ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1753.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 1753/2018-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) P. K. a b) L. K. , obou zastoupených Mgr. Petrem Křiváčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 733/29, proti žalovaným 1) J. F. a 2) D. S. , oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o umožnění výkonu práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 404/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2017, č. j. 26 Co 148/2017-154, ve znění opravných usnesení ze dne 14. srpna 2017, č. j. 26 Co 148/2017-164, a ze dne 14. září 2017, č. j. 26 Co 148/2017-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2017, č. j. 26 Co 148/2017-154, ve znění opravných usnesení ze dne 14. srpna 2017, č. j. 26 Co 148/2017-164, a ze dne 14. září 2017, č. j. 26 Co 148/2017-168, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 12 C 404/2015-92, zamítl návrh, aby žalovaná 1) byla povinna umožnit žalobcům užívat část pozemku parc. a žalovaný 2) část pozemku parc. v k. ú. K. pro výkon práva jízdy a průchodu v rozsahu stanoveném kupní smlouvou ze dne 2. 2. 1960, R-112/60, a to v šíři 2,5 m nyní podél parcel, dříve podél parcely v k. ú. K. (výroky I. a II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2017, č. j. 26 Co 148/2017-154, ve znění opravných usnesení ze dne 14. 8. 2017, č. j. 26 Co 148/2017-164, a ze dne 14. 9. 2017, č. j. 26 Co 148/2017-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované 1) uložil povinnost umožnit žalobcům užívat část pozemku parc. a žalovanému 2) část pozemku parc. v k. ú. K. pro výkon práva jízdy a průchodu v rozsahu stanoveném kupní smlouvou ze dne 2. 2. 1960, R-112/60, uzavřenou notářským zápisem Státního notářství v Kolíně pod č. j. NZ 43/60, N 71/60, č. d. 1269/60, a to v šíři 2,5 m nyní podél parcel, dříve podél parcely v k. ú. K. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) i před soudem odvolacím (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které spatřují přípustným podle §237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Pokládají otázku, zda v případě smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené ve formě notářského zápisu v době účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák. z roku 1950“) a §18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, závisí platnost smlouvy na její registraci u státního notářství. Odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, podle nějž bylo k platnosti smlouvy o převodu nemovitosti třeba poplatkové registrace státním notářstvím. Původní vlastníci, prodávající manželé E., nebyli v okamžiku nabytí platnosti poslední smlouvy k pozemku oprávněni nakládat s dříve prodanými (registrovanými) pozemky, protože ty v té době už patřily novým vlastníkům. Ve vztahu k pozemku pak namítají, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s usnesením Lidového soudu v Kolíně, v němž bylo uvedeno, že se pozemek odepisuje bez závad, a neobsahoval zápis o existenci věcného břemene. Dále předkládají otázku, zda lze uplatnit námitku promlčení až do skončení odvolacího řízení. Odvolací soud se při posuzování této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 653/2003 či 29 Cdo 1835/2010, neboť skutečnost, že věcné břemeno jízdy nebylo vykonáváno, zjistil soud prvního stupně při ohledání místa. Dále pokládají otázku zásadního právního významu, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, a to, zda je pro založení platné smlouvy podle obč. zák. z roku 1950 o zřízení věcného břemene vázaného pouze na část pozemku dostatečně určité pouhé slovní vymezení bez odkazu na geometrický plán, a pokud nikoliv, zda musí být geometrický plán součástí pozemkových listin či postačuje, že je geometrický plán součástí úplně jiné pozemkové složky. Odvolací soud též ze smlouvy dospěl k jiným závěrům, aniž by zopakoval důkaz. Konečně předložili otázku, nakolik je ve sporu o rozsah užívání věcného břemene relevantní posuzovat místní poměry za situace, že bylo prokázáno, že jsou neměnné po 40–50 let. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a přizná žalovaným náhradu nákladů řízení. Navrhli rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaní pokládají otázku, zda v případě smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené ve formě notářského zápisu v době účinnosti obč. zák. z roku 1950 a zároveň §18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, závisí platnost smlouvy o převodu nemovitostí na registraci smlouvy u státního notářství. Ve vztahu k této námitce pak dovozují, že manželé E. nebyli oprávněni zřídit věcné břemeno k pozemkům parc.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouvy byly uzavírány postupně, jak to odpovídá vzestupnému číslování spisových značek notářských zápisů, a že se stávaly platnými a účinnými již momentem jejich uzavření. Čtvrtou kupní smlouvu týkající se pozemku uzavírali všichni břemenem dotčení účastníci. Formulace, že předmětné věcné břemeno „Prodávající strana zřizuje tímto za sebe a své právní nástupce v držení pozemku… pro každého vlastníka pozemku…“ je zcela ve shodě s právním stavem, co se týká možnosti dispozice s pozemky, neboť v době uzavírání této smlouvy o zřízení věcného břemene byli manželé E. jako prodávající vlastníky jak pozemku, tak i pozemku. V případě pozemku totiž první kupní smlouva uzavíraná s manžely A. nabyla platnosti a účinnosti až poté, co k ní protokolárně přistoupila dne 11. 2. 1960 manželka F. A., M. A., která nebyla uzavírání smlouvy přítomna. Takto zřízené věcné břemeno bylo zapsáno do pozemkové knihy na listu C knihovních vložek dotčených pozemků.
Podle §168 odst. 1 obč. zák. z roku 1950 o tom, jak se nabývá práv odpovídajících věcným břemenům, platí přiměřeně ustanovení o nabývání vlastnictví (§111 a násl.).
Podle §111 odst. 1 obč. zák. z roku 1950 vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí se už samou smlouvou, není-li umluveno jinak anebo nevyplývá-li nic jiného ze zvláštních předpisů.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích právní úkon o převodu majetku, ze kterého se platí poplatek z darování nebo poplatek z převodu nemovitostí, vyžaduje k platnosti, aby byl u notářství zapsán do poplatkového rejstříku (registrace). Je-li třeba k převodu majetku přivolení nebo schválení jiného orgánu, ohlašuje se právní úkon k registraci až po tomto přivolení nebo schválení. Právní úkon je platný jen v tom rozsahu a s tím obsahem, jak byl registrován.
Z citovaných ustanovení zákonů ve znění účinném ke dni uzavření předmětných kupních smluv vyplývá, že v daném případě byl jednou z podmínek platnosti právního úkonu, jímž mělo dojít k převodu nemovitosti, zápis do poplatkového rejstříku notářství (jeho registrace) – [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 (uveřejněný pod č. C 1 689 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Mimo to však zákon nestanovil žádné speciální podmínky pro platnost smlouvy o zřízení věcného břemene, proto se stávala platnou podle §168 odst. 1 obč. zák. z roku 1950 za přiměřeného použití §111 odst. 1 již samotným uzavřením smlouvy.
Ve vztahu k pozemku parc. však dovolatelé uplatnili pouze obecnou námitku, že se odvolací soud nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, podle nějž se podle usnesení Lidového soudu v Kolíně pozemek odepisuje bez vad; zde však žalovaní vůbec nevymezili otázku přípustnosti dovolání a dovolání zároveň není ani přípustné, pročež se dovolací soud nemohl námitkou zabývat ani jako vadou řízení.
Ve vztahu k zatížení pozemku parc. pak dovolatelé namítají, že manželé E. nebyli oprávněni zřídit věcné břemeno, protože v době uzavření smlouvy již nebyli vlastníky tohoto pozemku.
Tato námitka však není důvodná.
Jak sami dovolatelé uvádějí, k prodeji pozemku parc. mělo dojít kupní smlouvou platně uzavřenou dne 8. 3. 1960, kdy byla registrována v poplatkovém rejstříku notářství. Smlouva o zřízení věcného břemene k tomuto pozemku však byla uzavřena již 2. 2. 1960, tj. zjevně v době, kdy manželé E. vlastníky pozemku parc. byli. K prodeji pozemku parc. pak došlo kupní smlouvou platně uzavřenou dne 12. 3. 1960.
Protože ke zřízení věcného břemene došlo dříve než k převodu vlastnického práva k pozemkům, původní vlastníci manželé E. mohli věcné břemeno platně zřídit.
I přesto, že žalovaní odvolacímu soudu důvodně vytkli, že v napadeném rozhodnutí nezohlednil podmínku notářské registrace smluv o převodu nemovitostí, jejich otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť úvaha dovolacího soudu vede, byť z odlišných důvodů, ke stejnému závěru – z hlediska uplatněných dovolacích námitek - o platném zřízení věcného břemene, na němž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaní dále položili otázku, zda lze námitku promlčení uplatnit až v odvolacím řízení do jeho skončení.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Otázkou, kdy lze přihlédnout k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, jeho judikatura ohledně této otázky je již dlouhodobě ustálena. V rozsudku ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 (uveřejněném pod č. 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k této námitce lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. V režimu neúplné apelace se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení, jen není-li spojená s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, či ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 141/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz) ].
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalovaní byli o možnosti uplatnit nové tvrzení a důkazy k nim odvolacím soudem poučeni podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a to při ústním jednání dne 17. 5. 2017 v souvislosti s tím, že účastníkům sdělil, že má, co se týče platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, na důvodnost žaloby odlišný právní názor než soud prvního stupně. Žalovaní však přes toto poučení u jednání uvedli, že žádná další tvrzení a důkazy o nich na svou obranu proti žalobě nemohou uvést. Poté bylo jednání odročeno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 24. 5. 2017. Žalovaní uplatnili v podání ze dne 19. 5. 2017 tvrzení spočívající v tom, že již v řízení před soudem prvního stupně tvrdili, že právo z věcného břemene nebylo nikdy v celém rozsahu vykonáváno, resp. bylo vykonáváno pouze právo chůze přes pozemky žalovaných po cestě v šíři 1,2 m. Vzhledem k tomu nově uplatňují námitku promlčení práva žalobců z věcného břemene v rozsahu přesahujícím užívání zmíněné cesty k příchodu na pozemek v šíři více než 1,2 m. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní uplatnili zmíněné tvrzení za daných okolností až po skončení odvolacího jednání, nemohl k němu proto přihlédnout.
V dovolání žalovaní uvádějí, že námitka promlčení nebyla uplatněna opožděně, protože skutečnost, že věcné břemeno jízdy nebylo vykonáváno, byla soudem prvního stupně zjištěna při ohledání místa.
Z judikatury citované samotnými dovolateli vyplývá, že „námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení může odvolací soud shledat důvodnou jen tehdy, umožňují-li mu to skutková tvrzení a důkazy uplatněné v řízení před soudem prvního stupně nebo jinak v tomto stádiu vyšlé najevo posoudit rozhodné skutečnosti z pohledu hmotně právní úpravy promlčení“.
Procesní obrana žalovaných v řízení před soudem prvního stupně byla založena na tvrzení, že věcné břemeno vůbec platně nevzniklo, tudíž z povahy věci nemohla být uplatněna argumentace směřující k promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu. V soudní praxi se vyskytují (nikoliv výjimečně) případy, kdy účastník řízení vůbec popírá uplatněný nárok, ale z hlediska procesního postupu argumentuje, že pokud by ho soud shledal důvodný, uplatňuje vůči němu další (jiné) námitky, které se týkají existujícího nároku. O takový případ se však v dané věci nejednalo, protože žalovaní tento způsob obrany proti uplatněnému nároku nezvolili. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení bylo reakcí na informaci ze strany odvolacího soudu, že oproti soudu prvního stupně nahlíží jinak na platnost smlouvy o zřízení věcného břemene.
Jestliže dovolatelé v souvislosti s námitkou promlčení v dovolání odkazují výhradně pouze na zjištění učiněná soudem prvního stupně při ohledání na místě samém, dovolací soud dodává, že ze skutkových zjištění obsažených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává toliko faktický terénní místní popis situace v době prováděného ohledání, tj. již po podání žaloby. Samotné ohledání na místě samém bez dalšího může jen obtížně být podkladem pro závěr o nevykonávání práva již proto, že zachycuje stav v době po podání žaloby, v dané věci pak tím spíše, že na této námitce procesní obrana žalovaných v řízení před soudem prvního stupně vůbec nebyla založena. Zcela pro úplnost pak dovolací soud uvádí, že důvody, pro které případně není určité právo vykonáváno (zde právo odpovídající věcnému břemenu), mohou být různé. Může jít např. o stav, kdy právo vykonáváno být může, ale oprávněný z nějakého důvodu k výkonu práva nepřistoupil; může jít také o situaci, kdy právo vykonáváno není, protože povinný výkonu tohoto práva brání apod., přičemž toto nevykonávání či bránění ve výkonu může být dlouhodobé, krátkodobé, jednorázové nebo opakované. Ostatně u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 1. 11. 2016 zástupce žalobců v procesním přednesu uvedl, že ve výkonu práva v rozsahu uplatněném v tomto řízení žalovaní žalobcům brání, a proto také žalobci uplatnili své nároky negatorní žalobou.
Ze zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně a obsažených v rozsudku soudu prvního stupně se tak nepodávají skutečnosti (o věcném a časovém případném nevykonávání práva odpovídajícího věcnému břemeni), které by bez dalšího umožnily učinit závěr o případném promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu k námitce uplatněné až v odvolacím řízení. To platí tím spíše, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo odpovídající věcnému břemenu vůbec platně nevzniklo (a tudíž soud prvního stupně o nevykonávání práva vůbec neuvažoval), sami žalovaní procesní obranu v řízení před soudem prvního stupně založili jen na námitce, že žalobcům žádné právo odpovídající věcnému břemenu nesvědčí a žalobci v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobci namítali, že žalovaní jim ve výkonu práva věcného břemene brání, a proto také své nároky uplatňují žalobou.
Bylo na žalovaných, jaký způsob procesní obrany proti nároku uplatněnému žalobci zvolí. I když základní námitka spočívala v tom, že právo odpovídající věcnému břemenu nevzniklo, nic jim nebránilo v uvedení tvrzení, jimiž by vystihli okolnosti podstatné pro posouzení promlčení práva věcného břemene, pokud by soud existenci takového práva shledal (nevykonávání práva odpovídajícího věcnému břemenu). To platí tím spíše, jestliže v řízení před soudem prvního stupně byli žalovaní zastoupeni advokátem. Jestliže v řízení před soudem prvního stupně zvolili procesní obranu založenou toliko na námitce absence práva odpovídajícího věcnému břemenu, jde o procesní postup samozřejmě možný, ale v poměrech dané věci a zjištění učiněných soudem prvního stupně neumožňující bez dalšího posoudit případnou důvodnost námitky promlčení uplatněné až v odvolacím řízení.
Za této situace se pak dovolací soud již nemusel zabývat posouzením správnosti závěru odvolacího soudu, že námitka promlčení byla žalovanými uplatněna až po skončení odvolacího jednání odročeného pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí, takže k ní odvolací soud nemohl přihlédnout.
Dále žalovaní pokládají otázku, zda je pro platnost smlouvy podle obč. zák. z roku 1950 o zřízení věcného břemene vázaného pouze na část pozemku dostatečně určité pouhé slovní vymezení práva věcného břemene bez odkazu na geometrický plán, a pokud nikoliv, zda musí být geometrický plán součástí pozemkových listin či postačuje, že je geometrický plán součástí jiné pozemkové složky.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Za účinnosti obč. zák. z roku 1950 byla opuštěna intabulační zásada [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1964/2010 (uveřejněné pod č. C 11 070 v Souboru)], což znamenalo, že pro platné zřízení věcného břemene nebyl vyžadován jeho zápis do pozemkových knih. Pokud věcné břemeno bylo ve smlouvě vymezeno dostatečně určitě, nebylo důvodu je ještě vyznačovat v geometrickém plánu [na tomto závěru bylo dokonce postaveno i stanovisko Nejvyššího soudu učiněné již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1985, sp. zn. Cpj 312/85 (uveřejněné pod č. 6/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Odvolací soud však v předmětné věci dospěl k závěru, že geometrický plán vymezující prostorový rozsah věcného břemene byl vyhotoven, již z toho důvodu je řešení této otázky bezpředmětné. Odvolací soud totiž výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i když je dostačující vymezení věcného břemene již podle údajů uvedených ve smlouvě o zřízení věcného břemene, je toto břemeno obsaženo i v geometrickém plánu ze dne 8. 5. 1959, na který smlouva výslovně odkazuje.
Zřízené věcné břemeno navíc bylo zapsáno do pozemkové knihy, pro jeho zápis tedy zřejmě byly splněny zákonné podmínky. Pokud žalovaní tento postup zpochybňují, bylo na nich, aby prokázaly opak. Podstatnou okolností daného případu totiž je, že se zkoumaný skutkový děj odehrál v době již dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační). Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 (uveřejněný pod č. C 3 255 v Souboru)].
Odkaz žalovaných na §42 odst. 5 zákona č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru, který byl veden zejména pro daňové účely, není případný již proto, že směřuje na případy vyvolávající v pozemkovém katastru změnu předmětu měření. Podle §33 zákona č. 177/1927 Sb. „změna předmětu měření nastává, jestliže se změní poloha a tvar hranic katastrálních území, hranic pozemků, půdorysu budov anebo jiných staveb a předmětů, uvedených v §§15 a 27“. Ani podle tohoto ustanovení proto nebylo ke zřízení věcného břemene nezbytné připojit geometrický plán.
K námitkám, že je rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné a že odvolací soud přistoupil k hodnocení důkazu, aniž by jej znovu provedl, dovolací soud podotýká, že ve vztahu k nim žalovaní vůbec nevymezili otázku přípustnosti a jako vadou by se jimi dovolací soud mohl zabývat jedině, kdyby bylo dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Konečně žalovaní pokládají otázku, nakolik je ve sporu o rozsah užívání věcného břemene relevantní posuzovat místní poměry za situace, že bylo prokázáno, že jsou neměnné po 40–50 let.
Tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání již proto, že ve vztahu k ní žalovaní vůbec nevymezili otázku přípustnosti dovolání, jak požaduje judikatura dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Pro úplnost odůvodnění dovolací soud dodává, že ani tak by tato námitka nemohla být důvodná, neboť v předmětné věci soudy neučinily závěr o tom, že by obsah věcného břemene nebo jeho rozsah byly ve zřizovací smlouvě sjednány neurčitě [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008 (uveřejněný pod č. 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Naopak vyšly z toho, že rozsah cesty byl smluven v šíři 2,5 m. Pokud o rozsahu věcného břemene nebyly pochybnosti, nemůže být dán ani důvod k přihlédnutím k místním poměrům.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu