ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2894.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 2894/2018-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, proti žalovanému M. P. , zastoupenému JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Mariánských horách, Prostorná 4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 68/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2018, č. j. 8 Co 430/2017-548, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 7. 2017, č. j. 36 C 68/2012-496, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění účastníků řízení částku 264 533,23 Kč (výrok I.). Dále zastavil řízení ohledně vypořádání podniku žalovaného (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j. 8 Co 430/2017-548, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění účastníků řízení částku 109 762,50 Kč (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že finanční prostředky v celkové výši 490 000 Kč, které žalovaný vybral z bankovního účtu před zánikem společného jmění manželů, byly spotřebovány pro uspokojování potřeb rodiny v souladu s §145 odst. 2 obč. zák., a proto nelze tuto částku při vypořádání společného jmění zohlednit. Podle žalobkyně odvolací soud nepřihlédl k veškerým relevantním skutkovým okolnostem (např. k zůstatku na účtu v okamžiku, kdy účastníci řízení přestali vést společnou domácnost nebo k platbám připsaným na tento účet od okamžiku, kdy účastníci řízení přestali vést společnou domácnost, do zániku společného jmění manželů). Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 264 533,23 Kč, příp. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka vypořádání výběrů z účtu provedených žalovaným v období od května 2007 (kdy účastníci řízení přestali vést společnou domácnost) do 21. 5. 2009, kdy došlo k zániku společného jmění manželů (dále také jako „rozhodné období“).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), přijal a odůvodnil závěr, že „výběr peněžních prostředků z účtu nemůže být neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku manželů. Přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy společného majetku, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do SJM a vypořádat.“
V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, dovolací soud uvedl, že „prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů.“ Dále poznamenal, že „toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů. Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo.“
Odvolací soud v poměrech projednávané věci zohlednil veškeré relevantní skutkové okolnosti vztahující se k výběrům z účtu provedených žalovaným v rozhodném období. Přihlédl k zůstatku na bankovním účtu žalovaného na počátku rozhodného období; zohlednil výši částek, které byly na účet žalovaného připsány, částky, které byly žalovaným vybrány z tohoto účtu, na jaké účely byly tyto prostředky vynaloženy, a zda tak bylo učiněno v souladu s §145 odst. 2 obč. zák. Na základě hodnocení těchto relevantní skutkových okolností uzavřel, že na účtu žalovaného se měla ke dni zániku společného jmění manželů nacházet částka ve výši 219 525 Kč. Protože se ke dni zániku společného jmění manželů nacházela na účtu žalovaného částka 39 066 Kč (která byla vypořádána jako zůstatek na účtu ke dni zániku společného jmění manželů), považoval částku 180 459 Kč
(219 525 Kč – 39 066 Kč) za spotřebovanou v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., a proto ji také vypořádal. Tuto úvahu odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou a neshledává ji v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V této souvislosti není opodstatněná námitka žalobkyně, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud hodnotil ve vztahu k výběrům finančních prostředků žalovaným učiněných v rozhodném období každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Na základě hodnocení všech relevantních důkazů uzavřel, jaká částka musí být v řízení vypořádána. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části řádně odůvodněno a nevykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry, provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1797/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 534/03, dostupný na nalus.usoud.cz).
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu