ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2595.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2595/2016-1033
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. B. , b) D. D. , c) P. B. , zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalovaným 1) M. O. a 2) J. O. , zastoupenému JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 22/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 64 Co 198/2013-724, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobce na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 64 Cdo 198/2013-724, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 10 C 22/2002-424, určil, že dům (objekt občanské vybavenosti) na pozemku parc., zapsaný na LV pro k. ú. V., obec P., u Katastrálního úřadu pro město P., Katastrálního pracoviště P. (dále též „předmětný dům“), je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a), jejíž spoluvlastnický podíl činí celkem 2/3 (včetně již zapsaného spoluvlastnického podílu ¼), žalobkyně b), jejíž spoluvlastnický podíl činí 1/6, a žalobce c), jehož spoluvlastnický podíl činí 1/6 (výrok I.). Dále určil, že pozemek parc. (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 525 m 2 a pozemek parc. (ostatní plocha) o výměře 1367 m 2 , zapsané na LV pro k. ú. V., obec P., u Katastrálního úřadu pro město P., Katastrálního pracoviště P. (dále též „předmětné pozemky“, spolu s předmětným domem „předmětné nemovitosti“), jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a), jejíž spoluvlastnický podíl činí celkem 2/3 (včetně již zapsaného spoluvlastnického podílu ½), žalobkyně b), jejíž spoluvlastnický podíl činí 1/6, a žalobce c), jehož spoluvlastnický podíl činí 1/6 (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že F. B. a žalobkyně a) nabyli kupní smlouvou ze dne 1. 12. 1954 předmětné nemovitosti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1959, sp. zn. 2 T 20/59, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1959, sp. zn. 1 To 0124/59, byl F. B. odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku a bylo vysloveno propadnutí jeho celého jmění. Z tohoto důvodu bylo ke dni 16. 1. 1961 k id. ½ předmětných nemovitostí vloženo vlastnické právo pro Československý stát – Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 2. Druhá id. ½, která patřila žalobkyni a), přešla ke dni 27. 2. 1961 rovněž na Československý stát – Odbor školství a kultury ONV Praha 12 s tím, že stát ji potřeboval nezbytně k plnění svých úkolů. Dne 28. 6. 1978 uzavřel Nejvyšší soud ČSSR, v jehož správě předmětné nemovitosti byly, jako prodávající kupní smlouvu s J. O., předsedou Nejvyššího soudu ČSSR, jeho manželkou M. O. a jejich synem – žalovaným 2) jako kupujícími, kteří předmětný dům nabyli, a to tak, že id. ½ spadla do bezpodílového spoluvlastnictví manželů J. a M. O. a druhá id. ½ žalovanému 2), a to za cenu 71 261 Kčs, přičemž v letech 1973–1977 byla na předmětném domě provedena rekonstrukce, na niž byly Nejvyšším soudem ČSSR vynaloženy prostředky ve výši 585 397 Kčs. Finanční odbor ONV v Praze 2 pak rozhodl dne 19. 3. 1979 o tom, že přidělil J. a M. O. a žalovanému 2) do osobního užívání také pozemek parc. a dílce pozemku parc. , označeného jako parc. za jednorázovou úhradu 12 438 Kč. Dne 14. 4. 1991 žalobkyně a) a dne 14. 9. 1991 F. B. vyzvali J. a M. O. a žalovaného 2), jako povinné osoby, k vydání předmětných nemovitostí. J. a M. O. a žalovaný 2) sdělili, že ačkoliv nejsou osobami povinnými, jsou ochotni předmětné nemovitosti vydat s tím, že žalobkyně a) a F. B. vezmou zpět žalobu, kterou na ně podali. Dne 14. 11. 1991 Nejvyšší soud ČSFR zrušil rozsudky, kterými byl F. B. pravomocně odsouzen, neboť byl porušen zákon v neprospěch obviněného a věc vrátil prokurátorovi, který usnesením Krajského státního zástupce v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. RZV 1/94, zastavil trestní stíhání. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 16 C 151/91-283, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, č. j. 16 Co 139/2002-664, byla J. a M. O. uložena povinnost uzavřít s žalobkyní a) dohodu o vydání id. ¼ předmětného domu a id. ¼ předmětných pozemků, neboť soudy dospěly k závěru, že žalobkyně a) je oprávněnou osobou podle zákona č. 403/1990 Sb. Žaloba F. B., který se domáhal určení, že vlastníkem druhé id. ½ je stát, byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. V průběhu řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 151/91 došlo k darování jednak id. ½ předmětného domu žalovaným 2) své manželce žalované 1) a jednak id. ¼ předmětného domu M. O. (rok narození 1931) žalované 1). Žalovaní však tuto skutečnost neoznámili soudu, takže soud vydal rozhodnutí ve znění, jako by k darování nedošlo. To vyústilo v situaci, kdy katastrální úřad povolil pro žalobkyni a) vklad pouze k id. ¼ předmětných nemovitostí. Ke zbývající id. ¼ se vkladu žalobkyně a) nedomohla. Ke dni rozhodování soudu tak v katastru nemovitostí bylo uvedeno, že žalobkyně a) je vlastnicí id. ¼ předmětného domu, žalovaná 1) je vlastnicí id. ¾ předmětného domu, dále žalobkyně a) je vlastnicí id. ½ předmětných pozemků, žalovaný 2) vlastníkem id. 3/8 předmětných pozemků a žalovaná 1) vlastnicí id. 1/8 předmětných pozemků. F. B. se domáhal určení spoluvlastnického podílu id. ½ na předmětných nemovitostech. Žalobkyně a) se domáhala určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu id. 3/8 k předmětnému domu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci (v případě F. B. již jeho právní nástupci) mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. F. B. byl původně odsouzen pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví; tento trestný čin není vyjmenován v §2 odst. 1 písm. c) nebo §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., proto nebyl účasten rehabilitace podle tohoto zákona. Nebyl ani oprávněnou osobou ve smyslu §19 zákona č. 87/1991 Sb. Tím, že byly zrušeny odsuzující rozsudky, včetně výroku o propadnutí celého jmění, obnovilo se vlastnické právo F. B. k předmětným nemovitostem. Žalovaní tvrdili, že byli v dobré víře, že jim svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Soud dovodil, že kupní smlouva, kterou žalovaní uzavřeli dne 28. 6. 1978, a dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 22. 3. 1979, byly absolutně neplatné proto, že na straně převodce smlouvy podepsala osoba, která nebyla oprávněna jednat za Nejvyšší soud ČSSR. Zabýval se tak námitkou vydržení ze strany žalovaných. K vydržení vlastnického práva je třeba splnit podmínku kvalifikované držby po dobu 10 let, kdy dobrou víru lze zcela vyloučit u J. O. a jeho manželky M. O. J. O. byl předsedou Nejvyššího soudu ČSSR a měl informace a znalosti o tom, kdo je oprávněn za soud podepisovat smlouvy, stejně tak věděl o rozsáhlých investicích do předmětných nemovitostí, které byly ve zjevném nepoměru s následně zaplacenou kupní cenou za předmětný dům. Jeho synu [žalovanému 2)] bylo sice v době uzavírání smlouvy o převodu předmětného domu pouhých 18, resp. ve vztahu k předmětným pozemkům 19 let, byl osobou bez právnického vzdělání a nemohl vědět, že smlouvy jsou neplatné. Jestliže převodce smlouvu nepodepsal (nedostatek podpisu soud prvního stupně dovodil z toho, že nepodepisovala za prodávajícího oprávněná osoba), je dobrá víra všech žalovaných vyloučena. Nárok žalobkyně a) vychází z toho, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 151/91 vystupovala jako oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. s tím, že povinnými osobami byli J. O. a M. O. a žalovaný 2). J. O. a M. O. byla v tomto řízení uložena povinnost uzavřít s žalobkyní a) dohodu o vydání id. ¼ předmětného domu a id. ¼ předmětných pozemků a žalovanému 2) povinnost uzavřít s žalobkyní a) dohodu o vydání id. ¼ předmětného domu a id. ¼ předmětných pozemků. Žalovaní nemohli být v dobré víře, neboť v roce 1991 byli F. B. a žalobkyní a) vyzváni k vydání předmětných nemovitostí, přesto převedli darovacími smlouvami v letech 1996 a 1997 spoluvlastnický podíl o velikosti id. 3/4 na předmětném domě žalované 1), která byla manželkou žalovaného 2). Je vyloučeno, že by nevěděla o tom, že její manžel a jeho rodiče byli vyzváni k vydání předmětných nemovitostí. Z tohoto darování vyplývá snaha povinných osob zmařit vydání předmětných nemovitostí, neboť tuto skutečnost nesdělili soudu, ačkoliv probíhalo řízení, a tím byl znemožněn zápis vlastnického práva žalobkyně a) do katastru nemovitostí. Tím, že soud určí vlastnické právo žalobkyně a), bude její majetková křivda skutečně napravena, neboť bez tohoto rozsudku by zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí nemohla dosáhnout.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 64 Co 198/2013-724, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k žalobkyni a) změnil tak, že určil, že je spoluvlastnicí předmětného domu v rozsahu id. ¼ (výrok I.). Ve zbývající části požadovaného určení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou vlastníci předmětných nemovitostí, každý v rozsahu id. 1/6 (výrok II.). Dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví žalobkyně a) k předmětnému domu v rozsahu id. ¼, a ve výroku o určení vlastnictví žalobkyně a) k předmětným pozemkům v rozsahu id. ½ (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Odvolací soud v zásadě vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nicméně zopakoval dokazování listinami a doplnil dokazování výslechem žalovaného 2). Mimo jiné uvedl, že 14. 4. 1991 žalobkyně a) a dne 14. 9. 1991 F. B. vyzvali manžele O. a jejich syna – žalovaného 2), jako povinné osoby, k vydání předmětných nemovitostí. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně ohledně naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení. Za správný považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 6. 1978 a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 22. 3. 1979. Převod darovacími smlouvami na žalovanou 1) seznal odvolací soud neplatným, neboť převodkyně M. O. nenabyla vlastnické právo uvedenou kupní smlouvou ani jej nemohla vydržet, muselo jí být totiž jako manželce J. O. známo, kdo je oprávněn za Nejvyšší soud ČSSR podepisovat smlouvy, a byly jí známy také rozsáhlé investice do předmětných nemovitostí, jakož i zjevný nepoměr mezi nimi a následně zaplacenou kupní cenou, případně úplatou za zřízení práva osobního užívání. Rovněž tak J. O. nemohl být v dobré víře. Odlišně však odvolací soud posoudil situaci ve vztahu k žalovanému 2), který měl v době uzavření kupní smlouvy 18 let, resp. v době uzavření dohody o zřízení osobního užívání pozemku 19 let a byl studentem střední školy. Odvolací soud vzal v úvahu objektivní okolnosti uzavření těchto smluv i to, že rodina žalovaného 2) v předmětných nemovitostech bydlela, resp. je užívala od roku 1972, jeho otec působil jako předseda Nejvyššího soudu ČSSR v oblasti civilního práva, byl vypracován znalecký posudek ohledně ceny nemovitostí a obě smlouvy byly zaregistrovány státním notářstvím. Z hlediska těchto okolností tak nemohl mít žalovaný 2) pochybnosti, nemohl předpokládat, že smlouvy jsou neplatné. Poukaz soudu prvního stupně na to, že zde chybí podpis převodce, považoval odvolací soud za nepřípadný. Dále se odvolací soud zabýval tím, zda nemohla být vydržecí doba u žalovaného 2) přerušena. V reakci na výzvu žalobkyně a) sdělili J. a M. O. a žalovaný 2), že přestože nejsou povinnými osobami, jsou ochotni vydat id. ½ předmětného domu a id. ½ předmětných pozemků, pokud bude vzata podaná žaloba zpět a dojde k dohodě o vzájemném vypořádání nároků. Z dopisu ze dne 14. 10. 1991 adresovaného F. B. soud zjistil, že J. a M. O. a žalovaný 2) jsou ochotni mimosoudně ve věci jednat, jakmile F. B. doloží, že je oprávněnou osobou a předloží soudu rehabilitační rozhodnutí a také doloží, že byl zrušen rozsudek, kterým byl odsouzen k propadnutí majetku. Odvolací soud se zabýval tím, zda tyto dopisy mohly mít vliv na dobrou víru žalovaného 2). Dospěl k závěru, že doručením výzvy nemohlo dojít k přetržení vydržecí doby na straně žalovaného 2). Svědčí o tom reakce manželů O. a žalovaného 2), kteří v dopise žalobkyni a) sdělují, že nejsou osobami pasivně legitimovanými, případně ohledně F. B. sdělují svou ochotu vydat věci mimosoudně, pokud doloží potvrzení, že je oprávněnou osobou. Ochota jednat však neznamená, že měli začít pochybovat o svém vlastnickém právu. Nelze dovozovat, že vlastník nemovitostí, je-li mu adresována výzva k jejich vydání, přestává být oprávněným držitelem. Výzva F. B. přitom obecně odkazovala na zákon o mimosoudních rehabilitacích, na základě nějž však oprávněnou osobou nebyl. V souvislosti s těmito dopisy podle názoru odvolacího soudu nemohly vzniknout objektivní pochybnosti žalovaného 2) o jeho vlastnickém právu k předmětným nemovitostem.
Odvolací soud také uvedl, že žalovaný 2) sice vycházel z toho, že vydržel vlastnické právo k předmětnému domu od uzavření kupní smlouvy, tedy v roce 1988. Vydržet však nebylo možné věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které měla socialistická organizace právo užívání. S ohledem na to, že byly předmětné smlouvy neplatné, měl žalovaný 2) v oprávněné držbě nemovitosti v socialistickém vlastnictví, k nimž však nemohl do 1. 1. 1992 nabýt vlastnické právo vydržením. K nabytí vlastnického práva vydržením by mohlo dojít, pokud by v době po nabytí účinnosti novely č. 509/1991 Sb., tedy k 1. 1. 1992, byly splněny předpoklady nabytí vlastnického práva vydržením. Do vydržecí doby se započítává i držba vykonávaná před 1. 1. 1992. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný 2) předmětné nemovitosti vydržel 1. 1. 1992. Vzhledem k tomu, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku pana F. B. nedošlo s účinky ex tunc , neobnovilo se jeho vlastnické právo. V projednávané věci tak došlo k nabytí vlastnického práva žalovaným 2). Soud přihlédl k tomu, že trestní stíhání F. B. bylo zastaveno až 9. 5. 1994.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání do výroku, kterým odvolací soud zamítl žalobu na určení, že jsou vlastníky předmětných pozemků každý v rozsahu id. 1/6, a proti výroku o nákladech řízení. Odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou uzavřel, že ačkoliv nabývací titul k předmětným nemovitostem (tj. kupní smlouva z 28. 6. 1978) a navazující dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků jsou absolutně neplatné, J. a M. O. a žalovaný 2) obdrželi výzvu žalobců k vydání předmětných nemovitostí s tím, že žalobci svoje práva uplatnili soudní cestou, nejedná se o okolnost způsobilou narušit dobrou víru žalovaného 2) jako předpoklad vydržení. Na dobrou víru žalovaného 2) přitom nepřípustným způsobem odvolací soud usoudil z jeho účastnického výslechu. Ačkoliv odvolací soud uvádí, že žalovaný 2) nabyl vlastnické právo vydržením 1. 1. 1992, sám uvádí, že vlastnické právo původního vlastníka se obnovilo ex nunc s účinkem k 14. 11. 1991. Zcela rozporný s judikaturou je také závěr odvolacího soudu, že žalovaný 2) nabyl vlastnické právo k id. ½ předmětného domu, přičemž jej následně platně převedl na žalovanou 1). Dovolatelé dále namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k žalovanému 2) uvedli, že v rozporu s ustálenou judikaturou byla posouzena jeho dobrá víra. Jestliže došlo s účinky ex nunc ke dni 14. 11. 1991 k obnovení vlastnického práva F. B., nemohlo ke dni 1. 1. 1992 dojít k vydržení vlastnického práva žalovaného 2). K vydržení může dojít pouze ve vztahu k původnímu vlastníkovi, ovšem tento stav nemohl nastat, neboť původní vlastník, tj. Československý stát, své vlastnictví ke dni 14. 11. 1991 pozbyl. Žalovaný 2) musel nejpozději okamžikem podání žalob, kterými žalobci uplatnili svoje nároky, svoji dobrou víru ztratit. Pokud jde o předmětné pozemky, tam je vydržení vlastnického práva žalovaným 2) zcela vyloučeno, neboť žalovaný 2) měl pouze detenci, nadto dohoda o osobním užívání pozemku je absolutně neplatná. Podle tehdy platných předpisů ani nemohl oprávněný držitel vydržet vlastnické právo k pozemku pro sebe, ale toliko pro stát. Žalovanému 2) nesvědčilo právo osobního užívání pozemku, a nemohlo se tedy změnit na vlastnictví; na podporu své argumentace poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 174/2002. Absolutní překážkou vydržení je §135a odst. 3 občanského zákoníku účinného do 1. 1. 1992, podle kterého je absolutně vyloučeno vydržení věci z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věci, ke kterým má socialistická organizace právo užívání. Odkazují dále na judikaturu dovolacího soudu týkající se posuzování dobré víry držitele. Odvolací soud věc nesprávně posoudil i z toho pohledu, že se nevypořádal s námitkou vydržení žalovaných v rozporu s dobrými mravy vznesenou žalobkyní b). Odvolací soud také chybně dovodil, že původní žalobce F. B. nebyl oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon totiž stanovil povinnost vydat věc za účelem zmírnění následků majetkových a jiných křivd, byla-li tato křivda důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Otázkou, doposud v dovolací praxi nevyřešenou, nespatřují v tom, zda v případě absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu rozporu se zákonem s přihlédnutím k povaze případu, může být držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře a jeho držba může vést až k vydržení vlastnického práva. Soud prvního stupně rozhodl ultra petitum , když určil, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou žalobci, každý k id. 1/6. Předmětné nemovitosti představují spoluvlastnický podíl původního žalobce, tedy id. ½ předmětných nemovitostí. Bylo tedy na místě rozhodnout, že původní žalobce byl ke dni své smrti vlastníkem id. ½ předmětných nemovitostí, jak to bylo obsaženo v žalobním petitu. Dovolatelé navrhli, aby odvolací soud svůj rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Dovolání není přípustné.
Z obsahu spisu se podává, a tato skutečnost ostatně není mezi účastníky ani sporná, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 1959, sp. zn. 2 T 20/59, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1959, sp. zn. 1 To 0124/59, byl F. B. odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku a bylo vysloveno propadnutí jeho celého jmění. Dne 14. 11. 1991 Nejvyšší soud ČSFR zrušil rozsudky, kterými byl F. B. odsouzen, neboť byl porušen zákon v neprospěch obviněného a věc vrátil prokurátorovi, který usnesením Krajského státního zástupce v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. RZV 1/94, zastavil trestní stíhání.
Posouzení důsledků těchto skutečností není bez dalšího podstatné pro závěr o vydržení či nevydržení vlastnického práva žalovaným 2), ale má stěžejní povahu pro závěr o „obnovení vlastnického práva“ F. B.
Dovolací soud v těchto souvislostech vychází z judikatury Ústavního soudu, které se postupem času vyvíjela.
Ústavní soud původně v několika rozhodnutích vyslovil právní názor, že ke zrušení rozsudku a výroku o propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, docházelo s účinností ex tunc s důsledkem, že rehabilitovaný neztratil vlastnictví [např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1996, sp. zn. I. ÚS 130/96 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Tento právní názor Ústavního soudu doznal záhy zásadní změny stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1997, Pl. ÚS – st. 4/97 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), které zaujalo názor, že pravomocná soudní rozhodnutí vydaná podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení zápisu podle §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Ústavní soud pro odůvodnění tohoto názoru formuloval závěr, že uvedená soudní rozhodnutí by byla listinou způsobilou k provedení záznamu podle §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. pouze tehdy, pokud by konstituovala, a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. váže však úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků trestu o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, který je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (§19 a §20), jakož i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku [§6 odst. 1 písm. a)]. Tento názor je v judikatuře Ústavního soudu již ustálen [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 20/97 (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 7. vydání 1. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 303 a násl. pod pořadovým č. 45), ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. IV. ÚS 305/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )] a sdílí ho i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 725/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 8, str. 237-238)].
Z uvedené judikatury tak vyplývá, že k obnovení vlastnického práva zrušením výroku rozsudku o propadnutí majetku nedošlo a oprávněná osoba se vlastníkem věci stává opět až úspěšným uplatněním svých nároků ve smyslu speciálních restitučních předpisů [nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. Současně judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že bez ohledu na otázku účinků zrušeného rozhodnutí nedochází v rámci restitucí k „obnově“ vlastnického práva k věci fyzickým osobám, kterým byla věc odňata (případně jejich právním nástupcům), která by těmto osobám umožňovala přímo „ujmout se svého vlastnického práva“ a požadovat vydání jim odňatých věcí podle obecného právního předpisu. Dochází pouze ke stavu, kdy rehabilitovaná osoba získává restituční nároky vyplývající ze zrušených výroků, tedy i nárok na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 24/98 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
I kdyby dovolací soud posuzoval právní postavení F. B. (resp. jeho právních nástupců) celkově z pohledu pro něj nejvíce příznivého, nemohlo by to ve svých důsledcích na zamítavém rozhodnutí odvolacího soudu nic změnit.
V tomto ohledu přicházejí do úvahy dvě možné situace.
Za prvé stav, kdy F. B., nebyl osobou, která by se podle tzv. restitučních předpisů mohla domáhat svých majetkových nároků, tj. nedopadal by na něj věcný, časový nebo osobní rozsah restituční legislativy. Takový závěr učinil ostatně soud prvního stupně a odvolací soud neučinil závěr jiný. V takovém případě, kdy vůbec nejsou splněny předpoklady a podmínky zákona č. 87/1991 Sb., resp. zákona č. 229/1991 Sb., nelze žádný nárok úspěšně uplatňovat, a to ani v režimu tzv. obecných právních předpisů podle §80 o. s. ř. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1169/97, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 24/98 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Tento závěr není ostatně dovoláním nijak relevantně zpochybněn. Dovolatelé sice odvolacímu soudu vytýkají, že „nesprávně právně posoudil věc, když chybně dovodil, že původní žalobce F. B. nebyl oprávněnou ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích“, ale tuto výhradu zjevně pojí se svým přesvědčením, že zrušením výroku rozsudku o trestu propadnutí majetku došlo bez dalšího k obnovení vlastnického práva F. B. ex tunc. Jak však uvede dovolací soud dále, i kdyby F. B. oprávněnou osobou byl, na výsledku řízení by to nic nezměnilo.
Za druhé stav, kdyby F. B. oprávněnou osobou byl a dopadal by na něj rozsah restitučních předpisů. Jak již vysvětlil dovolací soud výše, v takovém případě by se musel domáhat svých nároků právě cestou těchto restitučních předpisů. Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), formuloval mimo jiné závěr, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Jestliže pak nárok podle restitučních předpisů nebyl uplatněn důvodně (anebo nebyl uplatněn vůbec), nelze se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva vindikační nebo určovací žalobou [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. Tato východiska sdílí ostatně i ustálená judikatura Nejvyššího soudu, který v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 12, str. 624), mimo jiné vysvětlil, že podle zákona od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci.
I kdyby tedy F. B. oprávněnou osobou byl, musel by své nároky uplatnit podle restitučních předpisů. Pokud tak neučinil vůbec anebo nebyl se svými nároky úspěšný, nelze ho již považovat za vlastníka věci.
V souzené věci dovolatelé ani sami netvrdí, že nárok F. B. jím samotným, případně jeho právními nástupci, byl uplatněn podle restitučních předpisů a bylo mu vyhověno. Ostatně pokud by tomu tak bylo, nebylo by třeba podávat určovací žalobu podle §80 o. s. ř.
Souhrnně řečeno, i v poměrech nejpříznivějších pro F. B., pokud by byl oprávněnou osobou, bylo by jeho vlastnické právo podmíněno vyhověním žalobě vycházející z restitučních předpisů (dohoda o vydání věci v daném případě uzavřena nebyla, což je nesporné). Pokud taková situace nenastala a v současné je nepochybné, že restituční lhůty již uplynuly, nebyl by F. B. v současné době již vlastníkem a žaloba v dané věci nemohla být úspěšná.
Z dovolání je ostatně zřetelně patrné, že dovolatelé opírají svůj závěr o existenci vlastnického práva bez dalšího výhradně již o zrušení výroku rozsudku o propadnutí majetku, čímž sami v zásadě vycházejí z toho, že postup podle restitučních předpisů nebyl nutný. Jak však vysvětlil dovolací soud výše, tento názor žalobců není správný. Za této situace pak bylo nadbytečné se již zabývat splněním či nesplněním podmínek pro vydržení vlastnického práva žalovaným 2), byť se touto otázkou odvolací soud podrobně zabýval a také na jejím řešení založil zčásti své rozhodnutí, protože pokud absentuje vlastnický titul žalobcům, je otázka vydržení pro vlastnické právo žalobců již bezpředmětná.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu