ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.234.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 234/2018-988
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. H. , zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16, proti žalovaným 1) D. M. a 2) J. M. , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 171/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 20 Co 234/2015-907, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 C 171/2009-690, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků o výměře 4 m 2 , o výměře 12 m 2 , o výměře 2 m 2 a o výměře 1 m 2 , zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. kraj, Katastrální pracoviště K. na LV pro obec Z. a k. ú. M. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 20 Co 234/2015-749, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že „žaloba na určení vlastnictví k části pozemku, parcely nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m, se zamítá“; v dalším rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.).
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 75/2016-795, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva k pozemku o výměře 12 m 2 v obci Z. a k. ú. M. (dále jen „předmětný pozemek“), a ve výrocích II. až V. a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dále odmítl dovolání žalovaných směřující do výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně určení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům o výměře 4 m 2 , o výměře 2 m 2 a o výměře 1 m 2 , vše v obci Z. a k. ú. M. (výrok II.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 20 Co 234/2015-907, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku vyznačeného na geometrickém plánu znalce Ing. Lubomíra Čecha ze dne 12. 5. 2017, okres K., obec Z., k. ú. M., mapový list U. 1-7/33, v dalším potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud soud prvního stupně rozhodoval o pozemku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až VI.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žaloba se zamítá“, podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, popřípadě vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Odvolací soud dospěl k extrémně překvapivým skutkovým zjištěním a tím i extrémně jinému právnímu hodnocení věci tím, že bez jakéhokoliv hodnocení provedených důkazů uzavřel, že původní oplocení pozemku šlo pouze k vnějším rohům dřevěné kůlny, resp. k jejím historickým základům, že nové oplocení stojí v jiných místech než oplocení původní a že převážná část předmětného pozemku nebyla žalobkyní ani jejími právními předchůdci užívána ani držena. Dědeček žalobkyně koupil pozemek a následně při jeho hranici postavil dřevěnou kůlnu tak, aby přesah její střechy kopíroval hranici pozemku, aby voda stékala na vlastní pozemek. Žalobkyně užívá zděděný funkční celek pozemků nabytý od osob blízkých od roku 1991, přitom až v roce 2008 vyšlo najevo, že část drženého pozemku jí vlastnicky nenáleží. Ač došlo následně k určitým posunům vlastnické hranice v katastru nemovitostí, rozsah držby včetně vymezení hranic původního pozemku se nezměnil. Užívání předmětného pozemku spatřuje v tom, že bez ohledu na absenci plotu pod přesahem střechy její dědeček a později i ona pozemek sekali a udržovali, zde vzniklá škarpa pak sloužila k odtoku vody ze střechy kolny i dalších částí jejího pozemku. Sporná část předmětného pozemku má jen 11 m 2 , předmětný pozemek je široký od 0 až po 50 cm, takže její právní omyl lze považovat za jednoznačně omluvitelný. Nesouhlasí s tím, že předmětný pozemek pro sebe nedržela s odůvodněním, že na pozemek měly přístup třetí osoby. Navrhuje, aby dovolací soud napadenou část rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrdí, a aby rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání a jeho doplněních rozporují jednotlivá tvrzení žalobkyně, zejména nesouhlasí s tím, že nový plot je postaven na původní betonové podezdívce, že žalobkyně předmětný pozemek držela a že se stala jeho vlastnicí. Nesouhlasí v některých ohledech s rozhodnutím odvolacího soudu, když poukazují na vady, jichž se měl odvolací soud dopustit, mají za to, že odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí a jeho písemné znění se odlišují, nesouhlasí s tím, že by žalobkyně byla vlastnicí části předmětného pozemku o výměře 1 m 2 . Zpochybňují i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když rozporují náklady na znalecké posudky, jakož i závěr o tom, že v řízení byli úspěšní jen v nepatrné části sporu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. potvrdil, v části věty za středníkem změnil tak, že určí, že celý předmětný pozemek je ve vlastnictví žalovaných a aby dovolací soud sám rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Na výzvu soudu prvního stupně žalovaní sdělili, že svým vyjádřením neměli v úmyslu podat samostatné dovolání, byť mají výhrady proti správnosti rozsudku odvolacího soudu.
Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Námitka žalobkyně, jíž odvolacímu soudu vytýká závěr o tom, že původní plot vedl pouze k rohům dřevěné kůlny a že nový plot není umístěn v místech tohoto původního plotu, jakož i okolnosti užívání předmětného pozemku žalobkyní či jejími právními předchůdci, je námitkou skutkové povahy, pročež ve shodě s §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, zejména zjištěními, že dřevěná kůlna byla postavena na základech dřívější stodůlky více dovnitř pozemku žalobkyně, že původní plaňkový plot vedl toliko k rohům této kůlny, že žalobkyně předmětný pozemek sekla a že na něj měl každý přístup.
Pokud dále žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že zjišťoval skutečný průběh vlastnické hranice, nelze tomuto postupu ničeho vytknout, neboť pokud by se žalobkyně stala vlastnicí předmětného pozemku již na základě dědění, nepřicházelo by již z logiky věci vydržení vlastnického práva do úvahy.
Měla-li snad žalobkyně svými výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu za to, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí procesní vadou, je třeba zdůraznit, že jelikož v této souvislosti nebyla řádně vymezená právní otázka, která by založila přípustnost dovolání, nemohl se dovolací soud v této fázi dovolacího řízení takovými výhradami blíže zabývat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Dovolání není přípustné ani co do uplatněné námitky nesprávného právního posouzení vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Držba věci předpokládá držební vůli (animus possidendi) a skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis); oba tyto prvky musí být splněny současně. Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ladem, a přesto – pokud se jeho držby nechopí někdo jiný – zůstává držitelem nemovitosti [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000 (uveřejněný pod č. C 1424 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck)].
Při posouzení existence držby je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dostojí-li soud tomuto požadavku, přezkoumá dovolací soud jeho závěry jen z hlediska, zda není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že byť byla žalobkyně přesvědčena o tom, že jí předmětný pozemek vlastnicky patří, neboť jí její právní předchůdci tuto informaci zřejmě dali, tento pozemek pro sebe nedržela, nemohla jej tedy ani vydržet. Za držbu v poměrech dané věci nepovažoval samotné sečení trávy, neboť předmětný pozemek nebyl oddělen od pozemku obce, tvořil s ním jednotný travnatý pás kolem obecní cesty, pouze pod přesahem střechy kůlny byl předmětný pozemek široký cca 50 cm a v dalších částech činila jeho šířka pouze několik centimetrů; takže žalobkyně sekala trávu nejenom na nyní odděleném předmětném pozemku, ale i na ostatních částech obecního pozemku, na předmětný pozemek měl přístup každý.
Tyto závěry nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Jak bylo uvedeno, závěr o existenci držby vlastnického práva závisí na objektivním společenském posouzení. V daném případě žalobkyně měla údajně vykonávat držbu k pozemku nacházejícímu se za oplocením jejího funkčního celku, tento pozemek tvořený pásem o bagatelní výměře (11 m 2 ) měl v nejširším místě šířku 50 cm, v nejužším místě jen několik centimetrů. Jestliže žalobkyně namítala, že na předmětném pozemku sekala trávu, je zcela zjevné, že musela sekat trávu i na ostatních částech obecního pozemku přiléhajícího k obecní cestě, tedy nejen na předmětném pozemku. Předmětný pozemek nebyl nijak od zbytku obecního pozemku oddělen například oplocením či hraničními body, sám se naopak nacházel před oplocením funkčního celku žalobkyně, z obecní cesty na něj mohl kdokoliv volně vstupovat. Samotné sečení trávy tak nelze i s ohledem na obecně známou skutečnost, že na vesnicích bývá běžné, že občané udržují travnaté pásy za oplocením svého pozemku přiléhající k veřejné cestě, čímž např. napomáhají zvelebování svého nejbližšího okolí, považovat za prokázání existence držby vlastnického práva k předmětnému pozemku. Obdobně o držbě vlastnického práva nesvědčí skutečnost, že ze střechy kůlny stéká voda na předmětný pozemek a je odváděna do strouhy nacházející se na obecním pozemku, jakož i skutečnost, že žalobkyně se přes předmětný pozemek dostávala na obecní komunikaci. Při zohlednění všech konkrétních okolností případu tak rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu obstojí.
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že i kdyby v dané věci připustil existenci držby vlastnického práva k předmětnému pozemku, pak by s ohledem na uvedené konkrétní okolnosti případu nebylo lze tuto držbu považovat za oprávněnou, neboť samotná výměra předmětného pozemku je toliko jednou z řady dalších rozhodujících kritérií, které je nezbytné z hlediska oprávněnosti držby posuzovat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu