřená a zda je omezení vlastníka po dobu těchto 10 let omezením nepřesahujícím spravedlivou míru, kterou vlastník bez větších obtíží může snášet. Podle zákona o vyvlastnění je přitom vyvlastnitel povinen ve lhůtě, která je určena vyvlastňovacím úřadem a která nesmí být delší než dva roky, zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění. Pokud tak neučiní, má vyvlastňovaný právo na zrušení vyvlastnění. Dále zpochybňují úvahu o výši náhrady. Odvolací soud vyjmenoval relevantní skutečnosti a pak, aniž by je jakkoliv kvantifikoval nebo porovnal, určil, že přiměřenou náhradou za omezení vlastnického práva je 1 % ročně z ceny pozemků žalobců. Rozporují také úvahu odvolacího soudu o výsledné výši náhrady, z níž plyne, že náhrada ve výši 5 % je nepřiměřená, neboť za 20 let omezení získají více nebo stejně, jako v případě vyvlastnění. S přihlédnutím k tomu, že průměrná délka lidského života je 79 let a že dlouhodobá ztráta možnosti vlastníky účinně vykonávat vlastnické právo znamená de facto jeho vyvlastnění, kladou otázku, zda je náhrada ve výši 1 % ročně přiměřená, když se vlastník nemůže plné kompenzace za vyvlastněný majetek dožít. Odvolací soud též nesprávně provedl dokazování znaleckým posudkem Ing. Roberta Závodského, i přes námitky žalobců odmítl znalce vyslechnout, neprovedl i další důkazy a svůj postup neodůvodnil. Dále namítají nesprávné provedení dokazování znaleckým posudkem Ing. Marka Kořenka – žalobci doložili znalecký posudek odpovídající §127a občanského soudního řádu, odvolací soud měl proto postupovat stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Odvolacímu soudu rovněž vyčítají absenci poučení o tom, že neunáší důkazní břemeno; přestože tvrdili vyšší obvyklou cenu pozemků, odvolací soud některé důkazy provedl a některé odmítl a vyšel z nižších hodnot obvyklé ceny pozemků, přitom žalobce nepoučil, že neunášejí důkazní břemeno. Odvolací soud také nesprávně přiznal žalobcům namísto úroku z prodlení ve výši 7,5 % toliko 7,05 %. Dále vytýkají vady řízení: odvolací soud opomenul přiznat náhradu nákladů za znalecký posudek Ing. Marka Kořenka, při rozhodování o nákladech státu nesprávně vyložil pojem „výsledek řízení“ a za období, v němž žalobci nebyli zastoupení advokátkou, jim nepřiznal paušální náhradu jejich hotových výdajů. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku II. a závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný spatřuje své dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Odvolací soud se vůbec nevypořádal s tím, co „lze považovat v případě omezení vlastnického práva záměrem podle územního plánu vybudovat na části pozemků veřejnou komunikaci za omezení vlastníka nad spravedlivou míru“. Též se nesprávně vypořádal s otázkou, zda a jaká doba nerealizování záměru vybudovat veřejnou komunikaci je dobou ve vztahu k omezení vlastnického práva nepřiměřenou, aby bylo možno uvažovat o náhradě za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dalšího pochybení se odvolací soud dopustil, pokud dobu, v níž podle jeho názoru měl být záměr podle územního plánu realizován, počítal od roku 2001, tedy od změny územního plánu, když v té době nebyli vlastníky pozemků žalobci, nýbrž společnost V. I. G. – PRESS s. r. o. Pro úplnost napadli také otázku kritérií podstatných pro posouzení výše náhrady. Odvolací soud rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a to způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Nárok na náhradu považuje za konstitutivní, a proto není možné žalobcům úroky z prodlení přiznat. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a souvisejících výrocích o nákladech řízení a v této části věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žádná ze stran se nevyjádřila k dovolání druhé strany sporu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobců je přípustné i důvodné.
V dovolání žalobci namítají rozpor postupu odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu při řešení procesní otázky podmínek provádění dokazování znaleckým posudkem. Protože na řešení uvedené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a žalobci závěry odvolacího soudu napadají, je dovolání žalobců přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve věci jsou důvodné námitky žalobců, že odvolací soud nesprávně provedl dokazování znaleckým posudkem Ing. Závodského, odmítl znalce vyslechnout a svůj postup neodůvodnil a že nesprávně provedl dokazování znaleckým posudkem Ing. Kořenka.
Podle §127 odst. 1 o. s. ř. věty třetí a páté soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. … Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Podle §127 odst. 2 o. s. ř. je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
Podle §127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem.
Ustanoví-li soud znalce, vyslechne jej (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vyslechl, a pouze v odůvodněných případech. O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným posudkem znalce, jde, nemá-li soud pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014 (uveřejněné pod č. C 15 088 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Soud nesmí upustit od výslechu znalce a spokojit se s písemným posudkem znalce mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 (uveřejněný v Souboru pod č. C 11 048)].
Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014 (uveřejněný v Souboru pod č. C 15 295)].
V projednávané věci odvolací soud nechal vypracovat znalecký posudek Ing. Robertem Závodským, neboť i když žalobci a žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně předložili znalecké posudky, které si objednali u znalců Ing. Marka Kořenka a Ing. Jana Šímy, závěry těchto znalců o obvyklé ceně pozemků se značně lišily. Žádostem obou stran na výslech znalce Ing. Závodského odvolací soud nevyhověl.
Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu již v tom, že ustanovil znalce Ing. Závodského, aniž by nejprve vyslechl znalce, kteří již ve věci vypracovali znalecký posudek, případně vysvětlil, proč k jejich výslechu nepřistoupil. Když pak ustanovil k podání znaleckého posudku znalce Ing. Závodského, odchýlil se od ustálené judikatury týkající se výslechu znalce v tom ohledu, že zcela upustil od jeho výslechu, a to i přesto, že účastníci řízení měli k posudku připomínky; tento postup přitom ani nijak neodůvodnil. Jeho rozhodnutí je proto postaveno na vadném postupu, který mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť hodnota pozemků je v dané věci zjevně s to ovlivnit výslednou hodnotu náhrady, kterou odvolací soud přiznal žalobcům, neboť hodnota pozemků byla jedním z hlavních hledisek, ze kterých odvolací soud při svém rozhodování vycházel.
Odvolací soud se ve vztahu ke znaleckým posudkům předloženým účastníky omezil na pouhé konstatování, že „i když žalobci a žalovaný v průběhu řízení před okresním soudem přiložili znalecké posudky, které si objednali u znalců Ing. Marka Kořenka a Ing. Jana Šímy, závěry těchto znalců o obvyklé ceně pozemků se značně lišily“. Z rozhodnutí odvolacího soudu se však žádným způsobem nepodává, jaký závěr zaujal odvolací soud ke znaleckému posudku předloženému žalobci z hlediska ustanovení §127a o. s. ř., případně z jakého důvodu uvedený znalecký posudek nelze v režimu tohoto zákonného ustanovení posuzovat. Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně neobsahuje žádné hodnocení dokazování ve vztahu k účastníky předloženým znaleckým posudkům vyjma konstatování o odlišných skutkových závěrech předložených znaleckých posudků ohledně příslušných pozemků. Z rozhodnutí odvolacího soudu se ostatně ani nepodává závěr, jaký závěr zaujal znalec Ing. Závodský k posudku vypracovanému Ing. Markem Kořenkem, případně k posudku vypracovanému Ing. Janem Šímou. Tento závěr bylo nutno učinit již z toho důvodu, že podle tvrzení žalobců jimi předložený znalecký posudek spadá pod režim §127a o. s. ř.
Důsledné posouzení znaleckých posudků určujících hodnotu pozemků bylo v poměrech dané věci významnější o to víc, že hodnota pozemků byla pro odvolací soud zjevně jedním z hlavních kritérií spolurozhodujících o výši přiznané náhrady.
Dále žalobci pokládají otázku, zda se při stanovení úroku z prodlení podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2013, vyjde z repo sazby platné v počáteční den prodlení, nebo zda se použije sazba účinná poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž k prodlení došlo.
I ve vztahu k této otázce je dovolání důvodné.
Podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2013, výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.
V předmětné věci odvolací soud vyšel z repo sazby ve výši 0,05 % uvažované v počáteční den prodlení, dopustil se tak nesprávného právního posouzení, neboť neaplikoval výši repo sazby stanovenou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, tj. stanovenou pro den 30. 6. 2012, která činila 0,5 %.
Byť již výše uvedené důvody by postačily ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud také posouzením závěrů, které přijal odvolací soud ve vztahu k náhradě za omezení vlastnického práva z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí vydaném v této věci (rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014), naznačil, která hlediska mohou být významná při úvaze o tom, zda je namístě přiznat žalobcům náhradu za omezení jejich vlastnického práva. V této souvislosti uvedl, že je třeba přihlédnout zejména k tomu, zda byl územní plán, jímž došlo k omezení vlastnického práva, přijat, a k tomu, jak dlouhý časový okamžik od vydání uplynul, a jak postupoval subjekt, v jehož prospěch bylo omezení v územním plánu přijato. V této souvislosti dovolací soud zdůraznil, že pokud by potenciální stavebník v přiměřené době vyvíjel adekvátní úsilí k získání dotčených pozemků, nebude zpravidla namístě přiznávat zvláštní náhradu za omezení vlastnického práva, neboť omezení vlastnického práva by se mělo promítnout v zaplacení patřičné náhrady za prodávaný či vyvlastňovaný pozemek. Obdobně pak nahlížel dovolací soud na situaci, kdy stavebník od realizace záměru v přiměřené době ustoupí a bude iniciovat změnu územního plánu tak, aby vlastník pozemku již nebyl nadále ve svém vlastnickém právu omezován.
Dovolací soud dále konstatoval, že náhrada za omezení vlastnického práva by měla být stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Ve vztahu ke konkrétním hlediskům významným pro určení výše náhrady pak uvedl, že by soudy měly přihlédnout zejména k hodnotě pozemku obdobného druhu a charakteru a intenzitě omezení vlastnického práva s tím, že roli může hrát i délka omezení vlastnického práva, postoj a přístup stavebníka k omezení, okamžik nabytí vlastnického práva stavebníkem apod.
Spory o náhradu za omezení vlastnického práva uvedeným způsobem jsou v soudní praxi zjevně výjimečné, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že ve věci sp. zn. 22 Cdo 1425/2014 (kasační rozhodnutí v této věci) bylo dovolání shledáno přípustným pro řešení otázky náhrady za omezení vlastnického práva plánovanou stavbou komunikace, která je v územním plánu označena za stavbu veřejně prospěšnou. Proto se také při stanovení náhrady nedá vycházet z ustálené judikatury. Mimo jiné ve věcech náhrad za omezení vlastnického práva je konečná výše náhrady založena primárně na úvaze soudu, která má zohlednit všechna relevantní kritéria významná pro tu konkrétní věc. Judikatura dovolacího soudu v této souvislosti může vymezit a naznačit, která hlediska mohou být pro určení výše náhrady významná, jejich význam v konkrétní věci však musí zohledňovat hlediska konkrétního případu; úvaha soudu určujícího výši náhrady pak musí být řádně odůvodněna s ohledem na hlediska, jejichž existence v daném případě byla prokázána. Z toho také vyplývá, že úvahu soudů o určení výše náhrady může dovolací soud zpochybnit – jako obvykle u právních norem s tzv. relativně neurčitou hypotézou – pouze v případě zjevné nepřiměřenosti.
Ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení věci dovolatelé (žalobci) především vytýkají odvolacímu soudu, že nedocenil hlediska vymezená dovolacím soudem ve věci sp. zn. 22 Cdo 367/2012, na které dovolací soud odkázal v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci.
Tato námitka však důvodná není.
Dovolací soud v kasačním rozhodnutí sice na uvedené rozhodnutí odkázal, z kontextu jeho rozhodnutí je však bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že tak neučinil proto, že by měla být hlediska významná v uvedeném rozhodnutí být bez dalšího použita. Uvedený odkaz vyjadřoval zdůraznění základních principů, ze kterých vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva potud, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoliv omezení vlastnického práva, nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví. Dovolací soud uvádí, že argumentace judikaturou vztahující se k otázce regulovaného nájemného není v řešené věci přiléhavá. Typově představuje zcela jinou situaci. V případech regulovaného nájemného jde o to, že by pronajímatel byl býval získal vyšší nájemné, nebyla-li by tato oblast veřejnoprávně regulována. V řešené věci jde oproti tomu o situaci, v níž jsou vlastníci územním plánováním v určitém rozsahu omezováni ve výkonu vlastnických práv k pozemkům. V obou případech sice jde o omezení práva; u bytu práva požívání (brát právní plody), u pozemku spíše práva užívání.
Dovolatelé dále především vyjadřují nesouhlas se stěžejním závěrem odvolacího soudu, který uzavřel, že po uplynutí deseti let trvajícího omezení vlastnického práva žalobců lze uvažovat o nepřiměřeném rozsahu tohoto omezení. Tento závěr žalobci napadají s tím, že doba uvažovaná odvolacím soudem je nepřiměřeně dlouhá.
V této souvislosti dovolací soud především považuje za vhodné upřesnit závěry, které odvolací soud učinil. Ze skutkových zjištění, která v daném ohledu nejsou ani mezi účastníky sporná, je zřejmé, že omezení dané územním plánem ve vztahu k pozemku žalobců je datováno rokem 2001 a žalobci se stali vlastníky uvedených pozemků v roce 2005. Jestliže pak odvolací soud uzavírá, že nepřiměřené omezení vlastnického práva žalobců zahrnuje časové období počínaje rokem 2011, nevyjadřuje doba deseti let omezení vlastnického práva žalobců, ale omezení i jejich právních předchůdců.
Se závěrem, že až po uplynutí deseti let od schválení územního plánu je možné považovat omezení vlastnického práva vlastníků za nepřiměřené, se dovolací soud neztotožnil, byť neupírá odvolacímu soudu právo úvahy, která se opírá o skutečnosti zjištěné v poměrech této věci. Již v předchozím kasačním rozhodnutí vydaným v této věci dovolací soud mimo jiné uvedl, že územní plán stanoví toliko rámec pro využití území, nestanoví však přesný časový harmonogram, v němž musí dojít k realizaci územním plánem předpokládaného záměru. Na druhou stranu však zanesení veřejně prospěšné stavby do územního plánu by mělo být pro stavebníka impulsem, aby začal svůj záměr realizovat v přiměřené časové době, případně aby od tohoto svého záměru upustil, neboť plánovaná existence veřejně prospěšné stavby zpravidla vede k omezení vlastnických práv vlastníka dotčeného pozemku a staví jej také do nejistého postavení z hlediska realizace veřejně prospěšné stavby. Dovolací soud dále zdůraznil, že i když vlastník pozemku musí omezení jeho vlastnického práva v důsledku územním plánem předvídané veřejně prospěšné stavby na jeho pozemku přijmout, předpokládá, že k realizaci tohoto záměru dojde v přiměřené časové době a za omezení či vyvlastnění svého vlastnického práva obdrží adekvátní náhradu, a to zpravidla v podobě finanční náhrady nebo v podobě výměny pozemků dotčených veřejně prospěšnou stavbou. Je-li záměrem územního plánu vybudování komunikace, jedná se o důležitý zájem územně samosprávného celku, u kterého lze očekávat jeho reálné uskutečnění, neboť se jeho prostřednictvím zajišťuje dopravní obslužnost a uspokojování základních dopravních potřeb a zájmů obce.
Dovolací soud v této souvislosti vychází ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, že omezení dané územním plánem se datuje do roku 2001; vlastníkem pozemků byla od roku 1995 obchodní společnost V. I. G. – PRESS s. r. o. personálně propojená se žalobci z toho důvodu, že žalobci nebyli občany České republiky a nemohli vlastnit nemovitosti na jejím území. Žalobci jako fyzické osoby nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům v roce 2005, tj. v době, kdy omezení vlastnického práva trvalo již od roku 2001. Jestliže se ze skutkových zjištění odvolacího soudu dále podává, že žalovaný ani jiný subjekt, který by prováděl výstavbu dopravní infrastruktury, neučinili žádné kroky k naplnění záměru přijatého změnou územního plánu a neučinili tak ani poté, kdy žalobkyně c) v roce 2008 požádala o směnu svého pozemku za jiný pozemek ve vlastnictví žalovaného, dospěl dovolací soud z hlediska hodnocení intenzity omezení vlastnického práva k závěru, že v období, za které žalobci požadují náhradu za omezení jejich vlastnického práva (2009 a následující), se již jednalo o omezení, které nelze po každém vlastníku spravedlivě požadovat.
I když zohlední dovolací soud skutečnost, že v době nabytí vlastnického práva žalobci v roce 2005 již omezení dané územním plánem existovalo, nelze přehlédnout, že se omezení týká vlastnického práva, tj. práva, které je pod výslovnou ochranou ústavněprávních předpisů. Při délce tohoto omezení počínající již rokem 2001 a absenci snahy o naplnění záměru předpokládaného územním plánem ze strany žalovaného pak nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby toto omezení strpěli bez náhrady, jestliže již v počátku doby, za kterou se náhrady domáhají, toto omezení trvalo již téměř deset let bez reálného směřování k definitivnímu vyřešení vzniklé situace. To platí tím spíše, že prostřednictvím tohoto omezení mělo být dosaženo dopravní obslužnosti, jež je nepochybně ve veřejném zájmu a jestliže s tímto záměrem došlo ke změně územního plánu. Doba téměř deseti let počínající rokem 2001 zcela nepochybně není přiměřenou i z toho hlediska, že k realizaci záměru předpokládaného územním plánem v této době vůbec nedošlo, a to ani k zahájení jeho realizace. Jestliže žalovaný nepřistoupil ani na navrženou směnu pozemků, je zřejmé, že se na straně žalobců jednalo o podstatné zhoršení majetkoprávní pozice na základě územního plánu oproti ostatním vlastníkům takovou změnou nedotčených.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky nesprávné úvahy odvolacího soudu o výši náhrady z pohledu aplikace §136 o. s. ř. Úvahou soudu podle §136 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 (uveřejněném pod č. C 9 342 v Souboru), v němž uvedl, že volná úvaha je na místě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené) úvahy soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 20, str. 759)]. Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislosti posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009 (uveřejněný pod č. C 7 282 v Souboru)]. Naopak pokud soud nemá pro svou volnou úvahu k dispozici základní zjištění umožňující kvantitativní posouzení souvislostí v porovnatelných případech v daném místě a čase, nejsou zde splněny předpoklady pro aplikaci volné úvahy [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007 (uveřejněný pod č. C 8 160 v Souboru)].
Odvolací soud vzal za základ náhrady za omezení vlastnického práva žalobců zjištěné ceny pozemků. Shledal, že náhrada za omezení vlastnického práva nemůže představovat cenu služby či měsíční nájemné a že náhrada ve výši 5 % z obvyklé ceny pozemků je nepřiměřená, neboť náhrada za 20 let omezení vlastnického práva by byla stejná nebo vyšší než obvyklá cena pozemku. Dospěl k závěru, že náhrada za omezení vlastnického práva představující 1 % z obvyklé ceny pozemků představuje spravedlivou náhradu, beroucí v úvahu konkrétní okolnosti případu, a způsob výpočtu je vcelku transparentní. Ve stanovené výši náhrady odvolací soud zohlednil, že až do současné doby nebyly učiněny ze strany žalovaného (popř. stavebníka dopravní infrastruktury) žádné faktické kroky směřující k zahájení stavebního řízení, vydání územního rozhodnutí, ke koupi pozemků či k jejich vyvlastnění a že to byli žalobci, kdo se z vlastní iniciativy v letech 2008 a 2011 zajímali o směnu pozemků za jiné pozemky ve vlastnictví žalovaného. Naopak nezohlednil současné vyjednávání žalovaného s žalobci; nelze jej brát jako zájem žalovaného o vyřešení věci, neboť je zčásti reakcí na probíhající řízení. Se stavbou dopravní infrastruktury se počítá i v novém územním plánu z roku 2014. Pozemky žalobců a) a b) budou zasaženy v menším rozsahu, podle tvrzení žalobců pozemek žalobkyně c) ve větším rozsahu. Naproti tomu odvolací soud vzal v úvahu, že změna územního plánu v roce 2001 byla přijata žalovaným za situace, kdy právnímu předchůdci žalobců zanikla platnost územního rozhodnutí pro výstavbu rodinných domků. Po celou dobu se nepokusili o jeho obnovení. Teprve v roce 2005, poté, co žalobci nabyli vlastnické právo k pozemkům, se dozvěděli o předpokládaném záměru územního plánu, a mohli tak být fakticky vystaveni pocitu nejistoty při realizaci svého vlastnického práva. Nepotvrdilo se tvrzení žalobců, že jediným východiskem z jejich situace je prodat pozemky za cenu neodpovídající ceně obvyklé. V roce 2016 totiž žalobce a) a b) své pozemky prodali developerské společnosti, se kterou jedná i žalobkyně c), a to za ceny, v nichž se nijak nepromítl záměr předpokládaný územním plánem.
Dovolatelé v této souvislosti odvolacímu především vytýkají, že klíčové hledisko, jímž je v dané věci hodnota pozemku, nezohlednil 5 %, ale toliko 1 %. Nezpochybňují tak význam tohoto kritéria pro určení výše náhrady, ale procentuální míru tohoto hlediska. Tím napadají úvahový postup odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí podrobně odůvodnil, proč právě 1 % z ceny pozemků považoval s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu za správné referenční kritérium. Na druhou stranu nelze upřít ani racionalitu dovolací argumentaci odůvodňující adekvátní aplikaci 5 % z ceny pozemků.
Dovolací soud v této souvislosti zastává názor, že odpovídající procentuální zohlednění bude muset učinit odvolací soud až poté, kdy bude zjištěna cena předmětných pozemků, která je dosud mezi účastníky sporná, a při zohlednění závazného právního názoru dovolacího soudu, že žalobcům náleží náhrada za celé jimi uplatněné období. Teprve poté bude možné opětovně úvahově posoudit, zda odpovídající výši náhrady v celkovém rozsahu je možné spojit s procentuální úvahou odvolacího soudu (1 %), dovolatelů (5 %) či procenty pohybujícími se mezi uvedenými hranicemi. V této souvislosti pak lze jako jedno z hledisek zohlednit i částku, za kterou nakonec došlo k prodeji předmětných pozemků, byť samotný prodej neznamená pozbytí nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v době, kdy žalobci byli vlastníky předmětných pozemků.
Žalobci dále namítají, že nebyli poučeni o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně jimi tvrzené ceny pozemků.
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu přichází postup podle §118a o. s. ř. v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 5, str. 180)]. V posuzované věci nejde o tento případ. Odvolací soud vzal na základě znaleckého posudku výši ceny pozemků za prokázanou, nenastal tedy stav objektivní nejistoty o ceně, za kterého by bylo namístě aplikovat institut důkazního břemene a poučit žalobce podle §118a odst. 3 o. s. ř.
Z tvrzených vad představuje možnou vadu řízení, kterou by se mohl dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. zabývat, toliko námitka o tom, že nepřiznání náhrady nákladů za vyhotovení znaleckého posudku Ing. Kořenka není v napadeném rozhodnutí odůvodněno. V novém řízení se proto bude odvolací soud muset s touto výtkou vypořádat.
Zbylými námitkami již žalobci vystihují možné nesprávné právní posouzení otázky nákladů řízení, jejíž řešení je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. před dovolacím soudem nepřípustné.
V této souvislosti pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolací argumentace žalobců ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení vychází z toho, že jim přísluší plná náhrada nákladů řízení ve smyslu §142 odst. 3 o. s. ř., z čehož také vyšel odvolací soud, neboť výše plnění záleželo na úvaze soudu. Tento závěr je však předčasný, protože žalobci v dosavadní fázi řízení nebyli plně úspěšní co do základu nároku, neboť odvolací soud jim nepřiznal náhradu za omezení jejich vlastnického práva za celé uplatněné období, ale pouze za jeho část. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak mělo vycházet z §142 odst. 2 o. s. ř., což však neznamená, že v novém rozhodnutí – vzhledem k vysloveným právním závěrům dovolacího soudu – je aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. vyloučena.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v tomto rozsahu, jakož i v závislých výrocích III., IV. a V., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Vzhledem k tomu, že žalovaný ve svém dovolání napadá výrok I., jímž byla každému žalobci jako samostatnému společníkovi přiznána náhrada za omezení vlastnického práva, jejíž hodnota v žádném z případů nepřesahuje 50 000 Kč, a akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení, které jsou však od 30. 9. 2017 z dovolacího přezkumu vyloučeny, nemohl se dovolací soud dovoláním žalovaného jako objektivně nepřípustným podle §238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. dále zabývat.
Jelikož dovolání žalovaného směřující do výroku I. a závislých výroků III., IV. a V. neshledal dovolací soud přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu