ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2375.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2375/2016-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. Ř. a b) J. Ř. , obou zastoupených JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalovaným 1) J. B. a 2) S. B. , oběma zastoupeným Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 28, o určení hranice mezi pozemky, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 197/2012, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 24 Co 356/2015-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 267 Kč k rukám zástupkyně žalovaných Mgr. Evy Tykalové.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 3 C 197/2012-192, rozhodl o vlastnické hranici mezi pozemkem a pozemkem v katastrálním území Z., obec Z., zapsané u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P., blíže specifikované ve výroku I., uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 113 924 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných do výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 19. 11. 2015, č. j. 24 Co 356/2015-229, zastavil řízení o odvolání žalovaných proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že výše nákladů činí 43 357 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud nepovažoval výpočet náhrady nákladů řízení za správný, jestliže při něm soud prvního stupně vycházel z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Vzhledem k rozsahu poskytnutých úkonů právní služby, počtu zastoupených osob, charakteru předmětu řízení a významu rozhodnutí sporu pro účastníky je přiznaná odměna neúměrně vysoká. Změnil proto nákladový výrok a změnu odůvodnil aplikací §5 písm. b) a §19a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. s odkazem na argumentaci Ústavního soudu, kterou použil pro zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kdy podle odvolacího soudu zcela jistě nebylo smyslem jeho rozhodování, aby se zvýšily účastníkům náklady řízení na právní zastoupení advokáty.
Proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. „Konkrétně se jedná o právní otázku možnosti odvolacího soudu snížit náhradu nákladů řízení plně úspěšného účastníka a řádného odůvodnění takového postupu v případě, kdy se nejedná o postup dle §150 o. s. ř. Rovněž lze dojít k závěru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy snížení náhrady nákladů řízení prakticky neodůvodnil a zcela v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu učinil rozhodnutí o snížení náhrady nákladů řízení plně úspěšnému účastníkovi řízení.“ Namítají, že pro postup výpočtu náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud použil vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), aniž by takový postup, který vedl k výraznému snížení nákladů řízení před soudem prvního stupně, odůvodnil. Z obsahu dovolání je tedy patrno, že dovolatelé ve své podstatě brojí proti neodůvodněné aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. na výpočet náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně soudem odvolacím, kdy navíc soud neshledal důvod pro moderaci nákladů ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací soud „pouze neurčitě odkazuje na argumentaci Ústavního soudu České republiky, kterou použil pro zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to i přes to, že v daném případě byly náklady řízení přiznány na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb.“ Odkazují na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 669/13, ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2434/14, a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10, kdy se všechna tato rozhodnutí v převážné části zabývají odůvodněním rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích změnil, popřípadě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované se ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a dodávají, že částka náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. „významně převyšuje skutečnou hodnotu sporu“. Navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení vycházel ze skutečnosti, že žalobci byli ve věci zcela úspěšní, proto mají podle §142 odst. 1 o. s. ř. nárok na plnou náhradu nákladů řízení, která se skládá z 5 000 Kč za zaplacený soudní poplatek; 15 x 3 100 Kč (sazba odměny zástupce žalobce podle §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d), g)); 4 x 1 550 Kč (sazba odměny zástupce žalobce podle §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony právní služby podle §11 odst. 2 ve spojení s odst. 3); 19 x 300 Kč (paušální náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony právní služby); částky odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty z výše uvedených částek (s výjimkou soudního poplatku) ve výši 18 904 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.; celkem 113 924 Kč.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, kdy vzal za prokázané, že jedním právním zástupcem obou žalobců bylo vykonáno ve věci celkem 19 úkonů právní služby v rámci řízení před soudem prvního stupně a z hlediska předmětu řízení šlo o penězi neocenitelné plnění. Tuto částku, s odkazem na argumentaci Ústavního soudu, kterou použil pro zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., že zcela jistě nebylo smyslem jeho rozhodování, aby se zvýšily účastníkům náklady řízení za zastoupení advokáty, shledal vzhledem k rozsahu poskytnutých úkonů právní služby, počtu zastoupených osob, charakteru předmětu řízení a významu rozhodnutí sporu pro účastníky, neúměrně vysokou. S odkazem na §5 písm. b) a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. vypočetl odměnu plně úspěšných žalobců na částku 26 000 Kč. Přičetl 19 x 300 Kč (paušální náhradu hotových výdajů za 19 úkonů právní služby), částku odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty z výše uvedených částek (s výjimkou soudního poplatku) a soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 5 000 Kč, a dospěl k účelně vynaloženým nákladům řízení v řízení před soudem prvního stupně ve výši 43 357 Kč.
Nalézací soudy neshledaly důvody zvláštního zřetele hodné pro využití §150 o. s. ř. a soud odvolací svoji úvahu rozsáhle odůvodnil.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud neprovedl úvahu o tom, zda by náklady řízení před soudem prvního stupně nebyly vynaloženy účelně a tyto náklady neúměrně snížil s odkazem na vyhlášku č. 484/2000 Sb.
Napadené rozhodnutí není s judikaturou Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu v rozporu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, ke způsobu stanovení náhrady nákladů řízení po zrušení náhradové vyhlášky uvedl: „Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací §151 odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je na místě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení §136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy.“ Dále v nálezu uvedl, že obecné soudy mohou vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají.
Po vydání označeného nálezu Ústavního soudu změnil i dovolací soud svou dosavadní většinovou rozhodovací praxi, která vycházela z názoru, že po zrušení náhradové vyhlášky se náklady řízení určí podle advokátního tarifu, a to i v případě nákladů vzniklých ještě za účinnosti náhradové vyhlášky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1025/2016). Je rovněž nutné poznamenat, že přístup vyjádřený v citovaném nálezu Ústavního soudu se i před tím v části judikatury dovolacího soudu objevil (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, a další).
Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, rozhodl-li o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle volné úvahy s tím, že vyšel analogicky ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Svou úvahu přitom řádně odůvodnil odkazem na rozsah poskytnutých úkonů právní služby, počet zastoupených osob, charakter předmětu řízení a význam rozhodnutí sporu pro účastníky.
Protože usnesení odvolacího soudu je ve výroku II. souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé nesouhlasí ani s výrokem III. rozhodnutí odvolacího soudu, kdy odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci v této části dovolání neformulují žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž základě by mohla být založena jeho přípustnost. I v této části proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Poučení: Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalované domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu