ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.233.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 233/2018
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) A. D. a b) G. N. D. , obou zastoupených Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, proti žalovaným 1) J. S. a 2) L. S. , zastoupeným
JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 33/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 30 Co 112/2017-239, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 30 Co 112/2017-239, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 11. 2016, č. j. 25 C 33/2014-187, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016,
č. j. 25 C 33/2014-187, zamítl návrh, kterým se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku, o výměře 44 m², v katastrálním území Ž., jak je vymezen v geometrickém plánu č. 80-31/2014, vyhotoveném Ing. Janou Polákovou a odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro S. k., katastrálním pracovištěm S. (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sporný pozemek parc. č. 527 je ve vlastnictví žalovaných. Uvedl, že žalobci, kteří tvrdili, že vlastnické právo k pozemku vydrželi, nemohli být v dobré víře, že jsou jeho vlastníky; z provedených důkazů vyplývá, že v terénu jsou patrné body k zaměření hranice mezi pozemky; jejich právní předchůdce, jehož držbu požadovali započíst do jejich vydržecí doby, se o průběh hranice nezajímal.
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 30 Co 112/2017-239, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku II. o náhradě nákladů řízení; ve výrocích I. a III. jej potvrdil. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Vlastnické právo nemohli vydržet žalobci ani v případě, že by byli v objektivní dobré víře ve vlastnictví sporného pozemku, neboť pozemek nedrželi po dobu deseti let (§134 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – „obč. zák.“). Oprávněnou držbu právního předchůdce žalobců rovněž nelze do desetileté vydržecí lhůty započíst, protože tento předchůdce nepotvrdil, že by sporný pozemek užíval a že by se cítil být jeho vlastníkem; jen uvedl, že „měl v daném prostoru chlív a hnojiště“ a že „hnojiště bylo jeho“. Ani žalobci netvrdili, že by sporný pozemek užívali; neprokázali, že by se oni nebo jejich předchůdce chopili držby sporného pozemku.
Proti rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“); tvrdí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu týkající se postupu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav a také vytýkají odvolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nerozlišil dostatečně držbu pozemku a jeho užívání. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítají, že odvolací soud nesprávně interpretoval svědeckou výpověď právního předchůdce žalobců V. Š. Poukázali na to, že svědek výslovně uvedl, co je jeho vlastnictvím (kam zařadil i hnojiště, které se nacházelo na sporném pozemku), avšak odvolací soud dospěl k závěru, že sporný pozemek nedržel. Naopak žalovaní neužívali sporný pozemek, ani jej nedrželi, a sami žádali právního předchůdce žalobce o přístup na tento pozemek, který byl navíc od jejich pozemku oddělen hraniční zdí. K samotné otázce držby namítají, že odvolací soud nesprávně ztotožňuje pojmy držba a užívání, protože z toho, že právní předchůdce žalobců sporný pozemek (údajně) nikdy neužíval, dovozuje, že se neujal držby. Dovolatelé odkazují na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž užívání není za všech okolností nutným předpokladem držby (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000, ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013). Skutečnost, že právní předchůdce sporný pozemek pronajímal, svědčí o tom, že sporný pozemek rovněž držel. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření uvádí, že dovolání není důvodné; dovolatelé nepochopili právní názor odvolacího soudu. Hranice mezi pozemky je již od 30. let minulého století stanovená jasně, což vyplývá i z katastrálních záznamů, a mezi účastníky o tom není sporu. Dovolatelé neprokázali, že by oni či jejich právní předchůdce uvedený pozemek drželi, a sporný pozemek nedrželi ani nájemci svědka. Stejně tak dovolatelé ani jejich právní předchůdce netvrdili, že by sporný pozemek užívali, a to s ohledem na nejasnou hranici mezi pozemky. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Protože k vydržení vlastnického práva pozemku mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to vztahu užívání, faktického ovládání a držby věci.
Problém je v tomto: Účastníci jsou vlastníky sousedících pozemků, které jsou od sebe (zdánlivě) odděleny zdí stodoly, nicméně podle stavu katastru nemovitostí hranice mezi jejich parcelami nebyla tvořena touto zdí, ale vedla za zdí asi 3 metry směrem k pozemku žalobců; nyní je spor o to, zda žalobci tuto část, která přiléhala k jejich pozemku (tj. část mezi zdí stodoly a hranicí jejich parcely – sporný pozemek), vydrželi.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.).
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje věci ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za ovládání vlastníkem, který je držitelem věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000).
Fyzické ovládání je jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí (§129 odst. 1 obč. zák.), a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ladem, a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem nemovitosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000).
Nabude-li někdo pozemek a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným a jeho držba může vyústit ve vydržení. To lze vztáhnout i na případy, kdy nabyvatel se v omluvitelném omylu chopí držby pozemků v rozsahu, ve kterém je užíval jeho předchůdce, přičemž v převzatých pozemcích je zahrnuta i část ve vlastnictví třetí osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1273/2005).
Žalobci v řízení před soudem prvního stupně uváděli, že držbu nabyli v rozsahu, v jakém jim ji jejich právní předchůdce předal; přitom uváděli, že pozemky žalobců tvoří se sporným pozemkem jediný funkční celek – dvůr (č. l. 93). Protože sami nesplnili podmínku vydržení - desetiletou oprávněnou držbu, navrhovali započtení oprávněné držby jejich předchůdce V. Š.
Odvolací soud započtení doby, ve které měl mít pozemek v držbě právní předchůdce žalobců V. Š., neprovedl; závěr o nedostatku jeho oprávněné držby opřel o zjištění, že tento svědek, kterému byla nemovitost vydána v restituci, se o hranice mezi pozemky nikdy nezajímal; uvedl jen, že měl „v daném prostoru chlív a hnojiště, a za tím byl pozemek žalovaných“. Nepotvrdil, že by sám užíval spornou část pozemku ‘až ke zdi stodoly‘ žalovaných a že by tuto část pozemku považoval za své vlastnictví; uvedl pouze, že ‘hnojiště bylo jeho‘. Ani žalobci netvrdili, že by spornou část pozemku užívali. Za takto zjištěného skutkového stavu je rozhodnutí odvolacího soudu předčasné a tudíž nesprávné.
Je třeba přisvědčit dovolací námitce, že držba a užívání pozemku není totéž (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Nicméně odvolací soud se otázkou, kdo byl držitelem pozemku v době, kdy jej (údajně) užíval státní statek, nezabýval, a to již proto, že žalobci se ani v odvolání, ani v závěrečném návrhu v odvolacím řízení tuto skutečnost neuplatňovali. Problém je však v tomto: Svědek Š. (dále též jen „svědek“) uvedl, že „pozemky byly odděleny zdí“ a „za tou zdí stodoly bylo hnojiště a to hnojiště již bylo mé“ (č. l. 136). Svědek se (podle obsahu protokolu) jasně nevyjádřil, zda toto hnojiště bylo na sporném pozemku, nicméně z kontextu výpovědi vyplývá, že tomu tak bylo.
Jestliže však svědek uvedl, že na sporném pozemku měl hnojiště a že měl za to, že zeď stodoly pozemky oddělovala a že sousedé – žalovaní – na hnojiště nechodili, a soud z jeho výpovědi vycházel, pak se podává, že fakticky spornou část pozemku ovládal (měl „ corpus possessionis “). K tomu stačilo to, že měl na pozemku on nebo jeho nájemce hnojiště; bylo-li tomu tak, pak pozemek v dotčené části fakticky ovládal; k tomu nebylo třeba, aby jej ještě nějakým jiným způsobem užíval.
K otázce držební vůle: Její nedostatek u svědka odvolací soud odvodil z toho, že svědek výslovně neuvedl, že sporná část je v jeho vlastnictví, ale pouze uvedl, že hnojiště „bylo jeho“. Ani tato úvaha není správná. To, zda věděl či nevěděl, že je vlastníkem pozemku, nebo zda vůbec o vlastnictví sporné části přemýšlel, není rozhodné. Držitel nemusí mít „ opinio domini “ čili vůli vlastnickou; stačí držební vůle ( animus possidendi ) mít věc pro sebe, nikoliv pro jiného (Krčmář, J. Právo občanské. Díl II., Práva věcná. Praha 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 69).
Svědek též uvedl, že pozemek získal v restituci jako nástupce svých rodičů. V této souvislosti nebylo bez významu zjištění, v jakých hranicích se držby chopil. Ze spisu se podává, že sporný pozemek tvořil (fakticky, nikoliv právně) s ostatními pozemky patřícími žalující straně a jejímu předchůdci jeden celek, na straně k žalovaným oddělený zdí. Protože svědek nabyl vlastnické právo v restituci, a o tento titul se měla opírat jeho oprávněná držba, je též třeba zjistit, kdy se držby chopil. K tomu je třeba podotknout, že šlo o odvozené nabytí držby, ke kterému nebylo třeba, aby takto předanou věc začal svědek užívat; stačilo, aby držbu měl jeho předchůdce a svědkovi ji převedl, např. tak, že mu ji ukázal v terénu, nebo pokud bylo z ohraničení pozemku a způsobu užívání patrné, že sporný pozemek je částí vydávaných pozemků, a (současně) pozemek nebyl v držbě jiného držitele.
Odvolací soud tak nevzal do úvahy všechny skutečnosti zakládající držbu svědka – právního předchůdce žalobců; proto se ani nezabýval otázkou, zda tato držba byla oprávněná (§131 odst. 1 obč. zák.). V důsledku přezkumné povahy dovolacího řízení se touto otázkou dovolací soud nemohl zabývat.
To, co bylo výše uvedeno o držbě lze vztáhnout i na konstatování odvolacího soudu o tom, že žalovaní neprokázali, že by sporný pozemek sami užívali (a z toho odvolací soud patrně, byť nikoliv výslovně, dovodil neexistenci držby); užívání totiž není podmínkou držby. Jestliže pozemky tvořily souvislý celek včetně sporného pozemku a v těchto hranicích jim jejich předchůdce držbu předal (zatím nebylo zjištěno ani vyvráceno, že tomu tak bylo), nebylo třeba, aby i tento pozemek pro naplnění oprávněné držby jako podmínky vydržení přímo užívali (např. obdělávali); již v důsledku předání držby se stali držiteli. To nyní výslovně vyplývá z §990 odst. 2, věty druhé o. z., z povahy věci to však platilo i pro držbu podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací výtka, že odvolací soud dostatečně nezvážil rozdíl mezi užíváním věci a její držbou, je důvodná; rozhodnutí odvolacího soudu tak závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), a je tak dán dovolací důvod, upravený v §241a odst. 1 o. s. ř.
V dalším řízení žalobci uvedou, kdy a jak se jejich předchůdce, svědek Š., chopil i držby sporného pozemku a také v jakém rozsahu jim držbu předal; soud pak zváží, zda na základě dosud provedeného dokazování lze učinit závěr o jejich držbě i držbě předchůdce. Pokud soud dojde k závěru, že jmenovaní byli držiteli, bude se zabývat otázkou, zda jejich držba byla oprávněná; vezme do úvahy i to, že podle znalce měly být „v terénu patrné body k zaměření hranice mezi pozemky“ a zváží, zda o nich a jejich účelu žalobci měli a mohli při zachování obvyklé opatrnosti vědět.
Dovolatelé vznáší námitky ohledně právního posouzení výpovědi svědka Š., a odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1262/2016 a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze kterých dovozují, že nesprávným právním posouzením věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) je i omyl při podřazení skutkového stavu určité právní normě. Jak uvedeno výše, tato námitka je důvodná – z výpovědi vyplynuly skutečnosti, nasvědčující držbě, avšak odvolací soud je pominul, příp. interpretoval nesprávně. Nicméně samotné hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu