ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.21.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 21/2018-940
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. K. , a b) V. Š. , zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, proti žalované H. S. , zastoupené JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 11, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 614/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 55 Co 23/2017-847, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 55 Co 23/2017-847, se ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 18 C 614/2008-763, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2017, č. j. 18 C 614/2008-922, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č., jehož součástí je budova č. p., k pozemku parc. č. a k pozemku parc. č., jehož součástí je stavba garáže bez č.p./č.e., vše v katastrálním území S., obci P. a ve výroku II. tyto nemovitosti přikázal do společného jmění žalobců. Ve výroku III. uložil žalobcům zaplatit žalované na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 3 875 000 Kč. Ve výroku IV. zamítl vzájemný návrh žalované na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke shora označeným nemovitostem a ve výroku V. zamítl vzájemný návrh žalované na oddělení žalované ze spoluvlastnictví účastníků. Ve výroku VI. uložil žalované povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení o vzájemném návrhu na oddělení žalované ze spoluvlastnictví účastníků ve výši 5 000 Kč a ve výroku VII. rozhodl o tom, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku VIII. rozhodl v řízení o vzájemném návrhu žalované na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků o povinnosti žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 16 335 Kč. Ve výroku IX. uložil žalované v řízení o vzájemném návrhu na oddělení žalované ze spoluvlastnictví účastníků povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 6 534 Kč. Ve výroku X. uložil žalobcům povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 19 801,50 Kč a ve výroku XI. uložil žalované povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 19 801,50 Kč.
O náhradě nákladů řízení mezi účastníky v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že se jedná o spor „iudicium duplex“, který lze zahájit na návrh kteréhokoliv z podílových spoluvlastníků, a nelze tak podle výsledku řízení jednoznačně posoudit jejich úspěšnost ve sporu. Protože návrhy žalované na oddělení ze spoluvlastnictví a na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví považoval za vzájemné návrhy, rozhodl o náhradě nákladů v těchto řízeních podle úspěchu ve věci. O nákladech řízení státu rozhodl v souladu s §148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 55 Co 23/2017-847, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a V. změnil jen tak, že do společného jmění žalobců a) a b) přikázal ideálních 12/48 nemovitostí dosud vlastněných žalovanou a žalobcům uložil povinnost uhradit žalované částku 4 533 750 Kč do deseti dnů od právní moci rozsudku na účet č., jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), a žalobcům i žalované uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení státu na účet soudu prvního stupně částku 19 801,50 Kč a na účet odvolacího soudu částku 700 Kč (výrok III.).
Odvolací soud shledal pochybení soudu prvního stupně v tom, že návrhy žalované na oddělení žalované ze spoluvlastnictví účastníků a na odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví považoval za vzájemné návrhy. Při rozhodování o nákladech řízení proto přihlédl i k úkonům spojeným s těmito dílčími návrhy žalované a uzavřel, že na jejich náhradu nemá právo žádná strana sporu. Dal za pravdu žalobcům, že při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se rozhoduje podle úspěchu ve věci. Žalovaná původně navrhovala zamítnutí návrhu, neboť pochybovala o legálnosti nabytí spoluvlastnického práva žalobkyní b) pro tvrzené porušení předkupního práva, současně navrhovala přikázání nemovitostí do svého vlastnictví nebo rozdělení domu na bytové jednotky. S těmito návrhy však neuspěla. Žalobci naopak v průběhu řízení navrhovali „vypořádat spoluvlastnický podíl žalované“ nižšími částkami, než ke kterým posléze dospěl soud prvního stupně a odvolací soud. Proto ani na straně žalobců nelze hovořit o plném úspěchu ve věci. O nákladech řízení před oběma soudy rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 o. s. ř., neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Těmito otázkami jsou jednak otázka posuzování poměru úspěchu a neúspěchu při stanovení náhrady nákladů řízení mezi účastníky v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a dále otázka, zda lze změnu ceny předmětných nemovitostí, a z ní vyplývající výši vypořádacího podílu, považovat za relevantní kritérium pro posouzení úspěchu procesní strany ve sporu. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci [odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2016, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, a různá další, uveřejněná na www.nsoud.cz ). Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. zrušil a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není přípustné již z toho důvodu, že právní moc rozsudku odvolacího soudu nastala až dnem 3. 10. 2017, tedy po 30. 9. 2017, kdy nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., novelizující občanský soudní řád, který nově v §238 odst. 1 písm. h) stanoví, že není přípustné dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení. Navíc dovolání do výroku III. není přípustné již proto, že výše náhrady nákladů řízení nepřekračuje částku 50 000 Kč. V otázce posouzení poměru úspěchu a neúspěchu souhlasí se závěry odvolacího soudu a výpočet nákladů řízení předložený žalobci nepovažuje za správný. Ve vyjádření tento výpočet podrobně analyzuje. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno 5. 11. 2008 a napadené rozhodnutí bylo vydáno 30. 8. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.). V uvedeném znění o. s. ř. pak nebyla vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení (srov. ustanovení §238 ve znění účinném do 29. 9. 2017 a po tomto datu).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Při posouzení, zda se neuplatní omezení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud vycházel ze závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněném pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolateli podle dovolání odepřel. Výše náhrady nákladů řízení, jež odvolací soud dovoláním napadenými výroky II. a III. odepřel, přesahuje podle dovolacích námitek výrazně částku 50 000 Kč (žalobci požadují přiznání nákladů za čtyřicet úkonů právní služby z tarifní hodnoty 18 135 000 Kč). Přípustnost dovolání v uvedeném rozsahu tudíž limitem stanoveným v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není omezena.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je zčásti přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je i zčásti důvodné.
Napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky posouzení úspěchu účastníků řízení ve smyslu §142 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), uvedl, že „jestliže soud žalobě vyhoví a vypořádá podílové spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je vždy nutno přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“
V usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je „úspěch ve věci třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv.“
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný mezi nimi je jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce byl tak úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí.“
Ze shora uvedeného se podává, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Úspěch ve věci je třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení, k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv. Souhlasí-li všichni spoluvlastníci se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví a sporný je mezi nimi jen způsob vypořádání, je to třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení; úspěch v řízení tu nelze posuzovat jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo na základě žaloby zrušeno a žalobce tak byl úspěšný. Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jednat a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3082/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2882/2016).
Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno vycházet z principu procesního úspěchu ve věci. Úspěch ve sporu pak je nutno posuzovat podle jeho výsledku v těch částech uplatněného nároku, ve kterých nebyla mezi účastníky řízení shoda. Uvedené platí i pro případ, kdy spor je veden pouze pro stanovení výše vypořádacího podílu; v takovém případě je faktickým předmětem sporu jen tato výše a úspěšnost účastníků je třeba posoudit podle srovnání rozsudku a toho, jaký vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný.
V projednávané věci je nutné přihlédnout k následujícím skutečnostem. V žalobě podané v listopadu 2008 žalobci navrhli, aby vypořádací podíl žalované činil 2 500 000 Kč. Stejnou částku nabídli žalované při návrhu na odkoupení jejího podílu již před podáním žaloby. Žalovaná s touto částkou nesouhlasila a vznesla námitku neplatnosti nabytí spoluvlastnického podílu žalovanou b) a současně navrhla, aby byly nemovitosti přikázány do jejího vlastnictví, nebo aby došlo k rozdělení nemovitosti na bytové jednotky. V květnu 2009 podala žalovaná vzájemný návrh, ve kterém se domáhala, aby soud nejprve rozhodl o jejím požadavku na nahrazení projevu vůle v souvislosti tvrzeným porušením předkupního práva ve vztahu k žalované b). Vzájemný návrh žalované byl soudem zamítnut. Stejně tak byly zamítnuty i další návrhy žalované, jimiž se domáhala určení, že je vlastnicí stavby garáže bez čp/če na pozemku parc. č. a navrhovala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k této garáži. V září 2014 podala žalovaná návrh na odložení rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví účastníků na dobu dvou let s odůvodněním, že ceny nemovitostí na realitním trhu stoupají, a proto lze v následujících dvou letech očekávat jejich nárůst. V 2016 podala žalovaná další návrh, kterým se domáhala, aby byla oddělena ze spoluvlastnictví se žalobci v rozsahu spoluvlastnictví tak, že dům bude rozdělen na jednotky a žalované jedna jednotka připadne. Oba tyto návrhy byly soudem rovněž zamítnuty. Ze znaleckého dokazování vyplynulo, že stavební charakter budovy umožňuje její rozdělení na bytové jednotky, náklady s tím by však byly nepřiměřeně vysoké. Žalovaná s tímto způsobem vypořádání souhlasila a byla ochotna nést náklady s tím spojené, žalobci však s ohledem na negativní vztahy mezi účastníky s tímto způsobem vypořádání zásadně nesouhlasili. S ohledem na další způsob soužití, na intenzitu neshod mezi účastníky, dospěly nalézací soudy k závěru, že rozdělení na jednotky není možné. Žalobci v průběhu řízení podáním z 19. 5. 2014 navrhli, v souvislosti se znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Taťánou Holoušovou, CSc., úpravu žalobního petitu v tom smyslu, že vypořádací podíl žalované má činit 3 145 195 Kč. V řízení byly předloženy čtyři znalecké posudky. Znalkyně Ing. Marie Michalová stanovila k lednu 2010 obvyklou cenu nemovitostí částkou 17 250 000 Kč, znalec Ing. Radko Pöschl stanovil k červenci 2013 obvyklou cenu nemovitostí částkou 19 900 000 Kč, znalkyně Ing. Taťána Holoušová, CSc. stanovila k březnu 2014 obvyklou cenu nemovitostí částkou 12 824 240 Kč a znalecký ústav TRIGON s. r. o. stanovil revizním znaleckým posudkem obvyklou cenu nemovitostí k lednu 2016 částkou 15 500 000 Kč. Z této částky pak soud prvního stupně vycházel a stanovil podle ní podíl žalované, který činil 3 875 000 Kč. Žalovaná s výší částky nesouhlasila, což uvedla i v odvolání. Žalobci s takto stanovenou částkou souhlasili. Odvolací soud po aktualizaci posudku znaleckého ústavu, který poukázal na nárůst cen nemovitostí o 17 %, zvýšil vypořádací podíl žalované na 4 533 750 Kč. S touto částkou již všichni účastníci souhlasili.
Z výše uvedeného je zřejmé, že mezi účastníky nebyla shoda ohledně způsobu vypořádání spoluvlastnictví, ani ohledně stanovení výše vypořádacího podílu. Pokud odvolací soud přikázal nemovitosti do spoluvlastnictví (SJM) žalobců (kteří tímto způsobem navrhovali spoluvlastnictví vypořádat), byli žalobci ohledně způsobu vypořádání procesně plně úspěšní, neboť žalovaná s vypořádáním podílového spoluvlastnictví nesouhlasila, navrhovala rozdělení domu č. p. na bytové jednotky nebo přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví.
Sporná byla mezi účastníky rovněž hodnota vypořádávaných nemovitostí. Jestliže žalobci v roce 2008 navrhli, aby vypořádací podíl žalované činil 2 500 000 Kč a podáním z 19. 5. 2014 tuto částku zvýšili na 3 145 195 Kč, a soud prvního stupně stanovil podíl žalované k lednu 2016 částkou 3 875 000 Kč (podle znaleckého posudku, který stanovil obvyklou cenu nemovitostí částkou 15 500 000 Kč) a odvolací soud s ohledem na nárůst cen nemovitostí o 17 % vypořádací podíl žalované zvýšil na 4 533 750 Kč, je zřejmé, že žalobci byli ohledně stanovení hodnoty vypořádávaných nemovitostí procesně částečně úspěšní. K tomu je nutno zohlednit i skutečnost, že po dobu vedení sporu mohlo dojít k nárůstu cen nemovitostí a výše podílu, který původně žalobci navrhovali, se mohla blížit ceně, kterou stanovil znalecký ústav.
Pokud tedy odvolací soud aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal, aniž by zohlednil (případně i procentní) procesní úspěch žalobců, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a nákladech státu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení proto bude na odvolacím soudu, aby se znovu řádně zabýval otázkou rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem, přičemž při zjištění procesního úspěchu ve věci podle §142 o. s. ř. přihlédne ke všem podstatným okolnostem případu jak na straně žalobců, tak i na straně žalované a přisoudí jim odpovídající relevanci.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu