ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2482.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2482/2018-756
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. M., se sídlem v Ostravě, Bělský les, Dr. Šavrdy 18/3016, správce konkursní podstaty úpadkyně J. K., zastoupeného JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému R. K., zastoupenému JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1023/55, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 525/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2018, č. j. 8 Co 443/2017-728, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 15 C 525/2009-692, uložil žalobci jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. K. povinnost zaplatit pohledávky za úpadkyní – manželkou žalovaného – specifikované ve výroku I. a žalovanému uložil zaplatit žalobci na vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů částku 360 713,98 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu i účastníkům řízení (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 8 Co 443/2017-728, rozsudek soudu prvního stupně změnil následovně: žalobci i žalovanému uložil povinnost zaplatit pohledávky blíže určené ve výroku I. a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 1 750 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok III. a VI.), o náhradě nákladů státu (výrok IV.), a žalovanému uložil povinnost zaplatit státu (Okresnímu soudu v Bruntále) na soudním poplatku částku 1 000 Kč (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že soud zahrnul do masy společného jmění závazky, které jej však netvořily. Na druhou stranu nevypořádal investice ze společného jmění do nemovitostí ve výlučném vlastnictví manželky žalovaného, i když byly v tomto řízení prokázány. Nesouhlasí rovněž se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů ohledně movitých věcí tvořících (podle tvrzení žalovaného) společné jmění manželů. V dovolání také napadá postup žalobce při správě konkursní podstaty a prodeji nemovitostí ve výlučném vlastnictví úpadkyně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalovaný v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Z obsahu dovolání však není patrno, o které konkrétní právní otázky jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení těchto otázek měl odvolací soud odchýlit. Žalovaný na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu neodkazuje.
V podstatné části dovolání žalovaný napadá skutková zjištění odvolacího soudu (např. ohledně tvrzených investic do nemovitostí ve výlučném vlastnictví manželky žalovaného či movitých věcí, které se měly nacházet v těchto nemovitostech). Dovolatel ovšem v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., rovněž nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Přípustnost dovolání rovněž nemohou založit námitky žalovaného směřující do právního posouzení věci, neboť pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci, aniž by dovolatel formuloval konkrétní právní otázku a uvedl, který z předpokladů přípustnosti považuje za splněný (a toto se rovněž nepodávalo z obsahu dovolání), nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalovaného, kterými žalovaný napadá postup žalobce při správě konkursní podstaty a prodeji nemovitostí tvořících výlučné vlastnictví úpadkyně, neboť otázky týkající se správy konkursní podstaty a prodeje nemovitostí tvořících výlučné vlastnictví úpadkyně nebyly předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Opodstatněná rovněž není námitka žalovaného, že odvolací soud vůbec nerozhodl o investicích, které měly být vynaloženy na výlučný majetek jeho manželky. Odvolací soud totiž uzavřel, že nepovažuje tyto investice za prokázané, a proto je při vypořádání společného jmění žalovaného a úpadkyně nezohlednil.
Z uvedeného se podává, že dovolatel nedostál zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného v části, ve které napadá výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolání v části trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.), a v části není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu