ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1744.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1744/2018-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. K. , zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalované M. G. , zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 260/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. 28 Co 650/2016-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Jarmily Grumlové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 13 C 260/2009-224, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku, jehož součástí je stavba objektu k bydlení, vše na LV k. ú. T. (výrok I.). Výrokem II. nařídil prodej nemovitostí uvedených ve výroku I. s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem. Výrokem III. stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 28 Co 650/2016-259, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2017, č. j. 28 Co 650/2016-273, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem I. zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku, jehož součástí je stavba objektu k bydlení, k. ú. T., a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku prodeje mezi účastníky rovným dílem. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III. zavázal žalovanou zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 12.112,- Kč na účet státu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu. Namítá, že celá kupní cena předmětných nemovitostí byla zaplacena z jejích výlučných prostředků, což bylo v předcházejících soudních řízeních jednoznačně prokázáno a soudy k tomu nepřihlédly. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce považuje dovolání za nedůvodné a se závěry odvolacího soudu se ztotožňuje. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 19. 1. 2017, tedy před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz ). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu a jeho procesním postupem s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Mají-li být právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, posouzeny jinak, neuvádí dovolatelka žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013), a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není známo.
Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto je Nejvyšší soud odmítl (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti provést započtení nároků z tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví oproti budoucímu nároku na náhradu za spoluvlastnický podíl odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 40/2018).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu