ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3506.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3506/2014-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně a) J. Ch. , b) J. K. , obou zastoupených JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Harfě 7, proti žalovaným 1) J. K. , 2) V. K. , 3) M. P. , o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 2/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, č. j. 29 Co 439/2013-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 20 C 2/2011-172, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že M. D., který zemřel 18. 1. 1958, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na pozemcích v k. ú. M., zapsaných u Katastrálního úřadu pro P., Katastrální pracoviště P. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 6. 2. 2014, č. j. 29 Co 439/2013-195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, ve kterém rozporují závěr odvolacího soudu, že na požadovaném určení vlastnického práva nemají naléhavý právní zájem. Namítají, že v důsledku chyby v evidenci katastru nemovitostí nebyl M. D. zapsán jako spoluvlastník označených nemovitostí, a proto nemohly být projednány v dědickém řízení. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Původní žalovaný V. K., který zemřel 15. 10. 2014 (a o jehož procesních nástupcích rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2018, č. j. 22 Cdo 3506/2014-269), ve vyjádření k dovolání předně namítal, že dovolatelky řádně nevymezují, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. Dále uvedl, že žalobkyně na požadovaném určení nemají právní naléhavý právní zájem, protože vlastnické právo k předmětným pozemkům není sporné nebo nejisté, neboť bylo rozsudkem příslušného soudu v předcházejícím řízení již rozhodnuto, že výlučným vlastníkem těchto pozemků je žalovaný. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
K tomu lze poznamenat, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Mělo-li být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou dovolacího soudu v dovolání vůbec nevymezily, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatelky neformulují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a rovněž neuvádějí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považují za splněný. Polemizují pouze se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Dovolatelky tedy nedostály zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a proto jej Nejvyšší soud odmítl (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu