ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3669.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3669/2016-897
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MARSERVIS s. r. o., se sídlem v Chodově, Vančurova 341, IČO: 46886061, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalovanému městu Chodov , se sídlem v Chodově, Komenského 1077, IČO: 00259349, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 408/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2016, č. j. 25 Co 223/2015-706, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2016, č. j. 25 Co 223/2015-706, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 16 C 408/2010-553, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem v katastrálním území D. Ch. a obci Ch.: předávacích stanic označených č. VS/č. ev. N., v objektu na pozemku parc. S., v objektu na pozemku parc., P., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., P., v objektu bez č. p./e., T., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. H., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., J., v objektu bez č. p./ č. e. na pozemku parc. č., Č., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., U., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., U., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., T., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., Č., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 1371/13, 20/11 U., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., H., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., R., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., V., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., B. N., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc, N., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., N. v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc.; potrubních rozvodných tepelných zařízení: primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., V., primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., V., primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., V., primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., vedená přes pozemky parc., Připojení VS 13 a VS 14, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc. vedená přes pozemky parc., Připojení na VS 15, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc. vedené přes pozemky parc., Připojení VS 18, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc. vedené přes pozemky parc., Propojení VS 19 a VS 17, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., vedená přes pozemky parc., Připojení VS 60 a VS 5, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., vedená v pozemcích parc., Připojení VS 61, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc. vedená v pozemcích parc., primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., Připojení VS 62, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., vedená v pozemcích parc., Připojení VS 63 a 64; potrubních rozvodných tepelných zařízení: teplovodního sekundárního rozvodu – bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k ú. D. Ch. u VS 5, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc., v k. ú. D. Ch. u VS 8, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. v délce cca 253 m u VS č. 9 mezi budovami č. p., bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u VS 10, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. u. D. Ch. u VS 13, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u VS 14, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u VS 15, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u VS 17, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. č. v k. ú. D. Ch. u VS 18, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u okruhu VS 19, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u předávací stanice 21, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 60, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 61, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 62, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 63, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 64, které jsou vyznačeny na katastrální mapě k. ú. D. Ch. s vyznačením pozic předávacích stanic a tras potrubních rozvodných tepelných zařízení, jež je přílohou rozsudku.
Podstatou sporu byl požadavek žalobkyně na určení, že je vlastnicí výše uvedených předmětů s tím, že v roce 1993 uzavřela jako nájemkyně se žalovaným smlouvu o nájmu tepelných zařízení a dalšího majetku na 25 let. Za trvání nájemního vztahu měla žalobkyně vytvořit řadu vlastních rozvodných tepelných zařízení, která jsou předmětem určovací žaloby, dále měla zrekonstruovat zařízení, která jí byla pronajata, a v důsledku toho k nim měla nabýt vlastnické právo.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný je vlastníkem budovy bez č. p. se způsobem využití technické vybavení, budovy na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. Tyto budovy představují výměníkové stanice. V geometrických plánech účastníci označili celou soustavu systému centrálního zásobování teplem města Ch. Mezi účastníky bylo sporné, jaký charakter mají věci, které mají být předmětem tvrzeného vlastnického práva žalobkyně; zda jsou samostatnou věcí v právním smyslu nebo součástí hlavní věci. Pokud by se totiž jednalo o součásti věci, nebylo by možné žádat určení vlastnického práva. Soud prvního stupně vyšel z toho, že energetický zákon definuje, co je soustavou zásobování tepelnou energií a co ji tvoří. Předmětná žaloba se přitom z celé soustavy týká rozvodu tepelné energie, a to konkrétně rozvodného tepelného zařízení, kterým se rozumí zařízení pro dopravu tepelné energie tvořené tepelnými sítěmi a předávacími stanicemi. Soud se zabýval otázkou, zda zařízení pro dopravu tepelné energie může mít charakter věci samostatné nebo jde o součást věci v rámci soustavy centrálního zásobování teplem. Podle názoru soudu prvního stupně lze rozvod tepelné energie – rozvodné tepelné zařízení v rámci soustavy zásobování tepelnou energií považovat za věc samostatnou v právním smyslu, oddělenou a oddělitelnou od zdroje tepelné energie i od odběrného tepelného zařízení, jak lze dovodit i z definice obsažené v energetickém zákoně. Pokud by došlo k oddělení jednotlivých prvků rozvodného tepelného zařízení, došlo by k jeho znehodnocení tím, že by nemohlo sloužit svému účelu, tedy dopravovat teplo. Jestliže žalobce argumentoval tím, že konečný uživatel se může rozhodnout, zda si zdroj tepla vytápění zajistí jinak, lze tomu přisvědčit, ovšem nemá to vliv na posouzení rozvodného tepelného zařízení. Z dikce energetického zákona vyplývá, že odběrné tepelné zařízení není součástí rozvodného tepelného zařízení, tedy jde o samostatnou věc. Pokud se odběratel rozhodne neodebírat teplo ze systému centrálního zásobování teplem, nic to nemění na funkčnosti zařízení pro dopravu tepelné energie. Naopak v případě, že by některá z částí zařízení pro dopravu tepelné energie byla odstraněna, má to vliv na hlavní funkci zařízení pro dopravu tepelné energie dodávané do konkrétního místa. Za účelem funkčnosti celku lze v daném případě hovořit o soustavě propojených prvků potrubí a předávacích stanic. Výměníková stanice má funkci předávat teplo spojením s tepelnou sítí a spojením s tepelnou sítí potrubí vzniká nová věc, která tvoří jediný celek – rozvodné tepelné zařízení. Na tom nic nemění to, že podle energetického zákona je předávací stanicí zařízení pro přeměnu parametrů tepelné energie pro potřeby jednoho nebo více objektů. Předávací stanice je samostatnou věcí a není součástí budovy, ve které je umístěna. Jednotlivé prvky potrubí a výměníkové stanice však musí být propojeny navzájem, neboť samostatně nejsou schopny tuto funkci dopravy tepla plnit. Jedná se tedy o komplexní soubor zařízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se domáhá určení vlastnického práva k součástem věci, což není přípustné, není proto dán jeho naléhavý právní zájem na určení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 25 Co 223/2015-706, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu na určení. Měl za to, že bez ohledu na to, jaký charakter má rozvodné tepelné zařízení, je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, neboť bez tohoto určení by bylo její postavení nejisté. Přihlédl k tomu, že nelze žalovat na vydání věci, protože žalobkyně předmětná zařízení fakticky užívá. Odvolací soud považoval za zásadní posouzení, zda žalobkyně mohla při provozování teplárenských zařízení patřících žalovanému rekonstrukcemi a výměnou částí zařízení k těmto zařízením nabýt vlastnické právo. Žalobkyně podle jeho názoru věděla, že provozuje zařízení patřící městu Ch., od nějž je převzala na základě nájemní smlouvy. Netvrdí, že by opravami a rekonstrukcemi vytvořila nová zařízení. Žalovaný předal jako vlastník žalobkyni na základě neplatné nájemní smlouvy soubor rozvodného tepelného zařízení sestávajícího z primárních a sekundárních vedení a výměníkových stanic jako specifický soubor zařízení, jehož prostřednictvím bylo dodáváno teplo od zdroje do určitých odběrných míst. Žalovaný má právo na to, aby mu soubor zařízení dále patřil. Není přípustné, aby nájemce či uživatel v důsledku oprav a rekonstrukcí nabyl vlastnické právo k věci. Nemůže obstát tvrzení žalobkyně o tom, že byly vytvořeny nové věci, ačkoliv kompletní výměnou jsou nahrazovány vysloužilé technologie či část potrubí sloužící témuž účelu. Nejde o věci, které by dříve neexistovaly. Žalobkyně věděla, že původní zařízení nejsou jejím vlastnictvím. Žalobkyní navrhované důkazy k tomu, jak celý systém funguje a potřebuje opravy, popř. i tom, že v jiných městech je provozováno zásobování teplem více subjekty, posoudil soud jako nadbytečné. Skutková zjištění v tomto směru mohla být namístě jen tehdy, pokud by soud dopěl k závěru, že žalobkyni může svědčit vlastnické právo k zařízením.
Právní povahu teplovodních zařízení podle názoru odvolacího soudu dostupná judikatura neřeší, resp. pokud řeší vlastnictví k výměníkovým stanicím, pak ve vztahu k budovám, v nichž jsou umístěny. Přichází v úvahu posouzení, zda se v případě rozvodného tepelného zařízení jedná „o věc hromadnou, věc složitou sestávající ze součástí či o věc složenou (tedy soubor, kde mají jednotlivé věci právní samostatnost)“. Odvolací soud posuzoval konkrétní rozvodná tepelná zařízení, a to ta, která byla předána v roce 1994 žalobkyni do užívání a slouží k centrálnímu zásobování teplem ve městě Ch.
Odvolací soud vyšel z §3 odst. 3 zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, který pojímá rozvodná tepelná zařízení jako určitou soustavu technických zařízení, přičemž jednoznačně půjde o věc (věci), jejíž součástí není zdroj tepla ani odběrná tepelná zařízení. Zákony upravující teplárenství přitom nikdy nestanovily výslovně, zda jde v případě rozvodných tepelných zařízení o jednu věc, byť složitou nebo hromadnou, popřípadě o soubor samostatných věcí (věc složenou). Pojem soubor se totiž používá jak pro hromadnou, tak složitou věc. Samostatnost předávací stanice nelze jednoznačně dovodit ani ze současného zákona, který rovněž nestanoví nutnost jednotného vlastnického režimu a z toho, že mezi odběratele počítá i distributora, lze dovodit, že je možné, aby jinak propojený celek provozovalo na různých místech více osob.
Žalobkyně vychází z toho, že jde o hromadnou věc s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se vodovodu. Odvolací soud sice nepominul značnou podobnost rozvodného tepelného zařízení a vodovodu, nicméně pokud by bylo uvedené rozhodnutí aplikováno, nelze přehlédnout, že v něm jde o věc hromadnou, která může mít zároveň různé vlastníky. To není v souladu s pojetím věci hromadné, kdy má jít o soubor věcí náležejících téže osobě. Nanejvýš by mohlo jít o více hromadných věcí, které by mohly náležet více vlastníkům. U věci hromadné by mělo jít jen o takový soubor věcí, kdy si jednotlivé součásti ponechají svoji individualitu i po začlenění do celku. U věci hromadné chybí kritérium fyzického spojení. Rozvodné tepelné zařízení je nepochybně soustavou pevně propojenou, jednotlivé části mohou být stěží vyjmuty, aby to nemělo vliv na funkci systému. Pokud dojde k vyjmutí části potrubí, teplo logicky nebude moci dál proudit, stejně tak, pokud dojde k vynětí předávací stanice. Odvolací soud měl proto „posouzení rozvodného tepelného zařízení jako věci hromadné za sporné“. Nicméně i kdyby se o hromadnou věc jednalo, je nutno podle odvolacího soudu posoudit celý soubor zařízení, tak jak je žalobkyně převzala od žalovaného. Tedy pokud žalobkyně převzala hromadnou věc patřící jednomu vlastníkovi, nutně musí jít stále o tutéž věc hromadnou, a to i v případě, že by byla jednotlivá věc zaměněna za jinou. Obdobně to platí i v případě stáda hospodářských zvířat, které je hromadnou věcí, přičemž je zřejmé, že jednotlivá zvířata mohou uhynout či být poražena, jiná se narodí, ale stále jde o jednu věc patřící vlastníkovi. Pokud by tedy odvolací soud považoval rozvodné tepelné zařízení za hromadnou věc, tak v případě, že některá zařízení v průběhu času dožila a byla nahrazena jinými, nemění nic na tom, že jde o tutéž hromadnou věc, která musí nutně patřit témuž vlastníku – žalované.
Odvolací soud dále považoval za „sporné“, že by mohlo jít o věci zcela samostatné. Žalobkyně dovozovala samostatnost jednotlivých částí potrubí z toho, že jsou-li jednotlivé části potrubí osázeny uzavíracími ventily a měřícími zařízeními, je možné, aby byly provozovány a vlastněny různými subjekty. Opomíjí však podle odvolacího soudu, že každé takové části potrubí opatřené na koncích uzavíratelným a měřícím zařízením, samy nemohou plnit prakticky žádnou funkci. Rovněž výměníková (předávací) stanice nemůže plnit funkci přeměny parametrů vody, nebude-li napojena na vedení. Jednotlivé komponenty samy o sobě nemohou plnit funkci zásobování teplem v rámci tzv. centrálního zásobování. Sekundární vedení sice bude využitelné i po odpojení od předávací stanice, ale bude nutno zajistit jiný zdroj. Je nepřijatelné, že každá z položek obsažených v žalobě může být oddělena od soustavy centrálního topení. I v případě posouzení primárního a sekundárního vedení i výměníkových stanic jako samostatných věcí nebo případně potrubí jako hromadné věci a výměníkové stanice jako samostatné věci by bylo nepochybně nutno tyto považovat za věc složenou a mají-li téhož vlastníka, není možné v případě oprav či rekonstrukcí dovozovat vlastnickou změnu.
Odvolací soud dovodil, že jde-li o vzájemně propojený systém, za absence výslovné úpravy může být vyhovující právní posouzení jako věci tzv. složité, složené ze součástí. Podle názoru odvolacího soudu byla zařízení předána jako složitá věc, vzájemně fyzicky, funkčně a vlastnicky spojená, když zároveň je nutno dovodit, že fyzickým oddělením částí potrubí či výměníkových stanic od celku dojde nutně k jeho znehodnocení. Po oddělení jednotlivých částí nebude systém nadále fungovat. Na tom nemění nic skutečnost, že v rámci jiných soustav v jiných městech jsou obdobné soustavy ve vlastnictví více osob. Zákon předpokládá, že součást věci lze oddělit, tedy po oddělení se oddělená část stane samostatnou věcí s tím, že věci původně složité po oddělení ztrácí hodnotu. Podle odvolacího soudu je nutné brát v úvahu naprostou specifičnost těchto zařízení a je-li možno posoudit jako složitou věc i tu, která není pevně spojena, nelze vyloučit ani možnost opaku, tj. fyzického propojení dvou věcí, obou kvalifikovatelných jako složené, složité či hromadné bez toho, že by jejich fyzickým spojením docházelo k propojení vlastnickému. Pokud jde o výměníkové stanice, je možné dovozovat jejich samostatnost, ale ta je vyjadřována ve smyslu samostatnosti oproti budově, v níž se zařízení nachází. I když nelze dovozovat automaticky přirůstání nově budovaných rozvodů vlastnicky k rozvodům stávajícím, nemusí to bránit tomu, aby soubor zařízení byl posouzen jako jedna věc sestávající ze součástí. Odvolací soud uvedl, že „nečiní kategorický závěr o tom, že každá soustava rozvodných tepelných zařízení je jedinou věcí, ale jen poukazuje na to, že v případě soustavy rozvodného tepelného zařízení v Ch., jak byla předána žalobci, může být tato soustava posouzena jako věc složená ze součástí, protože jednotlivé prvky ji tvořící splňují podmínky definice součásti věci“.
Odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně nemohla stát právem předpokládaným způsobem vlastnicí částí souboru rozvodných tepelných zařízení ve městě Ch.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně velmi obsáhlé dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v naplnění předpokladů uvedených v §237 občanského soudního řádu. Otázkami procesního práva má být posouzení: a) práva žalobkyně na repliku, zejména pokud žalovaný ve vyjádření činí zásadní oponentní tvrzení ohledně okolností rozhodných pro posouzení povahy předmětu požadovaného určení; b) aplikovatelnosti §118 odst. 2 občanského soudního řádu na odvolací řízení; c) možnosti aplikace §96 odst. 3 občanského soudního řádu odvolacím soudem při reflexi zpětvzetí žaloby po zahájení odvolacího jednání namísto aplikace §222a odst. 2 občanského soudního řádu; d) povinnosti soudu umožnit žalobkyni seznámit se s obsahem nesouhlasu žalovaného a otázku práva žalobkyně vyjádřit se k důvodům nesouhlasu uvedených ve vyjádření žalovaného ke zpětvzetí žaloby; e) možnosti odvolacího soudu sám ve věci rozhodnout a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, ačkoliv soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení; f) možnosti odvolacího soudu splnit povinnost předvídanou v §157 odst. 2 občanského soudního řádu v situaci, kdy neseznámil účastníky s výsledky přípravy na jednání a kdy hodlá sám rozhodnout ve věci, ačkoliv soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, přičemž jeho rozhodnutí nebylo přezkoumatelné, mj. z důvodu, že bez dalšího v otázce vlastnického práva posoudil věc odlišně od ustálené rozhodovací praxe; g) zda odvolací soud při posuzování vážnosti důvodů nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby nemusí přihlížet k obsahu nesouhlasného stanoviska žalovaného, a k jeho skutečnému významu nebo zda je jimi vázán; h) zda ve vztahu k podstatě a smyslu citovaných rozhodnutí dovolacího soudu týkajících se vážnosti důvodů nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žalovaného je bezvýznamné, pokud by nebylo možno dovodit, že nepokračováním v řízení by nenastala ve sféře žalovaného žádná přiměřeně objektivizovatelná újma nebo pokud by bylo možno dovodit následky, které dovolatel v dovolání blíže uvádí; ch) zda řízení o žalobě je tzv. iudicium duplex ; i) zda pro závěr o vážnosti důvodů nesouhlasu postačují „jakékoli“ výsledky řízení; j) zda za situace, kdy odvolací soud postupoval jako v daném případě, lze uvažovat o vážnosti důvodů nesouhlasu. Z pohledu hmotného práva pak dovolatel považuje za otázku přípustnosti dovolání posouzení: a) právní povahy celku a prvků soustavy centrálního zásobování teplem (dále jen „CZT“); b) povahy předávací stanice nově vytvořené provozovatelem CZT, po odstranění její právní předchůdkyně z téhož objektu; c) povahy potrubního vedení nově vytvořeného provozovatelem CZT, s ponecháním vedení starého na jeho místě; d) zda je CZT jedinou věcí a zda předávací stanice tepelné energie a obdobné potrubní vedení horkovodu je věcí v právním smyslu, popř. za jakých podmínek; e) zda v případě systému, jako je CZT, lze uvažovat o tom, že nějaký jeho element je věcí hlavní; f) zda pojem „zničení, poškození či zhoršení“ věci je aplikovatelný na změny CZT reflektující objektivní změny jako změny vyvolané právními předpisy o hospodaření s energiemi, měnícími se potřebami odběratelů a zákazníků zásobovaných teplem pomocí CZT, jakož i změny pramenící z běžné životnosti technických elementů CZT; g) zda rozhodné tepelné zařízení spočívající v souboru vzájemně technicky propojených prvků sloužících dopravě a předání tepelné energie je věci hromadnou či jinou. V dovolání pak dovolatel uvádí judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Ve vztahu k povaze CZT vytýká mimo jiné odvolacímu soudu, že z jeho rozhodnutí není patrné, jaký názor na ni má odvolací soud a poukazuje obsáhle na nesprávnost jeho argumentace.
Žalobkyně doplnila dovolání několika dalšími podáními, kterými se však dovolací soud nemohl zabývat proto, že byly učiněny po uplynutí dovolací lhůty (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu řadu různých otázek z oblasti procesního a hmotného práva, nicméně opomíjí, že dovolací soud se může zabývat pouze takovými otázkami hmotného nebo procesního práva, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu vskutku založeno. Dovolací soud se mimo jiné nemohl zabývat otázkou neúčinnosti zpětvzetí žaloby z toho důvodu, že na něm není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, když navíc o této otázce již bylo pravomocně rozhodnuto i dovolacím soudem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2276/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Rozhodnutí odvolacího soudu je primárně založeno na řešení právní otázky povahy rozvodných tepelných zařízení v žalobě specifikovaných. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatelka řešení této určující právně relevantní otázky odvolacím soudem považuje za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání je v této části přípustné a zároveň důvodné.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke skutečnostem rozhodným pro posouzení nabytí tvrzeného vlastnického práva žalobkyní mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nedostatky v odůvodnění jeho rozhodnutí z pohledu náležitostí rozsudku vyžadovaných §157 odst. 2 o. s. ř.; jinými slovy tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje zákonné náležitosti obsažené v uvedeném zákonném ustanovení.
Ačkoliv nedostatek odůvodnění je ve své podstatě procesní vadou, dovolatelka v této souvislosti obsahově vymezila otázku procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], a proto dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Věcně správné soudní rozhodnutí předpokládá, že je nejdříve náležitě zjištěn skutkový stav [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013 (uveřejněný pod č. C 15 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Nejsou-li rozhodná tvrzení mezi účastníky nesporná, nebo nevyplývá-li ze zákona jiná výluka z dokazování, je třeba k prokázání správnosti skutkových tvrzení provést dokazování. Je přitom nepřípustné a rovněž rozporné s právem na spravedlivý proces, když je učiněn skutkový závěr bez řádně provedeného dokazování nebo když se důkazy hodnotí, aniž by byly provedeny [nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 86)]. Povinnost k řádnému provedení dokazování leží primárně na soudu prvního stupně (§219a odst. 2 o. s. ř.), nicméně v mezích odvolacího přezkumu může provést dokazování i odvolací soud (§213 a §213b o. s. ř.). Ať dokazování provádí soud prvního stupně či soud odvolací, je soud povinen své rozhodnutí založit na skutkovém stavu zjištěném zákonným konformním způsobem, přičemž v odůvodnění soudního rozhodnutí má ozřejmit, které skutečnosti má za prokázané, které naopak nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a jaký závěr o skutkovém stavu učinil (§157 odst. 2 o. s. ř.). Absence odůvodnění rozhodnutí soudu s náležitostmi vyplývajícími z §157 odst. 2 o. s. ř. je způsobilá založit důvodnou výhradu nesprávného řešení otázky procesního práva z hlediska náležitostí soudního rozhodnutí [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupný na www.nsoud.cz) ].
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009 (uveřejněný pod č. C 9529 v Souboru)].
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejní úvaze, že „žalovaný jako vlastník předal žalobci na základě neplatné nájemní smlouvy soubor rozvodných tepelných zařízení sestávající z primárních a sekundárních vedení a výměníkových stanic jako specifický soubor zařízení, jehož prostřednictvím bylo dodáváno teplo od zdroje do určitých odběrných míst a má nepochybně právo na to, aby mu tentýž soubor zařízení… byl celý vrácen. Opačný závěr, že může uživatel užívající cizí věc či věci či nájemce v důsledku oprav či rekonstrukcí nabýt vlastnické právo k věci, by způsoboval naprostou právní nejistotu vlastníků a není ničím ospravedlnitelné, aby poté, co již více 20 let žalobce zařízení používá, měl vracet žalovanému jen neopravené „vybydlené“ části zatížené navíc kontraktační povinností. Nemůže obstát tvrzení žalobce o tom, že byly vytvořeny nové věci, neboť nemůže jít o novou věc, je-li, byť kompletní výměnou, nahrazována vysloužilá technologie či část potrubí sloužící témuž účelu v rámci celého souboru zařízení. Žalovaný je tedy vlastníkem těchto nikoli nových, leda snad přepracovaných zařízení“.
Z uvedeného východiska učinil odvolací soud závěr: a) že pro rozhodnutí není podstatné „posouzení poměrně komplikované otázky právního charakteru rozvodných tepelných zařízení“, b) není potřeba provádět žádné zjišťování skutkového stavu, neboť „skutková zjišťování by byla namístě, dospěl-li by soud k závěru, že žalobci svědčit vlastnické právo může“.
Tímto výchozím závěrem směřoval odvolací soud zřejmě k úvaze, že již samotné předání souboru rozvodných tepelných zařízení sestávající z primárních a sekundárních vedení a výměníkových stanic musí být vždy bezvýjimečně spojeno s jeho vrácením bez možnosti jakékoliv změny ve vlastnickém režimu jednotlivých částí takového souboru. Již proto, že tento závěr není v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nijak blíže rozveden s odkazem na zákonný požadavek uvedení, jak soud věc posoudil „po právní stránce“, odkazem na příslušná zákonná ustanovení, jež by takový závěr odůvodňovala, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor s §157 odst. 2 o. s. ř. důvodné.
Nadto – jak bude vysvětleno dále – při posouzení věcné důvodnosti nároku žalobkyně se nelze obejít bez posouzení právní povahy „rozvodných tepelných zařízení“ ani bez potřebných skutkových zjištění.
Bez ohledu na své argumentační východisko se však odvolací soud zčásti zabýval i právní povahou rozvodných tepelných zařízení, a to vzhledem k odvolacím námitkám žalobkyně, byť zdůrazňoval, že pro jeho rozhodnutí to ve svém důsledku význam nemá.
Protože však – jak dovolací soud uvedl – bude pro rozhodnutí ve věci podstatné posouzení právní povahy rozvodných tepelných zařízení, považuje dovolací soud za nutné zaujmout stanovisko i k této části argumentace odvolacího soudu.
V této souvislosti je nicméně dovolací soud nucen konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vnitřní rozporností ohledně právního posouzení věci v určující otázce právní povahy rozvodného tepelného zařízení, neboť odvolací soud nakonec žádné jasné stanovisko k právní povaze rozvodného tepelného zařízení nezaujal.
Odvolací soud uvedl, že i když došlo k rekonstrukcím, resp. výměnám zařízení, která byla žalobkyni k užívání dána neplatnou nájemní smlouvou, nemůže to mít za následek pozbytí vlastnického práva žalovaného. Nemůže se jednat o novou věc, je-li (byť kompletní) výměnou nahrazována vysloužilá technologie či část potrubí sloužící témuž účelu v rámci celého souboru zařízení. Tento výchozí závěr – jak je uvedeno výše – v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesplňuje náležitosti stanovené v §157 odst. 2 o. s. ř.
Ve vztahu k povaze rozvodného tepelného zařízení pak odvolací soud uvedl, že přichází do úvahy posouzení, zda se jedná „o věc hromadnou, věc složitou sestávající ze součástí, či o věc složenou (soubor, kdy mají jednotlivé věci právní samostatnost)“.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku (bez odkazu na jakákoliv skutková zjištění, která nepovažoval pro právní posouzení věci za podstatná) na jedné straně uvádí, že „současný zákon nestanoví nutnost jednotného vlastnického režimu a z toho, že mezi odběratele počítá i distributora, lze nepřímo dovodit, že je možné, aby jinak propojený systém rozvodných tepelných zařízení provozovalo na různých jeho místech více osob“. Podle odvolacího soudu nemohou v souladu s pojetím hromadné věci a současnou definicí v §501 o. z. věci tvořící hromadnou věc náležet více vlastníkům. Dále uvádí, že „rozvodné tepelné zařízení je však nepochybně soustavou pevně propojenou, jednotlivé části vedení stěží mohou být vyjmuty, aby to nemělo vliv na funkci systému“. Posouzení rozvodného tepelného zařízení jako hromadné věci považoval odvolací soud „za poněkud sporné“. I kdyby však se jednalo o hromadnou věc, nezměnilo by na vlastnictví žalovaného nic to, že by byla jednotlivá věc zaměněna za jinou ve vlastnictví jiného subjektu.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvádí: „že by mohlo jít o věci zcela samostatné, má odvolací soud rovněž za sporné“.
Jako možné vyhovující pak zřejmě označuje právní posouzení jako věci „složité (kusové)“, která je definována v §120 obč. zák. Podle odvolacího soudu byla rozvodná tepelná zařízení odevzdána žalobci „jako složitá věc, vzájemně fyzicky, funkčně a vlastnicky spojená“, dále „je nutné brát v úvahu naprostou specifičnost těchto zařízení a je-li možno (jak teorie dovozuje) posoudit jako složitou věc i tu, která není pevně spojena, nelze snad vyloučit ani možnost opaku, tj. fyzického propojení dvou věcí, obou posouditelných jako složené, složité či hromadné bez toho, že by jejich fyzickým spojením docházelo k propojení vlastnickému“. Odvolací soud uzavírá, že „RTZ v Ch., jak byla předána žalobci, může být posouzena jako věc složená ze součástí, protože jednotlivé prvky ji tvořící splňují podmínky definice součásti věci“.
Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, s. 84), ve kterém se uvádí, že „podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou“.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2548/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, s. 466)].
K povaze tzv. hromadné věci se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 6. 8. 1924, sp. zn. Rv I 1139/24, uveřejněném v: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských (Vážný), ročník šestý, pod pořadovým č. 4085, str. 1100, tak, že „tvoří hromadnou věc a pokládá se za celek soubor několika věcí zvláštních, které se počítají za jednu věc a označují se společným jménem. Význam hromadné věci vyčerpává se tím, že užívajíce souborného označení můžeme se obejíti bez výpočtu individuálních věcí, majících sdíleti společný osud právní“.
Věc hromadná není věcí v právním smyslu, nýbrž jde o zvláštní právní konstrukt, kterým je v systému soukromého práva zakotven jiný, od věcí v právním smyslu odlišný předmět právních vztahů; jedná se o úhrn (soubor) jednotlivých věcí, který se za jednu věc (za jeden předmět, za celek) toliko považuje (pokládá). Tomuto pojetí odpovídají jak ustanovení obč. zák. a občanského soudního řádu, upravující věc hromadnou vedle věcí jako zvláštní, od věci odlišný předmět právních vztahů, tak i ustanovení obchodního zákoníku; stanovil-li v §5 odst. 2 při úpravě podniku jako věci hromadné výslovně, že na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu, pak zjevně vycházel z pojetí, v němž věc hromadná věcí v právním smyslu není. Tvoří-li pak věc hromadnou věci v právním smyslu, pak tyto věci – již ze své povahy – mohou být samostatným předmětem právních vztahů a je s nimi možno samostatně disponovat [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne z 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2017, č. 5, s. 186)].
Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 5, s. 7), že předmětem nájmu může být i soubor věcí v právním smyslu, podle okolností např. byt, nebytové prostory, pozemek, které se pronajímají ke specifickému účelu jako ucelený soubor, jako věc hromadná, kdy nejde o nájem jednotlivých nemovitostí, nýbrž o nájem věci podle §663 a násl. obč. zák. ve smyslu §118 odst. 1 obč. zák.
V rozsudku ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009 (uveřejněném v Souboru pod č. C 9301) se pak Nejvyšší soud zabýval skladem zboží, přičemž dovodil, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá za jedinou věc, i když ve skutečnosti jde o souhrn více jednotlivých věcí. Zástavním právem je zatížen sklad zboží jako „jediná věc“; znamená to, že na jednotlivé věci umístěné ve skladu se zástavní právo nevztahuje a že zástavní právo nevázne na věci, která byla (v souladu s jeho účelem) ze skladu vyjmuta.
Ačkoliv obč. zák. tuto podmínku nestanovil výslovně, vycházelo se z toho, že složky tvořící věc hromadnou musí náležet témuž vlastníku. Skutečnost, že veškeré její složky náleží jednomu vlastníku, tedy patří mezi pojmové znaky hromadné věci. Nemůže tedy k hromadné věci náležet věc, k níž svědčí vlastnické právo osobě odlišné od vlastníka hromadné věci.
Z rozsudku odvolacího soudu jednoznačně nevyplynulo, jak odvolací soud rozvodná tepelná zařízení posoudil (bez přihlédnutí k tomu, že jeho rozhodnutí je založeno na východisku, že toto posouzení není pro rozhodnutí věci významné). Jestliže uvádí, že výměnou či rekonstrukcí zařízení nemohlo dojít ke změně vlastnického práva žalovaného, nelze tento názor považovat za správný již proto, že mu nepředcházelo důkladné a jasné posouzení, jakou povahu rozvodná tepelná zařízení mají. Jestliže by se totiž jednalo o věc složenou nebo hromadnou, mohla by výměna jednotlivého zařízení znamenat změnu vlastnického režimu s ohledem na to, že složky hromadné věci, resp. složené věci mají svou vlastní právní samostatnost a tím i vlastní vlastnický režim. Rekonstrukce těchto složek by však na jejich vlastnictví nic nezměnila (s výjimkou §135b odst. 2 in fine obč. zák.). Jestliže by se jednalo o součást věci, pak ani výměna, ani případná rekonstrukce, by se nedotkla existujícího vlastnického vztahu (s výjimkou §135b odst. 2 in fine obč. zák.).
Odvolací soud pak na jedné straně vychází z toho, že ze zákona je možné nepřímo dovodit to, že jinak propojený systém rozvodných tepelných zařízení může provozovat na různých místech více osob. To však pojmově vylučuje jeho další závěr o tom, že může jít o součásti věci. Jestliže totiž odvolací soud připouští různý vlastnický režim složek rozvodného tepelného zařízení, je tím vyloučeno, aby šlo o součásti již proto, že různý vlastnický režim nutně implikuje právní samostatnost těchto složek.
Nadto nelze jednotlivé možné právní charakteristiky rozvodného tepelného zařízení nejprve považovat za nepodstatné pro rozhodnutí ve věci, následně se jimi přesto zabývat se závěry, že posouzení jako věci hromadné je sporné, posouzení jednotlivých částí rozvodného tepelného zařízení jako věci samostatných je také sporné a uzavřít, že by „mohlo být vyhovující“ právní posouzení věci jako věci složité složené ze součástí; závěry v daném směru, jsou-li pro rozhodnutí věci zásadní, musí být formulovány zcela jasně a přesně a především na základě potřebných skutkových zjištění, která v rozhodnutí odvolacího soudu zcela schází, což výslovně uvádí i sám odvolací soud ve směru, že je nepovažuje za potřebná pro rozhodnutí ve věci.
Odůvodnění:rozhodnutí odvolacího soudu trpí vnitřní rozporností v tom, že odvolací soud považuje nejdříve posouzení rozvodného tepelného zařízení jako hromadné věci za „poněkud sporné“, současně však uvádí, že i kdyby tomu tak bylo (s výslovným zdůrazněním, že „s ohledem na naprostou specifičnost těchto zařízení nelze nic vyloučit“, takže zjevně tuto možnost nevylučuje), že by se na vlastnickém režimu žalovaného nemohlo nic změnit právě pro povahu hromadné věci, a to ani při záměně jednotlivých věcí tvořících hromadnou věc.
Nicméně na jiném místě svého rozhodnutí odvolací soud uvádí, že jde nepochybně o soustavu pevně propojenou a funkčně neoddělitelnou.
Správné není – ve vztahu k úvaze o hromadné věci – již východisko odvolacího soudu, že i kdyby se o věc hromadnou jednalo, musel by vlastníkem všech jednotlivých (samostatných) složek, které byly do hromadné věci po celou dobu její existence zařazeny, být žalovaný. Tak tomu však není. Je sice skutečností, že definičním znakem hromadné věci je mimo jiné vlastnická jednota všech předmětů; jestliže dojde k záměně jednoho z předmětu za jiný (ve vlastnictví jiného subjektu než vlastníka zbylých věcí), neznamená to, že by vlastník zbylých věcí nabyl „začleněním“ do hromadné věci vlastnické právo k ní. Naopak si tato věc zachová svoji právní samostatnost, do režimu hromadné věci nespadá a nadále zůstává ve vlastnictví původního vlastníka. Oproti názoru odvolacího soudu je vyloučeno, aby v případě „propojení“ jednotlivých věcí tvořících věci hromadnou nebo složenou docházelo automaticky k propojení vlastnickému; u složené věci jde sice o fyzické propojení věcí, tyto si však zachovají právní samostatnost, u hromadné věci je zásadně fyzické propojení vyloučeno z podstaty hromadné věci. Závěr, že fyzickým propojením jednotlivých věcí dojde automaticky k propojení vlastnickému, lze učinit pouze tehdy, pokud by se jednalo o součásti jedné věci.
Nepřesvědčivá je z tohoto pohledu také úvaha odvolacího soudu, podle kterého „může být“ rozvodné tepelné zařízení posouzeno jako věc složená ze součástí. Z tohoto závěru (který ostatně také není formulován jako kategorický, ale jen možný) nelze v kontextu celého textu odůvodnění, trpícího výše uvedenými rozpory, s jistotou dovodit, zda rozvodné tepelné zařízení odvolací soud posuzuje jako jednu věc, tvořenou ze součástí, nebo soubor více věcí tvořících věc složenou nebo hromadnou (případně kterou z nich). Toto posouzení je přitom pro řešenou věc s ohledem na právní následky plynoucí z právní samostatnosti jednotlivých složek (a tím i jejich možný jiný vlastnický režim) nebo jejich právní nesamostatnosti (a tím nemožnosti jiného vlastnického režimu) zásadní a zcela zjevně se neobejde bez potřebných skutkových zjištění, která umožní formulování z toho vycházejících právních závěrů.
I zde však dovolací soud zdůrazňuje, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je založeno již na úvaze, že není potřebné právní povahu rozvodného tepelného zařízení zkoumat, a tudíž ani činit potřebná skutková zjištění, a úvahy o povaze rozvodného tepelného zařízení činil odvolací soud toliko k námitkám žalobkyně „nad rámec svého rozhodnutí“, bez jakýchkoliv skutkových zjištění a bez kategorického a jasného formulování právních závěrů, které by ostatně byly zčásti založeny na nesprávných právních východiscích (u hromadné věci), z nichž odvolací soud zjevně vycházel. Za této situace pak nemá dovolací soud žádnou možnost, jak se vyjádřit k možným právním závěrům naznačeným odvolacím soudem, a to tím spíše, že jeho rozhodnutí se neopírá o skutkový stav věci a právní závěry odvolací soud neformuloval jako kategorické, ale pouze jako sporné či zřejmě možné.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvede stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a z pohledu citované judikatury Nejvyššího soudu jednoznačným způsobem ozřejmí, jak na rozvodná tepelná zařízení nahlíží z pohledu jejich vlastnického režimu (právní posouzení věci), od čehož se budou odvíjet jeho další úvahy ve vztahu vyhovění či zamítnutí určovací žaloby.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na závěru o nedostatku právního zájmu, rozhodnutí odvolacího soudu na nedostatcích náležitostí rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. a absenci jakýchkoliv skutkových zjištění a s přihlédnutím k délce trvání dosavadního řízení a zjevně obtížnosti předmětu sporu, dává dovolací soud účastníkům řízení na zvážení pokus o smírné vyřízení věci za situace, kdy již v průběhu odvolacího řízení žalobkyně vzala žalobu zpět, nicméně se zpětvzetím žalovaný vyslovil nesouhlas a ve věci nelze vyloučit ani (zřejmě) nákladné znalecké dokazování k faktické podobě rozvodného tepelného zařízení, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně tvrdí rozsáhlou stavební činnost, v důsledku které mělo dojít k výrazným stavebním zásahům do původní podoby rozvodného tepelného zařízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu