ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3838.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3838/2017-531
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. F. , zastoupené Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, o zrušení práva společného nájmu bytu a vypořádání hodnoty členského podílu v družstvu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 414/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. dubna 2017, č. j. 29 Co 14/2017-466, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. dubna 2017, č. j. 29 Co 14/2017-466, se zamítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 842,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Baťka, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 12 C 414/2009-398, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 705 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a uvedl, že o nákladech řízení mezi účastníky a státem bude rozhodnuto v samostatném usnesení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 29 Co 14/2017-466, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost žalobkyni nahradit náklady řízení ve výši 209 610 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku a České republice na účet soudu prvního stupně nahradit náklady řízení ve výši 2 340 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek za zahájení řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Za prvé klade otázku, jaký zákon se aplikuje na vypořádání podílového spoluvlastnictví zrušeného ke dni 4. 10. 2012. Má za to, že se měla věc ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 projednat podle zákona č. 89/2012 Sb., a nikoliv podle zákona č. 40/1964 Sb., neboť soudy obou stupňů rozhodovaly po 1. 1. 2014. V důsledku toho nebyly podle §1148 zákona č. 89/2012 Sb. zohledněny veškeré investice žalovaného; to platí tím spíše, že manželství účastníků zaniklo v roce 2004, přitom investice byly provedeny až v letech 2006 a 2007 v době, kdy měl za to, že zhodnocuje členský podíl své dcery. Za druhé pokládá otázku, zda může být předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví právo, které prokazatelně ke dni rozhodnutí soudu zaniklo, a může být tato neexistující hodnota předmětem znaleckého ocenění. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 a že zčásti tato otázka nebyla vyřešena. S tím souvisí i třetí otázka, zda je soud vázán pravomocným rozsudkem, kterým dochází ke zrušení společného nájmu manželů k bytu a jenž určuje, kdo z bývalých manželů je výlučným nájemcem družstevního bytu, resp. výlučným členem bytového družstva ke dni 4. 10. 2012 za situace, kdy z listinných důkazů provedených soudem vyplynulo, že nájem bytu zanikl na základě výpovědi bytového družstva ke dni 31. 8. 2012. Má za to, že tato otázka nebyla doposud vyřešena. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že zánik nájmu družstevního bytu výpovědí ke dni 31. 8. 2012 byl toliko fiktivní, naopak neexistenci nájmu potvrdilo i samotné bytové družstvo, což odvolací soud nijak nezohlednil. Logicky tedy i znalecký posudek zhodnocuje neexistující právo. Navrhuje, aby dovolací soud postupoval podle §243e o. s. ř., neboť takový postup se mu jeví jako přiléhavý. Současně navrhl, aby došlo k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť není schopen uloženou povinnost ve stanovené lhůtě zaplatit, takže hrozí, že proti němu bude zahájeno exekuční či vykonávací řízení. Odkladem vykonatelnosti naopak žalobkyni žádná újma způsobena nebude.
V doplnění dovolání žalovaný namítá, že se mu dostalo pouze holého členského podílu v bytovém družstvu, odvolací soud však nechal jeho členský podíl ocenit včetně práva nájmu, které prokazatelně ke dni 4. 10. 2012 neexistovalo. Klade otázku, zdali může být předmětem ocenění a vypořádání v rámci členského podílu v bytovém družstvu i toto zaniklé právo nájmu; tato otázka neměla být doposud výslovně řešena. Nad rámec uvedeného se neztotožňuje ani s tím, že znalec svůj posudek řádně zdůvodnil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání a v jeho doplnění považuje napadené rozhodnutí za správné, pečlivě a podrobně odůvodněné. Má za to, že věc měla být posouzena podle zák. č. 40/1964 Sb., jak bylo obdobně judikováno ve věci společného jmění manželů; poukaz na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 je nepřiléhavý. Nesouhlasí dále s námitkou proti neuplatnění investic, když odvolací soud se s ní řádně vypořádal. Otázka, co může být předmětem vypořádání, pak byla řešena v dřívějším pravomocném rozhodnutí; v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 354/2015 a 22 Cdo 782/2008. Stran ocenění se nejedná o otázku, na níž by stálo napadené rozhodnutí, ostatně by bylo v rozporu s principem poctivosti, aby se obvyklá hodnota členského podílu v tomto případě stanovila bez práva nájmu, neboť zánik nájmu je důsledkem vlastní nepoctivosti žalovaného. Podrobněji se vypořádává s jednotlivými tvrzeními žalovaného, vyjadřuje se k platnosti výpovědi nájmu družstevního bytu ze dne 18. 5. 2012. Za nedůvodný považuje návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí, když žalovaný se mohl na rozhodnutí soudu několik let dopředu připravit, nadto ničeho netvrdí o svých tíživých poměrech. Navrhuje, aby dovolací soud návrhu na odklad vykonatelnosti nevyhověl, odvolání odmítl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný považuje vyjádření žalobkyně za hrubě zkreslené, účelové a nepravdivé, blíže polemizuje s jednotlivými námitkami.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný v první řadě předkládá otázku, podle jaké právní úpravy se mělo v daném případě postupovat, má za to, že odvolací soud tím, že věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), se odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
V dané věci je podstatné, že společné jmění účastníků zaniklo v roce 2004, tedy za účinnosti obč. zák., ke zrušení práva společného nájmu bytu a k rozhodnutí o tom, který z bývalých manželů bude nadále členem bytového družstva, došlo rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2012, č. j. 29 Co 175/2012-154, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2011, č. j. 12 C 414/2009-117; rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4. 10. 2012, tedy až po třech letech od zániku manželství, pročež došlo v tomto případě k aplikaci zákonné nevyvratitelné domněnky vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák. Jelikož hodnotu členského podílu v bytovém družstvu nebylo lze považovat za věc v právním slova smyslu, nýbrž se jednalo toliko o „ostatní“ majetkové právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 590/2003 (uveřejněný pod č. C 2 527 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)], ustanovení o podílovém spoluvlastnictví se na ni aplikují toliko přiměřeně. To, že se nejedná o klasické podílové spoluvlastnictví, vyplývá též z toho, že nárok na vyplacení poloviny hodnoty členského podílu se promlčuje v obecné tříleté lhůtě od zrušení společného nájmu bytu manžely a rozhodnutí o tom, který z bývalých manželů bude nadále členem bytového družstva [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2380/2007 (uveřejněný pod č. C 6 283 a 6 284 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3484/2014 (uveřejněné pod č. C 14 253 v Souboru)], kdežto (klasické) podílové spoluvlastnictví se nepromlčuje. Zatímco v případě podílového spoluvlastnictví dochází výrokem soudu nejprve k jeho zrušení a současně i k jeho vypořádání, a proto je namístě postup podle o. z., jestliže takto soud rozhoduje po 1. 1. 2014, v případě členského podílu v bytovém družstvu došlo již soudním rozhodnutím ke zrušení společného členství a společného nájmu družstevního bytu a určení výlučného nájemce a člena družstva. Je tak již určena osoba výlučného nájemce a člena družstva a v poměrech vzájemných vztahů mezi bývalými manžely dochází již jen k vyplacení přiměřené náhrady za hodnotu členského podílu.
Tomu odpovídají i závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle níž pokud ke vzniku nároku na vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu došlo před 1. 1. 2014, postupuje se při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení obč. zák. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015, či ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2694/2015 (dostupná na www.nsoud.cz) ]; odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), je naopak pro skutkovou odlišnost nepřípadný.
Jestliže tedy soudy obou stupňů posoudily nárok žalobkyně na vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu podle příslušných ustanovení obč. zák., je jejich rozhodnutí plně souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel dává předestřenou otázku do souvislosti s tvrzenými investicemi, které soudy nezapočetly na vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu. Dovolacímu soudu však není zřejmé, jak by se tato skutečnost měla příznivě projevit v této věci na jeho právním postavení, na zodpovězení otázky zániku jeho práva, případně jeho promlčení.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu ve vztahu k investicím jeho závěr, že „měly být předmětem vypořádání SJM“, ačkoliv manželství (a tudíž i společné jmění manželů) zaniklo v roce 2004 a on prováděl investice v letech 2006 a 2007.
Tato námitka však není důvodná.
Odvolací soud úvahu vytýkanou dovolatelem neučinil ve vztahu k investicím uskutečněným v letech 2006 a 2007, ale pouze ve vztahu k tvrzeným investicím na pořízení členského podílu a základního členského vkladu k nabytí družstevního bytu, ke kterým došlo za trvání manželství. Investice do rekonstrukce bytu v letech 2006 a 2007 touto úvahou odvolací soud vůbec nepoměřoval, ale ve vztahu k nim se velmi podrobně zabýval jejich právním režimem a žalobkyní uplatněnou námitkou promlčení těchto nároků, ke kterým mělo dojít po zániku společného jmění manželů. Podrobně pak odvolací soud odůvodnil právní povahu těchto nároků a vysvětlil, proč je považuje za promlčené. S těmito závěry odvolacího soudu však dovolání nijak nepolemizuje a jejich správnost nezpochybňuje. Již proto nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že kdyby měla být správná argumentace žalovaného, že ve věci jde o „klasické“ zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, pak by jím tvrzené investice nemohly být započteny na tzv. vypořádací podíl (přiměřenou náhradu), ať již by se jednalo o posouzení podle obč. zák. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 142)], nebo podle o. z. [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016 (uveřejněný pod č. C 16 156 v Souboru)].
Dovolatel dále pokládá otázky, zda může být předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví právo, které prokazatelně ke dni rozhodnutí soudu zaniklo, zda může být tato neexistující hodnota předmětem ocenění v rámci znaleckého posudku a zda je soud vázán pravomocným rozsudkem, kterým dochází ke zrušení společného nájmu manželů k bytu a který určuje, kdo z bývalých manželů je výlučným nájemcem družstevního bytu, resp. výlučným členem bytového družstva ke dni 4. 10. 2012 za situace, kdy z listinných důkazů provedených soudem vyplynulo, že nájem bytu zanikl na základě výpovědi bytového družstva ke dni 31. 8. 2012; má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně předestřené otázky nebyly dovolacím soudem doposud řešeny.
Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s judikaturou dovolacího soudu.
Předně je třeba zdůraznit, že soud ve sporu o vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu je vázán dřívějším rozhodnutím o tom, kterému z bývalých manželů členský podíl v bytovém družstvu připadne a bude tak nadále výlučným členem bytového družstva [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008 (uveřejněný pod č. C 8 290 v Souboru)]. Jestliže tedy byl pravomocným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2012, č. j. 29 Co 175/2012-154, potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2011, č. j. 12 C 414/2009-117, jímž byl zrušen společný nájem účastníků k družstevnímu bytu o velikosti 3+1 ve 4. podlaží budovy v L., postavené na pozemku v k. ú. R. u L., a jímž bylo rozhodnuto o tom, že výlučným nájemcem uvedeného družstevního bytu, jakož i výlučným členem Bytového družstva Hanychov, IČO: 25032887, se sídlem v Liberci 6, Gagarinova 791, se stává žalovaný, vzniká žalobkyni vůči žalovanému nárok na zaplacení ½ hodnoty čle nského podílu ke dni zániku jejího práva.
Namítá-li žalovaný, že k zániku společného nájmu družstevního bytu došlo výpovědí ze strany družstva již ke dni 31. 8. 2012, dovolací soud zdůrazňuje, že i kdyby výpověď nájmu družstevního bytu byla platným a účinným právním úkonem, nemohla by mít vliv na samotnou existenci povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni ½ hodnoty členského pod ílu, neboť žalovaný ani netvrdí, že by výpovědí nájmu mělo současně dojít k zániku členství v bytovém družstvu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že odvolací soud nesprávně vycházel z předpokladu, že právo nájmu k družstevnímu bytu ke dni 4. 10. 2012 existovalo, ačkoliv toto právo nájmu zaniklo již k 31. 8. 2012, a tudíž nebylo možno při ocenění členského podílu vzít na zřetel právo nájmu k družstevnímu bytu, je třeba v první řadě zdůraznit, že odvolací soud neučinil závěr, který by datum ukončení nájemního poměru zpochybňoval.
Ohledně ocenění hodnoty členského podílu, lze sice souhlasit s tím, že hodnotu členského podílu v bytovém družstvu může významně ovlivnit okolnost, zdali je s členským podílem spojeno nájemní právo družstevního bytu, či nikoliv, takže zánik společného nájmu družstevního bytu manžely dne 31. 8. 2012 na základě výpovědí jim dané bytovým družstvem, a nikoliv až účinky konstitutivního soudního rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu by v tomto ohledu hrál podstatnou roli.
Odvolací soud v této věci do svého rozhodnutí promítl úvahu učiněnou odvolacím soudem již v jeho rozsudku ze dne 22. 8. 2012, č. j. 29 Cdo 175/2012-154, kde odvolací soud „vyslovil pochybnosti o tom, že výpověď z nájmu bytu je regulérní a že by žalovaný jako předseda bytového družstva připustil trvalou ztrátu bytu, takže vzniká podezření z účelovosti a fiktivnosti takové výpovědi ve vztahu k předmětnému řízení s žalobkyní“.
Především je však základ právní úvahy odvolacího soudu založený na postupu žalovaného v řízení u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 69/2016, kde žalovaný podal žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, této žalobě bylo pro nečinnost v dané věci žalovaného bytového družstva vyhověno rozsudkem pro uznání, přesto žalovaný vzal posléze svou žalobu zpět, pročež řízení bylo zastaveno. Odvolací soud v této souvislosti výslovně učinil úvahu, že „tento svůj postup žalovaný vysvětluje snahou o úsporu jakýchsi nákladů řízení, které by ovšem byly zcela zanedbatelné proti ceně bytu, a přiléhavě pak vysvětluje, že na dalším řízení neměl zájem, když mu ve sporném řízení s žalobkyní soudkyně naznačila, že výsledek řízení nebude závislý na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Je tedy zřejmé, že výpověď z nájmu bytu ve skutečnosti pro zachování členských práv a povinností k bytu žalovanému vůbec není podstatná a je pouze fiktivní a účelová s cílem zmařit nároky žalobkyně uplatňované v tomto řízení. Ani odvolací soud nevidí žádný důvod k zohlednění této výpovědi z nájmu bytu, byť i jen pro posouzení souladu požadavků žalobkyně s dobrými mravy“. Tuto úvahu pak učinil odvolací soud zjevně i s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je předsedou Bytového družstva Hanychov.
Zjevně tedy odvolací soud směřoval k uplatnění korektivu dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.), resp. k zákazu zneužití práva [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1302/2008 (uveřejněné pod č. C 7 855 v Souboru), jež zdůrazňuje, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy, který je obecně zakázán, je ve skutečnosti zdánlivým výkonem neboli zneužitím práva].
Za zneužití výkonu práva lze pak považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, s. 463), nebo ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1265/2007 (dostupný na www.nsoud.cz ).
Pro přezkum závěrů v dovolacím řízení je pak stěžejní, že s touto argumentací dovolání nijak nepolemizuje a omezuje se na konstatování, že členský podíl v bytovém družstvu neměl být oceněn včetně práva nájmu, neboť toto právo ke dni 4. 10. 2012 již neexistovalo.
S přihlédnutím k tomu, co vzal za odvolací soud za základ svých úvah a tomu, že tyto úvahy nejsou v dovolání nijak zpochybněny, není závěr odvolacího soudu vycházející z popsaného účelového jednání žalovaného, kterým se žalovaný měl snažit docílit toho, aby žalobkyni měl nahradit co nejméně, pokud možno vůbec ničeho, zjevně nepřiměřený; tomuto jednání nelze poskytnout právní ochranu, pročež je v tomto konkrétním případě zcela namístě ocenit hodnotu členského podílu v bytovém družstvu včetně práva nájmu, jak to učinily soudy obou stupňů. Dovolací argumentace tedy není s to zpochybnit správnost postupu ani závěrů soudů obou stupňů, pročež napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
V této souvislosti Nejvyšší soud v judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při vypořádání majetkových hodnot spojených s členským podílem v bytovém družstvu je při respektu k závěrům vyplývajícím z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 (uveřejněném pod č. 47/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nutno přihlížet k okolnostem individuálních případů ve snaze dosáhnout rozumného a spravedlivého uspořádání právních poměrů mezi bývalými manžely, čemuž rozhodnutí odvolacího soudu plně dostojí. Tyto závěry formuloval dovolací soud např. v usnesení ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5231/2008 (dostupném na www.nsoud.cz ), nebo v rozsudku ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010 (uveřejněném pod č. C 9 652 a 9 653 v Souboru), přičemž obstály i v ústavněprávním přezkumu [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1183/2008 (uveřejněném pod č. C 8 307 a 8 308 v Souboru), proti kterému byla podána ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2213/10 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) ].
K námitce výhrad proti znaleckému posudku je třeba uvést, že se jedná námitku směřující do skutkového stavu, která dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), případně o námitku vady řízení, k níž s ohledem na absenci vymezení otázky přípustnosti dovolání, může dovolací soud přihlédnout až tehdy, shledá-li dovolání pro jinou právní otázku přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu