ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3845.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3845/2017-288
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, proti žalovanému Povodí Vltavy, státnímu podniku , se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, identifikační číslo osoby: 70889953, zastoupenému JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Veslařský ostrov 62, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 61/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, č. j. 28 Co 653/2016-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Kladně (dále soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2016, č. j. 23 C 61/2015-195, určil, že žalobce je vlastníkem hráze – stavby vodního díla ohraničující umělou vodní nádrž, postavené mimo jiné na pozemku ve vlastnictví žalobce parc., zapsané u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště S., na listu vlastnictví pro obec Š., katastrální území Š. v Č. (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 19 900 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 28 Co 653/2016-263, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby stojící na pozemku, typ stavby vodní dílo, se způsobem využití hráz ohraničující umělou vodní nádrž, zapsané u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště S., na listu vlastnictví pro obec Š. a katastrální území Š. v Č. (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 24 684 Kč (výrok II.). Žalobci dále uložil povinnost nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 17 342 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm obšírně rekapituloval průběh řízení před soudem prvního i před soudem odvolacím, zopakoval, jakého nároku se domáhal a z jakých důvodů, a shrnul důvody, na nichž rozhodnutí založil soud prvního stupně a soud odvolací. Rozsudku odvolacího soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci v otázce právní povahy hráze rybníka, nacházející se, mimo jiného, i na pozemku, jenž je v jeho vlastnictví. Připustil sice, že předmětná hráz se nachází i na pozemích dalších vlastníků, nicméně setrval na názoru, že určení vlastnictví se lze domáhá i jen k části stavby hráze, jež se nachází na pozemku, který byl součástí dřívějšího pozemku. Tento pozemek také nabyl do vlastnictví kupní smlouvou, včetně stavby hráze jako součásti rybničního pozemku. Pak ovšem není správné právní posouzení přijaté odvolacím soudem, že vlastnické právo ke stavbě hráze nenabyl, pokud ta nebyla výslovně uvedena jako předmět převodu v kupní smlouvě a dále, kdy se žalovaný domáhá určení vlastnictví k celé hrázi. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 4. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda má dovolání předepsané náležitosti, tj. byl-li žalobcem řádně vymezen některý z předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolání podané žalobcem dne 27. 6. 2017 je včasné, neboť písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu bylo jeho zástupci doručeno dne 27. 4. 2017. Evidentně však postrádá obligatorní náležitosti dovolání stanovené §241a odst. 2 o. s. ř. (údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je spolu s dále citovanými rozhodnutími dovolacího soudu přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:// www.nsoud.cz , a rovněž stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod č. 460/2017 Sb.). Původně odstranitelné vady dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. staly vadami neodstranitelnými (v poměrech projednávané věci tato lhůta skončila dne 27. 6. 2017, neboť žalobce podal dovolání až poslední den lhůty k tomu zákonem stanovené).
Jelikož o uvedené náležitosti dovolatel dovolání v zákonem stanovené lhůtě nedoplnil, a absence uvedených (obligatorních) náležitostí dovolání je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bez vlivu na výše uvedený závěr o vadách dovolání považuje dovolací soud za potřebné uvést, že žalobce by nemohl být s dovoláním úspěšný ani tehdy, pokud by bylo způsobilé pro věcné posouzení dovolacím soudem. Jedním z důvodů pro vydání měnícího rozsudku odvolacího soudu ve smyslu zamítnutí žaloby, který by sám o sobě obstál, byl závěr odvolacího soudu, že se žalobce nemůže domáhat určení vlastnického práva pouze k neoddělené části samostatné věci [tím není dotčena judikaturou dovozovaná možnost určit vlastnické právo k předmětu (věci) jako součásti věci hlavní – k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016]. V poměrech projednávané věci však žalobce takto žalobní petit neformuloval a tomu odpovídající žalobní tvrzení nevylíčil.
Odvolací soud vycházel z nezpochybněných skutkových zjištění, podle nichž stavba vodního díla – hráz ohraničující umělou vodní plochu – se nachází (byla postavena) na pěti pozemcích tří různých vlastníků (ve vlastnictví České republiky, ve vlastnictví obce Š. a ve vlastnictví žalobce). Bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o samostatnou věc v právním slova smyslu či součást věci jiné, nemůže být žalováno na určení vlastnického práva k fyzicky neoddělené části jediné stavby. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž část stavby se může stát samostatným předmětem právních vztahů (nešlo-li v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 o bytovou jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů), jen tvoří-li samostatný předmět právních vztahů, tedy je-li vertikálně stavebně oddělena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006).
Jelikož žalovaný napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu bez výslovného uvedení, že by směřovalo pouze proti věcnému výroku I., zabýval se dovolací soud přípustností dovolání proti výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a proti výroku III. o nákladech odvolacího řízení. S účinností od 1. 1. 2013 lze dovolání samostatně podat též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 17 342 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo být dovolání směřující proti výroku III. objektivně – ze zákona – přípustné. Ze stejného důvodu nemůže být dovolání přípustné ani proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo znovu rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení. V posuzované věci bylo odvolacím soudem stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 24 684 Kč a tato částka rovněž nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně ani součet částek přiznaných žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů by zákonného limitu 50 000 Kč nedosáhl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu