ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5420.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5420/2017-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. Miladou Sigmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 924/16, proti žalovanému P. S. , zastoupenému JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 10/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 15 Co 358/2015-148, 15 Co 414/2014-148, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 15 Co 358/2015-148, 15 Co 414/2014-148, se ruší ve výroku II., v části, kterou byl potvrzen výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, a věc se vrací v uvedeném rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 8 C 10/2012-102, přikázal do vlastnictví žalovaného nemovitost na pozemku par., zapsanou na listu vlastnictví pro katastrální území S., obec P., u Katastrálního úřadu pro město P. (výrok I.); žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání 2 570 370 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o vrácení zálohy žalobkyni na znalecký posudek (výrok III.) a o nákladech státu (IV.). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Proti výroku ve věci samé podal odvolání žalovaný, avšak opožděně. Žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 8 C 10/2012-123, nevyhověl; žalovaný proto napadl odvoláním rovněž toto usnesení. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 11. 2015, č. j. 15 Co 358/2015-148, 15 Co 414/2014-148, rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty potvrdil (výrok I.) a odvolání proti rozhodnutí ve věci samé pro opožděnost odmítl (výrok II.).
Proti nákladovým výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání rovněž žalobkyně. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, týmž usnesením ze dne 23. 11. 2015, č. j. 15 Co 358/2015-148, 15 Co 414/2014-148, nákladový výrok V. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.); tato otázka je předmětem dovolání.
Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení „podle §150 o. s. ř., když se jednalo o vypořádání majetku získaného účastníky za trvání manželství“, a náhradu nákladů řízení tak nepřiznal žádnému z účastníků.
Odvolací soud napadený výrok V. potvrdil s tím, že odůvodnění rozhodnutí je sice příliš stručné, nicméně z obsahu je zjevné, na základě čeho soud prvního stupně k rozhodnutí dospěl. Uvedl, že ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může podat návrh kterýkoli z účastníků, přičemž jejich návrhem soud není vázán ( iudicium duplex ); v takovém případě nelze učinit jednoznačný závěr o úspěchu některého z účastníků a nemůže se uplatnit zásada odpovědnosti za výsledek řízení. Dospěl také k závěru, že odvolání směřuje jen proti výroku V.; neshledal subjektivní legitimaci žalobkyně k podání odvolání proti výrokům III. a IV., neboť jí nebyla těmito výroky způsobena újma.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Z obsahu podání je zřejmé, že odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání spoluvlastnictví je nutné vycházet z principu procesního úspěchu ve věci, tj. primárně z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. (byť usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, na které dovolatelka odkazuje, se týká vypořádání společného jmění manželů). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Za nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu, podle něhož v případech, kdy návrh ve věci může podat kterýkoli ze spoluvlastníků, nelze učinit jednoznačný závěr o procesním úspěchu ve věci. Namítá také, že rozhodnutí bylo pro dovolatelku překvapivé, neboť odvolací soud ji na možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. neupozornil. Nesprávný je rovněž závěr, že neměla subjektivní legitimaci k podání odvolání do výroku o vrácení zálohy na znalecký posudek; tímto výrokem soud rozhodl o náhradě nákladu, který dovolatelce vznikl zaplacením zálohy na znalečné.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které v řízení o vypořádání spoluvlastnictví je pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení určující procesní úspěch ve věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, a další; shodně také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09).
Procesní úspěch při rozhodování o náhradě nákladů řízení v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je třeba hodnotit nejenom ve vztahu k samotné žalobě a v ní navrženému způsobu vypořádání, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014).
Ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 305/03).
Dovolací soud již dříve judikoval, že zvláštní okolnosti, vedoucí k aplikaci §150 o. s. ř. mohou být „takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1457/2014).
Soud je tak předně povinen zkoumat, který z účastníků měl v řízení úspěch, přičemž ten je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem. Dospěje-li k tomu, že jsou v řízení dány takové okolnosti, které v daném případě mohou odůvodnit nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku (jako v tomto případě), musí aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. řádně odůvodnit.
Důvodem přitom nemůže být povaha sporu, v němž mají účastníci na obou stranách jak postavení navrhovatele, tak i postavení odpůrce, označované jako iudicium duplex (opět srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015). Specifikum těchto sporů spočívá v tom, že hmotněprávní nárok (na zrušení a vypořádání předmětu spoluvlastnictví) náleží oběma stranám sporu a úspěch ve věci tak zpravidla nelze posuzovat stejně, jak je to běžné v jiných typech sporů, tedy jen podle toho, že spoluvlastnictví bylo zrušeno a vypořádáno. Jak ale dovolací soud vysvětlil v citovaných rozhodnutích, v těchto případech lze zpravidla úspěch ve věci spravedlivě určit s přihlédnutím k ostatním podstatným okolnostem věci.
K otázce subjektivní legitimace dovolatelky k podání odvolání proti výrokům o vrácení zálohy na náklady důkazů (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) a povinnosti žalovaného zaplatit náklady státu (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně), zbývá uvést, že dovolatelka nevymezuje, v čem by mělo nesprávné právní posouzení spočívat. Odvolací soud správně – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – uvedl, že výrokem IV. rozsudku soudu prvního stupně nemohla dovolatelce vzniknout újma, neboť jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit náklady státu; odvolání je proto v této části subjektivně nepřípustné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010). Výrok pod bodem III. dovolatelka odvoláním nenapadla, neboť nezpochybnila výši vrácené zálohy (tedy náklady důkazu, resp. rozdíl mezi nimi a dovolatelkou zaplacenou zálohou), nýbrž skutečnost, že žalovanému nebyla uložena povinnost náklady důkazů dovolatelce nahradit; o takovém nároku nicméně soud prvního stupně rozhodl pod výrokem V., jehož přezkum odvolací soud připustil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí zrušit a věc v uvedeném rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat nejprve tím, který z účastníků měl procesní úspěch ve věci; shledá-li přitom okolnosti odůvodňující použití ustanovení §150 o. s. ř., pak jeho případnou aplikaci (poté, co dá stranám prostor k vyjádření jejich stanoviska) náležitě odůvodní.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu