ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3150.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3150/2018-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. R., b) M. R., zastoupených Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915, proti žalovanému M. Š., zastoupenému JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 298/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 84 Co 199/2017-222, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2018, č. j. 84 Co 199/2017-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Vladimíra Linharta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 7 C 298/2013-190, určil, že každý ze žalobců je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na pozemku v k. ú. Z. a na pozemku v k. ú. Z., vyznačeném v geometrickém plánu vypracovaném MESS GEO s. r. o. a odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro Ú. k., Katastrálním pracovištěm Ž. dne 15. 10. 2012 pod č. 450/2012 (výrok I. a II.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 84 Co 199/2017-222, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 5. 2018, č. j. 84 Co 199/2017-236, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení vlastnického práva k označeným spoluvlastnickým podílům zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok II. a III.).
Odvolací soud přijal a odůvodnil závěr, že žalobci nemohli nabýt spoluvlastnické právo ke shora uvedeným nemovitostem vydržením. Uvedl, že vlastnické právo k těmto nemovitostem vydržel právní předchůdce žalobců S. H., který zemřel 6. 5. 2003. Následně se držby nemovitostí chopila na základě rozhodnutí o dědictví V. H. a posléze žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 4. 10. 2005, s právními účinky vkladu k 7. 12. 2005, uzavřené s V. H. Žalobci se o tom, že jim nemovitosti nepatří, dozvěděli prostřednictvím dopisu ze dne 5. 6. 2009. Uzavřel, že žalobci nenabyli spoluvlastnické právo k nemovitostem vydržením, protože nebyli oprávněnými držiteli po dobu deseti let, a to ani se započítáním doby držby jejich právní předchůdkyně V. H. Dobu držby nemovitostí S. H. nelze pro vydržení spoluvlastnického práva ze strany žalobců započítat, neboť S. H. vlastnické právo k nemovitostem sám vydržel. Z těchto důvodů žalobu na určení vlastnického práva žalobců zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemohli nabýt spoluvlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené s V. H., příp. na základě vydržení. Pokud měl na základě vydržení nabýt vlastnické právo k nemovitostem S. H., tyto nabyla následně po jeho smrti děděním V. H. a převedla je kupní smlouvou ze dne 4. 10. 2005 na žalobce. Odvolací soud tak měl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, že žalobci jsou spoluvlastníky těchto nemovitostí. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, které nabyl kupní smlouvou ze dne 18. 1. 2007 uzavřenou s F. a P. O., kterým byly nemovitosti vydány v rámci restitučního řízení. Uzavřel-li odvolací soud, že pozemky měl vydržet S. H. jako právní předchůdce žalobců, nemohou se žalobci domáhat určení jejich vlastnického práva, příp. započítat si dobu, po kterou držel nemovitosti. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.
Žalobci v dovolání řádně nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Obsahem dovolání je pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, aniž by dovolatelé formulovali konkrétní právní otázku a uvedli, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný. Dovolatelé tedy nedostáli zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává následující:
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Dovolatelé nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem kupní smlouvou uzavřenou s V. H. dne 4. 10. 2005, neboť tyto nemovitosti nebyly v kupní smlouvě vůbec uvedeny. Nemovitosti tedy nebyly předmětem tohoto právní úkonu, a nedošlo tak k převodu vlastnického práva (srov. §37 odst. 1 obč. zák., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3309/2012).
Na základě této kupní smlouvy se tak žalobci pouze mohli ujmout držby nemovitostí. Žalobci však nenabyli ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. spoluvlastnické právo k nemovitostem vydržením, neboť nejpozději 5. 6. 2009 se dozvěděli, že jim držené pozemky nepatří. Nebyli tedy oprávněnými držiteli nemovitostí po dobu deseti let, a to ani při započítání vydržecí doby jejich právní předchůdkyně V. H. (srov. §134 odst. 3 obč. zák.), která byla držitelkou nemovitostí od 6. 5. 2003, kdy zemřel její právní předchůdce S. H. Do vydržecí doby žalobců nelze započítat dobu držby S. H., protože ten vlastnické právo k předmětným pozemkům již vydržel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014).
Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobci nejsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, je jeho rozhodnutí v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu