ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3795.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3795/2018-716
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 14, proti žalovanému T. P. , narozenému XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 Nc 111/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2013, č. j. 12 Co 470/2013-200, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále soud prvního stupně) usnesením ze dne 17. 1. 2011, č. j. 16 Nc 111/2010-22, odmítl jako neurčité podání žalobkyně došlé Okresnímu soudu v Olomouci dne 29. 10. 2010, vedené pod sp. zn. 16 Nc 111/2010 v části, týkající se movitého a nemovitého majetku. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále odvolací soud) usnesením ze dne 18. 4. 2011, č. j. 12 Co 105/2011-61, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 6. 2011, č. j. 16 Nc 111/2010-109, poté ustanovil zástupkyní žalobkyně advokátku JUDr. Petru Jakešovou, Ph.D. Usnesením ze dne 12. 3. 2012, č. j. 16 Nc 111/2010-133, ustanovení této advokátky zrušil, neboť došlo k narušení nezbytné důvěry mezi účastnicí řízení a advokátkou (§20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Advokátka uvedla, že žalobkyni nemůže kontaktovat, nereaguje na její výzvy; žalobkyně se k tomu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
Usnesením ze dne 6. 8. 2012, č. j. 16 Nc 111/2010-157, soud prvního stupně žalobkyni vyval, aby odstranila vady podání z 29. 10. 2010 včetně poučení, jak má být opraveno, a to ve lhůtě 10 dnů ode doručení výzvy. Současně ji poučil, že nebudou-li vady odstraněny, soud řízení podle §43 odst. 2 o. s. ř zastaví. Výzva byla žalované doručena 8. 8. 2012 a poslední den lhůty 18. 8. 2012 žalobkyně požádala o ustanovení zástupce pro řízení s poukazem na dlouhodobě nepříznivou finanční situaci.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 8. 2012, č. j. 16 Nc 111/2010-161, žádost žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 29. 10. 2012, č. j. 12 Co 517/2012-174, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalobkyně nedostatečnou součinností s dříve ustanovenou advokátkou nevyužila dobrodiní institutu ustanovení zástupce. Usnesení nabylo právní moci 16. 11. 2012.
Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 6. 12. 2012. č. j. 16 Nc 111/2010-177, odmítl podání žalobkyně došlé Okresnímu soudu v Olomouci dne 29. 10. 2010 vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 Nc 111/2010. Uvedl, že usnesením ze dne 6. 8. 2012, č. j. 16 Nc 111/2010-157, vyzval žalobkyni k odstranění vad podání ve stanovené lhůtě a poučil ji, jak má být opraveno. Žalobkyně však na výzvu nereagovala a proto podle §43 odst. 2 o. s. ř. podání odmítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 26. 8. 2013, č. j. 12 Co 470/2013-200, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně 22. 11. 2013 dovolání.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 1. 2014, č. j. 16 Nc 111/2010-247, byla žalobkyně osvobozena od soudních poplatků (soud zjistil, že žalobkyně od 26. 6. 2013 již nepodniká a jsou jí vypláceny příspěvky na bydlení a živobytí) a usnesením ze dne 7. 2. 2014, č. j. 16 Nc 111/2010-254, byl jejím zástupcem ustanoven advokát Mgr. Martin Začal.
Žalobkyně podala také dne 12. 3. 2014 proti usnesení odvolacího soudu žalobu pro zmatečnost. Soud prvního stupně žalobu zamítl usnesením ze dne 10. 3. 2016, č. j. 16 Nc 111/2010-482. Toto usnesení k odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. 12 Co 149/2016-506, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Důvodem zrušení bylo, že ve věci rozhodl vyloučený soudce. Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 10. 8. 2018, č. j. 16 Nc 111/2010-710, řízení přerušil „do rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání žalobkyně doručeného soudu dne 22. 11. 2013 ve věci sp. zn. 16 Nc 111/2010.“
V doplněném dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu a dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Dále se v řízení vyskytly vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně opakovaně informovala soud o svém špatném zdravotním stavu už v roce 2010, posléze dalšími podáními v roce 2011, dále 30. 9. 2012 a 5. 6. 2013. Byla sice právně způsobilá před soudem jednat, nikoli však fakticky. Soud tak měl postupovat podle §29 odst. 3 o. s. ř. a ustanovit jí opatrovníka. Dovolací soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2701/99 uvedl, že pokud účastníkovi řízení stiženému duševní poruchou takové intenzity, kdy zjevně nebyl schopen upravit žalobu, nebyl ustanoven opatrovník, došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3703/2008. Podle žalobkyně postup soudu naplňuje zmatečnostní důvod podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem. Soud prvního stupně měl také řízením přerušit podle §109 odst. 1 o. s. ř. a vyvolat řízení o způsobilosti žalobkyně k právním k úkonům podle §186 a násl. o. s. ř. Žalobkyně popírá, že s ustanovenou advokátkou nejednala, případné problémy s komunikací byly způsobeny jejím špatným zdravotním stavem.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013 (dále „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka sice uvádí, že namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), ve skutečnosti však s právním posouzením nepolemizuje, neboť rozhodnutí o odmítnutí nejasného podání takové posouzení ani neobsahuje, ale tvrdí, že jí mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.); jde o námitku zmatečnosti. Jinak řečeno, nejde tu o vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, ale o posouzení postupu soudu v řízení.
Tzv. zmatečnosti nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.); ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. smí dovolací soud přihlédnout, a to i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 730/2014, a v řadě dalších rozhodnutí.
Dovolatelka odkazuje na skutečnost, že ve věcech sp. zn. 20 Cdo 2701/99 a sp. zn. 22 Cdo 3703/2008 se dovolací soud postupem soudů v nalézacím řízení zabýval, a má za to, že v této věci soudy postupovaly v rozporu s rozhodnutími v těchto věcech. Tam však šlo o dovolání přípustná podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000, a podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.; současná úprava přípustnosti dovolání je jiná a lze ji odvodit jen z nesprávného právního posouzení věci, ke kterému došlo za podmínek uvedených v §237 o. s. ř.
Ostatně ke vztahu žaloby pro zmatečnost a dovolání viz podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II.ÚS 739/18, a ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 1170/18; Ústavní soud připomněl svoji judikaturu, podle níž akceptuje nutnost vyčerpání možnosti podat žalobu pro zmatečnost ještě před podáním dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu