ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3054.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3054/2018-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně E. S. , narozené XY, bytem v XY, proti žalovanému O. R. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Polanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o zaplacení 716 916 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 110/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, č. j. 25 Co 452/2017-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 28 C 110/2016-225, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 223 697 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 223 697 Kč od 17. 3. 2016 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 493 219 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 25 Co 452/2017-252, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do částky 245 886 Kč s příslušenstvím zrušil a v této části řízení zastavil, co do částky 247 333 Kč s příslušenstvím výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 3. 2015, č. j. 16 C 90/2010-459, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 35 Co 235/2015-486, bylo zrušeno spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k domu č. p. XY v XY a příslušných pozemků, které bylo vypořádáno rozdělením domu na jednotky. Jelikož jednotka, kterou soud při zrušení spoluvlastnictví přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, neodpovídala přesně podílu žalobkyně na nemovitostech, rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na finančním vyrovnání částku ve výši 811 333 Kč. V projednávané věci se žalobkyně domáhala mimo jiné zaplacení částky ve výši 245 866 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje rozdíl mezi finančním vyrovnáním, které soud stanovil v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a částkou, kterou znalec ocenil bytové jednotky k okamžiku rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to v posudku zpracovaném pro účely nyní projednávané věci. Odvolací soud v této části řízení o žalobě o zaplacení předmětné částky zastavil z důvodů překážky věci rozsouzené podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 4 o. s. ř. O finančním vyrovnání mezi bývalými spoluvlastníky rozhodl soud již v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Jedná se tedy o tentýž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, který se opírá o tentýž právní důvod a týká se týchž osob.
Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž nalézací soud zamítl část žaloby, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 60 333 Kč. Tato částka představuje podle žalobkyně minimální náklady vynaložené na uvedení jednotky, která jí byla přikázána do výlučného vlastnictví, do obvyklého stavu. Odvolací soud nepovažoval tento požadavek žalobkyně za opodstatněný, protože stav jednotky byl již reflektován ve znaleckém posudku zpracovaném pro účely řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. A byla-li jí přikázání do výlučného vlastnictví jednotka, jež nebyla podle tvrzení žalobkyně v obvyklém stavu, odrazilo se to také ve výši finančního vyrovnání, které musela žalobkyně žalovanému zaplatit.
Za nedůvodný považoval rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení 187 000 Kč, které nárokovala jako náhradu za to, že jí žalovaný neumožnil užívat část nemovitosti odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu v období od 1. 11. 2014 do 29. 9. 2015. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně odmítla odpovídající část nemovitosti užívat, i když jí žalovaný takové užívání umožnil. Jestliže se takto jednostranně vzdala práva věc užívat, nemohla jí z tohoto důvodu vzniknout za žalovaným žádná pohledávka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že co do částky 245 886 Kč s příslušenstvím se jedná o věc rozsouzenou, jež představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „odvolací soud se potvrzením rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut nárok na vyrovnání rozdílu hodnoty jednotek, které připadly žalovanému a dovolatelce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Také uvádí, že doposud nebyla v judikatuře dovolacího soud vyřešena „otázka okruhu nároků, které lze zahrnout pod pojem širší vypořádání podle §1148 o. z.“ Má za to, že požadavek na zaplacení 245 886 Kč je zcela novým a samostatným nárokem, který vznikl v důsledku změny okolností spočívající v zásadní změně hodnoty jedné z jednotek přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného, k níž došlo až v průběhu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Tato změna však nebyla reflektována ve znaleckém posudku zpracovaném v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Tento nárok uplatnila žalobkyně jako nárok vyplývající ze širšího vypořádání spoluvlastnictví podle §1148 o. z. Nemohla jej uplatnit dříve, neboť až na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu vydaného v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo postaveno najisto, jakým způsobem soud podílové spoluvlastnictví účastníků řízení vypořádá a kterou jednotku přikáže do vlastnictví žalobkyně.
Neztotožňuje se rovněž se závěrem odvolacího soudu, že není důvodný její požadavek na zaplacení částky ve výši 60 333 Kč, kterou vynaložila na uvedení jí přikázané jednotky do obvyklého stavu. Částku musela investovat z důvodu absence základní údržby jednotky ze strany žalovaného po dobu, po níž ji nemohla užívat. Jinými slovy po zrušení spoluvlastnictví přenesl žalovaný na žalobkyni břemeno veškerých nákladů nezbytných oprav a žalobkyně musela také jednotku po předcházejícím nájemci vyklidit. Zamítl-li soud v této části žalobu, neoprávněně zvýhodnil žalovaného, který měl tyto náklady nést.
Dále namítá, že odvolací soud se potvrzením rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut nárok dovolatelky na zaplacení částky ve výši 187 000 Kč, „o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil tím, že nevyplácel dovolatelce náhradu, resp. bezdůvodné obohacení, které získal užíváním nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, když znemožnil dovolatelce řádné užívání jednotky, kterou ji sám určil k užívání tím, že jednotku neuvedl do stavu, který řádné užívání umožňoval, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Soud ve svém rozhodnutí nezohlednil skutečnost, že fakticky tuto část nemovitosti před zrušením spoluvlastnictví užívat nemohla. Jestliže požadavek žalobkyně zamítl, poskytl v rozporu s obecnými zásadami spravedlnosti ochranu tomu, kdo porušil a zneužil právo, nejednal v právním styku poctivě a v souladu s dobrými mravy.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K částce ve výši 245 866 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požaduje jako rozdíl hodnoty jednotek, jež byly přikázány do výlučného vlastnictví účastníků řízení při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví:
V této souvislosti žalobkyně předně namítá, že otázka okruhu nároků, které lze zahrnout pod pojem širší vypořádání podle §1148 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), uvedl, že „z ustanovení §1148 odst. 1 o. z. vyplývá pokyn zákonodárce, aby při zrušení spoluvlastnictví bylo provedeno jeho širší vypořádání. I když jde o normu dispozitivní (a účastníky nelze nutit, aby tak učinili), je v zájmu předcházení dalším sporům provést co nejúplnější a nejrychlejší vypořádání vzájemných vztahů účastníků. To, že zákon sleduje tento cíl, se podává i z §1148 odst. 3, který žádá, aby pohledávky, které jsou jinak předmětem tzv. širšího vypořádání, byly v případě prodeje společné věci uspokojeny ještě před rozdělením výtěžku; §1148 odst. 2 pak umožňuje vypořádat pohledávky ještě nesplatné. Koncepce zákona tak směřuje k tomu, aby všechny pohledávky a dluhy související se spoluvlastnictvím byly vypořádány pokud možno v době jeho zrušení a aby tak nedocházelo zbytečně k dalším následným sporům.“
V tomtéž rozhodnutí vyložil, že „širším vypořádáním podílového spoluvlastnictví (§1148 odst. 1 o. z.) se rozumí jen vypořádání pohledávek a dluhů, které přímo souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí; jde zejména o náklady na společnou věc nebo dluhy a pohledávky vzniklé při jejím užívání. Nejde tedy o náklady vynaložené jedním spoluvlastníkem na věc ve výlučném vlastnictví druhého, byť i výtěžek z prodeje této věci byl později vynaložen na věc, který je nyní předmětem vypořádání. Účastníkům však nic nebrání, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky, vyplývající ze širšího vypořádání; také jim nic nebrání, aby u soudu uplatnili jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjde o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání; práva takto uplatněná mají samostatný skutkový základ (§206 odst. 2 o. s. ř.).“
Z uvedeného plyne, že účastníci řízení mohou v řízení, jehož předmětem jsou nároky vyplývající ze širšího vypořádání spoluvlastnictví, uplatnit i jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjdu o objektivní kumulaci těchto návrhů. To znamená, že bude-li takový jiný vzájemný nárok uplatněn, nelze jej zamítnout pouze z toho důvodu, že se nejedná o nárok vyplývající ze širšího vypořádání spoluvlastnictví.
Tak tomu bylo i v projednávané věci. Soud nezamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky ve výši 245 866 Kč s příslušenstvím z toho důvodu, že se nejedná o nárok vyplývající ze širšího vypořádání spoluvlastnictví, ale v této části řízení zastavil, neboť se jednalo o věc již rozsouzenou, která představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. A právě na této právní otázce (věci rozsouzené) je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
V souvislosti s touto právní otázkou však žalobkyně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
V projednávané věci dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení věci mělo být jiné. Namítá-li dovolatelka, že při řešení právní otázky, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (v poměrech tohoto řízení věci rozsouzené), se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na žádné rozhodnutí dovolacího soudu neodkazuje. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud jen pro úplnost poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části věcně správné.
Podle §1144 odst. 2 o. z. rozdělení věci nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.
Shora uvedené rovněž platí v případě rozdělení nemovitosti na jednotky, přičemž je pro rozhodnutí soudu o výši finančního vyrovnání mezi spoluvlastníky rozhodující cena nemovitosti, resp. jednotlivých jednotek, v době vypořádání spoluvlastnictví (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010).
Výše finanční vyrovnání je tak stanovena v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a rozhodnutí o ní je jeho integrální součástí.
Domáhá-li se žalobkyně v nyní probíhajícím řízení ve své podstatě úpravy výše tohoto finanční vypořádání, jedná se o tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývající ze stejných skutkových tvrzení, který již byl uplatněn v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tedy o věc pravomocně rozhodnutou ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009). Žalobkyně měla veškeré námitky směřující do ocenění nemovitosti uplatnit již v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Případná existence nového důkazu může při splnění zákonných podmínek vést toliko k obnově původního řízení (srov. 228 a násl. o. s. ř.). Nikoliv však k zahájení řízení zcela nového, v němž by se výše finančního vyrovnání znovu posuzovala.
K částce 60 333 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požaduje jako náhradu nákladů, jež vynaložila na uvedení jednotky do obvyklého stavu:
Dovolatelka rovněž v této části dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Obsahem dovolání je pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, aniž by žalobkyně formulovala konkrétní právní otázku a uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný. Dovolatelka tedy nedostála zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
K částce 187 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požaduje jako náhradu za to, že jí žalovaný neumožnil užívat část nemovitosti odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu v období 1. 11. 2014 – 29. 9. 2015:
V souvislosti s tímto požadavkem dovolatelka namítá, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Z dovolání však není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky měl odvolací soud odchýlit. Žalobkyně na žádné rozhodnutí dovolacího soudu neodkazuje, ale pouze napadá právní posouzení věci provedené odvolacím soudem. Z těchto důvodů trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného lze poznamenat, že ač žalobkyně namítá v této části dovolání nesprávné právní posouzení věci, dovozuje jej na jiném skutkovém základě, než z kterého vyšel odvolací soud (odvolací soud vzal za prokázané, že žalobkyně měla možnost věc v rozsahu svého spoluvlastnického podílu užívat, žalobkyně v dovolání tvrdí opak). Dovolací soud je však vázán zjištěným skutkovým stavem věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.). Jestliže žalobkyně své odlišné právní posouzení požadavku na zaplacení náhrady za to, že věc nemohla užívat v rozsahu odpovídajícímu jejímu spoluvlastnickému podílu, buduje na jiném skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tím rovněž založit nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu