ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.170.2018.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Hlavního města Prahy , se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného advokátkou JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným: 1) E. F. , 2) M. P. , 3) J. T. , a 4) J. T. , všem zastoupeným Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 57/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č. j. 20 Co 241/2017-222, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č. j. 20 Co 241/2017-222, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 6 C 57/2013-188, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č., ostatní plocha, zapsaného na LV č. 461 v k. ú. N. u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště P., obec P., a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 20 Co 241/2017-222, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení jen tak, že žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně, jinak se výrok potvrzuje, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Šlo o spor o vlastnické právo k pozemku, užívanému jako veřejná cesta. Žalobce uváděl několik právních titulů, na jejichž základě měl nabýt k pozemku vlastnické právo (viz níže); žalovaní tvrdili, že nabyli vlastnické právo děděním. Odvolací soud opřel vyhovující rozsudek o zjištění, že žalobce pozemek vydržel, neboť jej přinejmenším od 1. 1. 1992 do 1. 1. 2003 držel v dobré víře, že je jeho vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírají o §237 o. s. ř.; nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřují v tom, že v tom, že
1) Rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Jde o výklad §22 zákona č. 5/1889 Českého zemského zákoníku, jímžto se vydává stavební řád pro království České, a to zda podle tohoto ustanovení došlo k přímému přechodu vlastnického práva k pozemku na obec a nejedná se pouze o postoupení práva k užívání pozemku, zejména když o přechodu vlastnictví neexistuje žádný záznam.
2) Odvolací soud se při posouzení dobré víry žalobce jako základního předpokladu pro nabytí vlastnického práva k pozemku vydržením odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001 a sp. zn. 22 Cdo 5595/2016). Odvolací soud zcela pominul, že v řízení žalovaní předložili nabídku Magistrátu hlavního města Prahy na odkup pozemku z 3. 3. 2011, kterou magistrát schválil 30. 5. 2000. Nejpozději v tento den tak žalobce musel mít pochybnost o svém vlastnickém právu k pozemku a jeho eventuální dobrá víra zanikla.
3) Odvolací soud uvádí různá data, kdy měla držba žalobce započít, jeho rozhodnutí je tak rozporné.
4) Odvolací soud rovněž nepřihlédl k tomu, že žalovaným 1) a 2) svědčí dobrá víra, že jsou vlastníky pozemku bez jakéhokoliv přetržení, neboť vlastnické právo nabyli původně, jejich předci byli vždy zapsáni jako vlastníci, bez jakékoliv nutnosti dalších dodatečných dědických řízení, jak tomu bylo u žalovaných 2) a 4). Odvolací soud sice zmínil dodatečné projednání dědictví žalovaných, ale mezi postavením žalovaných vůbec nerozlišoval.
5) Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud popsal historický vývoj číselného označení předmětného pozemku, přičemž vycházel z toho, že vznikl z pozemku vedeného v pozemkové knize jako parc. č. Existence tohoto pozemku však nebyla dělením pozemku par. č., později doložena.
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud o nabytí vlastnictví podle §22 zákona č. 5/1889 Českého zemského zákoníku rozhodnutí neopřel. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo vydržením podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s tím, že po nabytí účinnosti zákona č. 509/1991. Sb. se pro účely vydržení do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, započítává i doba před 1. lednem 1992. Tyto závěry platí i v případech, kdy oprávněným držitelem byla právnická osoba nebo stát. Připomíná, že stát byla jako vlastník pozemku zapsán od roku 1973. Objektivně by pochybnosti žalobce mohl vyvolat až zápis vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí v roce 2002 a pak v roce 2004, kdy žalovaní zakročili ve stavebním řízení proti plánované rekonstrukci komunikace. Naopak žalovaní přehlíží, že v darovací smlouvě z roku 1992 bylo výslovně uvedeno, že pozemek parc. č. byl vyvlastněn. Žalobce uzavírá, že stát od 70 let minulého století o pozemek jako o komunikaci pečoval a ke dni 1. 1. 1992 tak došlo k nabytí vlastnictví vydržením. Dovolání není přípustné, neboť o nabytí vlastnictví podle §22 zákona č. 5/1889 se rozsudek odvolacího soudu neopírá a závěr o vydržení vlastnického práva k pozemku je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proto žalobce navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud nejprve posoudil přípustnost dovolání a zjistil, že je částečně přípustné a v rozsahu přípustnosti je i důvodné.
„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§237 o. s. ř.).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tímto vymezením je dovolací soud vázán.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, protože takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované. K těmto otázkám viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
Dovolatelé vymezili přípustnost dovolání v bodě II. dovolání; dovolací soud se proto věcí zabýval z hledisek tam uvedených.
Žalobce opíral tvrzené vlastnické právo (viz např. závěrečný návrh na č. l. 172 a násl.) o nabytí podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, s tím, že stát nabyl tento majetek jako nástupce původní obce na základě §22 zákona č. 5/1889 Č. z. z., jímžto se vydává stavební řád pro království České. Dále tvrdil, že žalovaní měli své vlastnické právo uplatnit podle §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a pokud tak neučinili, nemohou se jej nyní domáhat. Dovolával se též vyvlastnění a uplatňoval i nabytí na základě vydržení vlastnického práva.
Odvolací soud přisvědčil žalovaným, že „není postaveno najisto, zda a jak přešel tento pozemek do vlastnictví obce podle zmíněného §22 zákona č. 5/1889; závěr o vlastnictví žalobce o zmíněné ustanovení neopřel a tak ani jeho výklad nemůže založit přípustnost dovolání. Tvrzení o restitučních souvislostech, které žalobce zopakoval i ve vyjádření k odvolání (č. l. 209 a násl. – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, publikovaný v Právních rozhledech č. 8/2007), odvolací soud zcela pominul. Dále odvolací soud k nabytí pozemku, sloužícího jako pozemní komunikace, uvedl: „Mohlo se tak stát i vyvlastněním (čemuž nasvědčuje zmínka v darovací smlouvě J. T. ze dne 29. 10. 1992)“; lze podotknout, že v této souvislosti zůstaly nevyjasněny skutečnosti uvedené žalovanými, že v roce 1952 byli původní obyvatelé z nemovitostí násilně vystěhováni (č. l. 74). Z formulace rozsudku je však zřejmé, že odvolací soud ani o vyvlastnění pozemku rozhodnutí neopřel.
Těmito nabývacími způsoby se dovolací soud nezabýval, neboť na nich není rozhodnutí odvolacího soudu založeno a řešení otázek s nimi souvisejících nemůže založit přípustnost dovolání.
Pokud jde o ztotožnění parcel (bod 4 dovolání), jde o otázku skutkovou; dovolatelé sice tvrdí, že jde o nesprávné právní posouzení, ve skutečnosti však - nepřípustně – napadají skutkový závěr o totožnosti parcely. Ostatně ve vztahu k vydržení je rozhodující stav až po nabytí žalobcovy držby. Odkazy žalovaných na jejich dobrou víru by měly význam jen v případě, že by byli držiteli sporných pozemků; to však nebylo tvrzeno ani zjištěno. Samotná dobrá víra bez držby totiž nemůže vést k vydržení pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012).
Zbývá tak otázka vydržení vlastnického práva žalobcem.
Dovolatelé mají za to, že oprávněná držba žalobce nemohla začít dříve, než zákon vydržení jako způsob nabytí vlastnického práva umožnil. V souvislosti s tím však nijak nevymezují přípustnost dovolání; proto dovolací soud jen konstatuje, že vydržení jako způsob nabytí vlastnického práva obnovila již novela občanského zákoníku č. 131/1982 Sb., byť jen pro fyzické osoby; pokud jde o účinky držby, kterou právnická osoba (a podobně veřejnoprávní korporace) nabyla před 1. 1. 1992, viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2570/98, dostupný na www.nsoud.cz , publikovaný v Právních rozhledech č. 8/2000 s právní větou: „Vlastníkem nemovitosti se počínaje dnem 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která má nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. Do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před tímto dnem“.
Dovolatelé tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, kdy „dobrověrná držba“ začala. V této souvislosti však nevymezují přípustnost dovolání; proto se dovolací soud touto otázkou nezabýval.
Konečně dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil při posuzování ztráty dobré víry žalobce, že mu sporný pozemek patřil, od judikatury dovolacího soudu. V této části je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.); v části, ve které je dovolání přípustné, je i důvodné.
Podmínky oprávněné držby a tvrzeného vydržení vlastnického práva žalobce ke spornému pozemku se ve smyslu ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016 Sb., posuzují podle dosavadní právní úpravy, tedy podle §129 odst. 1, §130 odst. 1 věta první a §134 odst. 1 obč. zák., neboť k nabytí vlastnického práva uvedeným originárním způsobem mělo dojít před 1. 1. 2014 (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015).
Předpokladem vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.) je oprávněná držba. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc (nebo právo) patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§130 odst. 1 obč. zák.). Posouzení, je-li držitel v dobré víře, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (z hlediska osobního přesvědčení) samotného držitele. O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde držitel věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda držitel neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří.
Odvolací soud uvedl, že žalobce vlastnické právo vydržel ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. Nejméně od roku 1973 byl pozemek evidován jako vlastnictví státu a ten s ním hospodařil (viz rekonstrukci ulice v roce 1977); z toho dovodil, že žalobce byl ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v dobré víře, že na něj přešlo vlastnické právo podle uvedeného zákona. Dobrá víra žalobce pak trvala nejméně do roku 2004, kdy bylo v katastru nemovitostí zapsáno právo žalovaných. V mezidobí však žalobce sporný pozemek nepochybně vydržel, neboť „jeho dobrověrná držba trvala se započtením držby jeho právního předchůdce nejméně od 1. 1. 1992 (účinnost novely obč. zák. č. 509/1991 Sb.) do 1. 1. 2003 po dobu 10 let“.
Dovolatelům však lze přisvědčit, že odvolací soud pominul právně významné tvrzení, že žalobce musel dobrou víru, že je vlastníkem pozemku, ztratit nejpozději v roce 2000, kdy zastupitelstvo žalobce schválilo návrh nabídky dovolatelům na odkup sporného pozemku.
Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).
V odvolání (č. l. 202, 203) žalovaní uvedli, že soudu prvního stupně předložili jako důkaz doklady o tom, že žalobce s nimi jednal o odkupu sporných pozemků; z dokladů mělo vyplynout, že nabídku na odkup schválilo zastupitelstvo žalobce 30. 5. 2000. Z toho dovozují, že žalobce je jako vlastníky uznal, a tudíž nemohl být v dobré víře, že jde o jeho vlastní pozemek. Tímto právně významným tvrzením se odvolací soud vůbec nezabýval; v této části tak rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jeho rozhodnutí je předčasné a je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. – nesprávné právní posouzení věci.
V dalším řízení odvolací soud – pokud jde o vydržení pozemku – nejprve zjistí, zda a kdy uvedené tvrzení žalovaní vznesli u soudu prvního stupně, resp. kdy tato skutečnost vyplynula z řízení, a zváží přípustnost této odvolací námitky (§205a o. s. ř.). Bude-li přípustná, pak jasně uvede, kdy se žalobce ujal držby sporného pozemku, tedy kdy jej fakticky začal ovládat v úmyslu mít jej pro sebe (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013), a zváží význam nabídky na odkup pozemku pro objektivní dobrou víru žalobce.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu