ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.493.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 493/2018-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. M. , zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova 33, proti žalované J. C. , zastoupené Mgr. Václavem Houškou, advokátem se sídlem v Blovicích, Masarykovo náměstí 98, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 8 C 9/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2017, č. j. 61 Co 200/2017-414, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované Mgr. Václava Houška.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. 8 C 9/2016-339, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku, jehož součástí je stavba, a pozemku, vše v katastrálním území Z., obci Z. – S. (výrok I.) a rozhodl, že výlučným vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku I. se stává žalovaná (výrok II.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 1 140 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Každému z účastníků uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 1 952,88 Kč (výroky IV. a V.) a ve vztahu mezi nimi rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 61 Co 200/2017-414, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II. a III. potvrdil, ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 3 905,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výroku V. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované se povinnost zaplatit státu náklady řízení neukládá. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 93 650 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného, tak procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu především vyčítá, že při úvaze o tom, komu má být nemovitost přikázána, zohlednil pouze hledisko velikosti podílů a solventnosti účastníků, aniž by přihlédl k dalším kritériím, zejména k okolnostem nabytí vlastnického práva, vztahu účastníků k nemovitosti nebo k účelnému využití věci. Z tohoto důvodu považuje úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou a poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 a sp. zn. 22 Cdo 879/2005. Dále namítá, že zákonná kritéria podle §142 občanského zákoníku nová právní úprava nepřevzala, a proto je nelze nadřazovat nad kriteria ostatní. Přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť rodina žalobce byla spoluvlastníkem nemovitostí výrazně delší dobu než žalovaná. Pochybení odvolacího soudu dále spatřuje v tom, že umožnil záměnu účastníka na straně žalované, aniž by s tímto postupem vyslovil žalobce souhlas. Soud prvního stupně tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 21 Cdo 1105/2004. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že přikáže nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce s povinností zaplatit žalované vypořádací podíl, nebo rozhodnutí obou soudů zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle žalované rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání žalobce proto nepovažuje za přípustné a navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, jaká kritéria jsou rozhodná pro přikázání společné věci jednomu ze spoluvlastníků v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dovolatel především namítá, že bylo v nalézacím řízení zohledněno pouze hledisko velikosti podílů a solventnosti účastníků, aniž by byla zvážena i další kritéria, zejména okolnosti nabytí vlastnického práva, vztah účastníků k nemovitostem nebo účelné využití věci.
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
V posuzované věci vyšly nalézací soudy ze zjištění, že žalobce i žalovaná mají stejné spoluvlastnické podíly, reálné rozdělení nemovitosti není dobře možné, neboť by bylo technicky i finančně velmi náročné, vztahy mezi spoluvlastníky jsou navíc hluboce narušené, a ani jeden z nich nechce ve spoluvlastnictví nadále setrvávat. Přistoupily proto k přikázání předmětné nemovitosti za náhradu jednomu ze spoluvlastníků, v tomto případě žalované.
O. z. stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci, přičemž judikatura připouští bytový dům, který byl předmětem spoluvlastnictví, rozdělit na bytové jednotky [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )]. Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Přichází-li do úvahy přikázání věci více dosavadním spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže, přičemž musí vzít do úvahy veškerá rozhodná kritéria.
Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, již dřívější judikatura ve vztahu k §142 odst. 1 obč. zák. tyto předpoklady pro přikázání věci pojímala šířeji, když vedle zkoumání vůle účastníka zdůraznila potřebu zkoumat také jeho solventnost (schopnost zaplatit přiměřenou náhradu). Takový postup totiž zajistí, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Ke stejným závěrům jako dřívější judikatura již ve vztahu k §1147 větě druhé o. z. dospěl i Krajský soud v Ostravě, který v rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněném pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že „pojem ‚nechce-li‘ obsažený v této větě je nutno vyložit nejen tak, že žádný z účastníků nemá o věc zájem, ale v širším pojetí tak, že i když účastník zájem má a nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, má se za to, že věc nechce.“
Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně.
V této souvislosti lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), v němž Ústavní soud zdůraznil, že je „s obecnými soudy zajedno v tom smyslu, že je třeba zkoumat kredibilitu toho spoluvlastníka (těch spoluvlastníků), jemuž (jimž) má být věc přikázána a jenž má (již mají) poskytnout náhradu zbylému spoluvlastníkovi (zbylým spoluvlastníkům). Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů na základě §142 obč. zák. [obdobně §1147 o. z.], musí bezezbytku naplnit uvedené principy a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada. Naplnění tohoto kritéria nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních. Pokud uvedená okolnost není jednoznačně prokázána, může postup dle §142 odst. 1 obč. zák. [obdobně §1147 o. z.] znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady.“
V posuzované věci vycházely nalézací soudy ze zjištění, že schopnost uhradit vypořádací podíl prokázala pouze žalovaná, která v průběhu řízení doložila potvrzení České spořitelny, a. s. ze dne 26. 9. 2016, z něhož vyplývá, že jí byl Českou spořitelnou, a. s. předschválen hypoteční úvěr až do výše 1 265 000 Kč. Žalobce naopak schopnost opatřit si finanční prostředky a uhradit vypořádací podíl relevantně neprokázal, neboť doložil pouze potvrzení Komerční banky, a. s. o výši zůstatku účtu ke dni 18. 10. 2016 v částce 256 551,71 Kč. Ostatní listiny doložené žalobcem (informace o hypotečním úvěru u Komerční banky, a. s. a nabídka hypotečního úvěru od téže banky) odvolacímu soudu k prokázání schopnosti uhradit spoluvlastnický podíl nepostačovaly, neboť z nich jednoznačně vyplývalo, že obdržením těchto dokumentů nevzniká bance povinnost uzavřít se žalobcem smluvní vztah za účelem poskytnutí jakékoliv bankovní služby, zejména pak povinnost uzavřít s ním smlouvu o hypotečním úvěru. Soudy proto dospěly k závěru, že žalovaná jako jediná prokázala schopnost zaplatit přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl, a proto jí nemovitost přikázaly do výlučného vlastnictví.
Zpochybňuje-li dovolatel samotné přikázání věci, je třeba připomenout, že úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení dovolací soud zpochybní jen v případě, že budou zjevně nepřiměřené, neboť v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který odkazuje i dovolatel ve svém dovolání).
Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal, přičemž neshledal, že by byly nepřiměřené. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, a tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Především vysvětlil, na základě jakých skutečností uzavřel, že je žalovaná solventní. Jestliže kromě solventnosti žalované zohlednil i další okolnosti, zejména skutečnost, že oba účastníci nabyli podílové spoluvlastnictví k nemovitostem v průběhu zhruba dvou let, na domě nedošlo k žádným zásadním rekonstrukcím, proto nebylo možné dovodit, že by se jeden či druhý z účastníků významnější měrou zasloužil o nabytí nemovitosti, a dále že žalovaná na rozdíl od žalobce nemá prokazatelně uspokojenou bytovou potřebu, závěry odvolacího soudu v dovolacím přezkumu obstojí. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak plně souladné s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované považuje za rozporné s dobrými mravy, neboť rodina žalobce byla spoluvlastníkem nemovitostí výrazně delší dobu než žalovaná. Dovolatel totiž ve vztahu k této námitce nevymezil otázku přípustnosti dovolání ve shodě s výše uvedenou judikaturou, a neuvedl ani žádnou judikaturu dovolacího soudu, od které by se měl odvolací soud při posouzení případné „otázky aplikace §2 odst. 3 o. z.“ odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ]. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
V konečném důsledku nemůže obstát ani dovolací výtka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže umožnil záměnu účastníka na straně žalované, aniž by s tímto postupem vyslovil žalobce souhlas. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a k tvrzeným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout toliko za situace, že shledá dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], což se však v posuzovaném případě nestalo. Nadto dovolací soud podotýká, že ani v případě, že by se dovolací soud mohl tvrzenou vadou zabývat, by výtka dovolatele neobstála již z toho důvodu, že o záměně účastníka na straně žalované rozhodoval odvolací soud na návrh samotného žalobce (viz č. l. 399 spisu).
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu