ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2724.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2724/2018-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Honebního společenstva Vendryně - Prašivá , IČO: 71201734, se sídlem v Třinci
– Lyžbicích, Nábřežní 987, zastoupeného Mgr. Janem Sikorou, advokátem se sídlem v Třinci, náměstí Míru 551, proti žalovanému Mysliveckému spolku Vendryně-Prašivá , IČO: 70632227, se sídlem ve Vendryni 842, zastoupenému JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, o povinnosti zdržet se zásahu do práva držby, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 41 C 70/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2018, č. j. 57 Co 168/2017-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 41 C 70/2015-111, určil, že žalovaný je povinen zdržet se výkonu práva myslivosti v honitbě Vendryně-Prašivá, která byla uznána rozhodnutím Městského úřadu v Třinci ze dne 12. 1. 2004, č. j. ŽPaZ/mysl/1641/02/03/Hud/206.1 (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 57 Co 168/2017-190, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal zdržení se zásahu do práva držby žalobce v podobě výkonu práva myslivosti v honitbě Vendryně-Prašivá. Tvrdil, že je řádným držitelem označené honitby, v níž žalovaný vykonává právo myslivosti v rozporu se zákonem, čímž zasahuje do jeho práva držby. Žalovaný dovozuje právo myslivosti z uzavřené smlouvy o nájmu honitby ze dne 30. 5. 2013.
Soudy vyšly ze zjištění, že při uzavírání výše uvedené smlouvy o nájmu honitby jednal za žalobce honební starosta P., který byl zvolen honebním starostou na valné hromadě žalobce konané dne 7. 5. 2013. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 42 C 79/2013-153, ve znění rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 Co 515/2014-199, však bylo určeno, že rozhodnutí valné hromady žalobce ze dne 7. 5. 2013 jsou neplatná, včetně rozhodnutí o zvolení P. honebním starostou. Vzhledem k tomu, že honební starosta nebyl řádně zvolen, veškeré jeho úkony, včetně smlouvy o nájmu honitby jsou ze zákona absolutně neplatné. Žalovaný tedy nemá právní titul k tomu, aby zasahoval do práv žalobce, a proto je nutno je chránit ve smyslu §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena: Jde v projednávané věci o ochranu rušené držby vlastnického práva nebo o ochranu vlastnického práva?
Dále uvádí, že ačkoli se žalobce domáhal ochrany rušené držby podle §1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), soudy neakceptovaly jeho námitku, že byla žaloba podána po lhůtě stanovené v §1008 o. z. Napadá také aktivní legitimaci žalobce, jelikož má za to, že žaloba na ochranu vlastnického práva náleží jen vlastníku pozemku (což dle výpisu z katastru nemovitostí není žalobce, ale jednotliví vlastníci, kteří jsou členy žalobce) a žaloba na ochranu rušené držby práva náleží držiteli pozemků (což je žalobce na základě práva honitby). Namítá, že soudy nesprávně vyšly z pravomocného rozhodnutí o neplatnosti valné hromady žalobce konané dne 7. 5. 2013, tedy z neplatnosti nájemního práva žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalovaného není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2743/2015, uzavřel, že řízení na ochranu držby (tzv. posesorní řízení) je kvalitativně jiným řízením než řízení na ochranu (vlastnického) práva (tzv. petitorní řízení). Zatímco v prvém případě se poskytuje rychlá neformální ochrana proti svémocnému rušení držby nebo vypuzení z držby, v druhém případě jde o spor o (vlastnické) právo, resp. o jeho ochranu.
V projednávané věci se žalobce domáhal ochrany práva (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 104/06, dostupný na nalus.usoud.cz, ve kterém přijal a odůvodnil závěr, že honitbou je třeba rozumět právo – výkon práva myslivosti, nikoli věc – pozemky), do něhož žalovaný neoprávněně zasahuje. Žalobce požadoval ochranu svého práva, tedy aby se žalovaný zdržel rušení jeho honitby trvale. Podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. je nutno každé podání posuzovat podle obsahu, není relevantní, jak je úkon účastníka označen, ale je třeba zkoumat, čeho se účastník svým úkonem skutečně domáhá. Soudy žalobu posoudily jako žalobu na ochranu práva, tedy žalobu petitorní a negatorní, nikoli jako žalobu na ochranu držby (posesorní), která je svou povahou provizorní.
Z komentářové literatury se podává, že řízení o ochraně držby se může dostat do kolize se žalobou na ochranu subjektivního práva, například může dojít ke kolizi žaloby podle §1003 o. z. a vlastníkovy žaloby na ochranu jeho vlastnictví. Podání žaloby na ochranu držby (tedy žaloby posesorní) nezakládá překážku litispendence vůči žalobě petitorní (stejně tak ani třeba podání žaloby vlastnické, tedy podání žaloby petitorní, nepředstavuje překážku litispendence pro řízení o později podané žalobě posesorní), neboť v obou případech jde o něco zcela jiného (v případě posesorní žaloby o ochranu posledního faktického stavu, v případě petitorní žaloby o ochranu subjektivního práva). Zahájení jednoho řízení tedy nepředstavuje překážku litispendence pro zahájení druhého (srov. Kindl, T. výklad k §1003 in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, dostupné v systému ASPI).
V projednávané věci posoudily soudy žalobu podle obsahu jako žalobu petitorní, přičemž přihlédly zejména k tomu, čeho se žalobce svým úkonem skutečně domáhal.
Není tedy důvodná námitka, že žaloba byla podána po lhůtě uvedené v §1008 o. z. Již v rozhodnutí ze dne 30. 5. 1922, sp. zn. Rv I 570/22 (Vážný 1700), Nejvyšší soud Československé republiky judikoval: „Tím, že oprávněný nepodal žalobu pro rušenou držbu ve lhůtě zákonné, není vyloučen se řádnou žalobou k ochraně rušeného práva.“ Protože v dané věci podal žalobce petitorní žalobu, nejsou lhůty uvedené v §1008 o. z. (týkající se posesorního řízení) pro rozhodnutí v této věci relevantní.
Rovněž neobstojí námitka žalovaného týkající se aktivní legitimace žalobce. Žalobce se nedomáhal ochrany vlastnického práva, ale ochrany výkonu práva myslivosti v honitbě V. Jelikož honitba žalobce byla uznána rozhodnutím Městského úřadu v T., byl aktivně legitimován k podání této žaloby.
Ani námitka týkající se posouzení neplatnosti nájemní smlouvy není přiléhavá. Nalézací soudy byly vázány pravomocnými rozhodnutími o neplatnosti valné hromady a platnost smlouvy o nájmu honitby posoudily jako předběžnou otázku.
Podle §23 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, zastupuje honební starosta honební společenstvo navenek. Uzavřít, změnit nebo vypovědět smlouvu o nájmu honitby může honební starosta jenom s předchozím souhlasem příslušného orgánu honebního společenstva, jinak je úkon neplatný.
V poměrech projednávané věci smlouva o nájmu honitby nebyla platně schválena valnou hromadou, a proto je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná. K absolutní neplatnosti musí soudy přihlížet z úřední povinnosti.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu