ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5866.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5866/2017-187
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 195, proti G. V. , zastoupené JUDr. Janou Bambasovou, advokátkou se sídlem v Hranicích, Teplická 33/602, o zaplacení 852 225 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 259/2015, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 6. 2017, č. j. 69 Co 224/2017-127, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 6. 2017, č. j. 69 Co 224/2017-127, se ruší ve výrocích pod body II., III. a IV. a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 12 Co 408/2012, vypořádal Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací zaniklé společné jmění manželů (dále „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví R. V., který je v tomto řízení žalobcem, přikázal zejména členský podíl v nebytovém družstvu GARÁŽE HROMŮVKA 2, IČO 25829670, se sídlem v Hranicích, Hromůvka 1877, v hodnotě 150 000 Kč, a členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu v Hranicích, IČO 00053252, se sídlem v Hranicích, 25. října 565, v hodnotě 1 150 000 Kč; současně mu uložil povinnost zaplatit žalované G. V. částku 852 225 Kč. Tuto částku zaplatil žalobce dne 10. 9. 2014 žalované; získal ji prodejem členských podílů na nebytovém družstvu GARÁŽE HROMŮVKA 2 a Stavebním bytovém družstvu v Hranicích (garáž a byt), které získal ze SJM do výlučného jmění. Proti rozsudku odvolacího soudu však podal dovolání, ve kterém se mj. domáhal disparity podílů; rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 22 Cdo 4435/2014-354, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté, co Nejvyšší soud rozhodnutí o vypořádání SJM účastníků zrušil, požádal žalobce dne 15. 8. 2015 žalovanou o vrácení částky, kterou jí na základě soudního rozhodnutí zaplatil na vyrovnání podílů. To žalovaná odmítla, proto žalobce proti ní podal žalobu, kterou se domáhal vyplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení; měl za to, že právní důvod jeho plnění – rozsudek odvolacího soudu – po jeho zrušení odpadl (o tuto věc nyní jde). V průběhu nového řízení Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 16 C 312/2009-463, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, č. j. 12 Co 303/2016-522, pravomocně vypořádal zaniklé SJM tak, že mimo jiné uložil žalobci zaplatit žalované 852 225 Kč; důvody pro nerovnost (disparitu) podílů neshledal.
Mezi tím v nyní projednávané věci Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 16 C 259/2015-83, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 852 225 Kč (výrok I.) a v části, v níž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 852 225 Kč od 25. 8. 2015 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.); výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo; přesto však částku ve výši 852 225 Kč žalobci přiznal, neboť za situace, kdy tato částka náleží do SJM účastníků, by odporovalo zásadě spravedlnosti, kdyby v důsledku procesního postupu soudů v souběžně vedených řízeních žalobce přišel o možnost vypořádat tuto položku jako součást SJM. Nárok na zaplacení příslušenství pohledávky zamítl pro rozpor s dobrými mravy a zásadou spravedlnosti.
Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 69 Co 224/2017-127, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.); ve výroku II. napadené rozhodnutí změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 852 225 Kč od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017 (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem IV. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a zastavení řízení v části týkající se jistiny bylo částečné zpětvzetí žaloby; po vydání napadeného rozhodnutí došlo k pravomocnému vypořádání SJM účastníků (rozsudkem ze dne 12. 1. 2017), a ohledně požadované jistiny tak došlo k zániku pohledávky kompenzací. Nárok na zaplacení úroků z prodlení odvolací soud žalobci přiznal s odůvodněním, že k bezdůvodnému obohacení došlo; poté, co Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 29. 5. 2014, odpadl právní důvod plnění, a žalovaná se tak na úkor žalobce obohatila bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že podle ustálené judikatury nemůže vzniknout bezdůvodné obohacení mezi manžely z titulu užívání majetku náležejícího do SJM. Až do pravomocného vypořádání SJM náleží vlastnické právo k majetku v SJM oběma manželům, a jeden se tak nemůže obohatit na úkor druhého; odpadnutím pravomocného rozhodnutí o vypořádání SJM se obnovuje právní stav před jeho vydáním, proto nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011). Navrhuje změnit napadené rozhodnutí tak, že žalobu v části, ve které se žalobce domáhá zaplacení úroků z prodlení, zamítne.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím; odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, který podle jeho názoru řešil stejnou problematiku.
Žalobce též podává dovolání do rozhodnutí o nákladech řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání žalované je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm, pokud jde o právní režim zaniklého společného jmění účastníků, podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní]. Protože k bezdůvodnému obohacení mělo dojít již v době účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“), posuzoval dovolací soud otázku možného bezdůvodného obohacení podle tohoto zákoníku.
Pro rozhodnutí ve věci je rozhodující řešení právní otázky, zda v případě, že jeden z bývalých manželů – subjektů společného jmění manželů – vyplatí na základě rozhodnutí soudu o vypořádání SJM druhému částku na vyrovnání podílů, kterou získá prodejem dříve společných věcí, které mu byly přikázány do výlučného vlastnictví, a toto rozhodnutí (titul pro platbu) je později v dovolacím řízení zrušeno, má druhý z manželů po zrušení rozhodnutí povinnost vrátit částku z titulu bezdůvodného obohacení a v případě prodlení s plněním je povinen platit i úroky z prodlení. Odpověď je záporná.
Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl (§2991 o. z.).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006 (jehož závěry přejal i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3569/2011), se uvádí: „Institut tzv. společného jmění manželů v zásadě vyjadřuje rovné postavení manželů a je určitým průlomem do individualizovaného vlastnického práva. Jestliže zanikne manželství, zaniká i společné jmění manželů. Zanikne-li společné jmění manželů, má se provést vypořádání. Právní vztahy bývalých manželů v přechodném období, které vzniká mezi zánikem společného jmění manželů a jeho vypořádáním, nejsou zákonem výslovně upraveny a je nutné posuzovat je obdobně podle předpisů o společném jmění manželů. Každému z bývalých manželů tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem druhého bývalého manžela.
Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění manželů, k jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor druhého z bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je jeho vlastnické právo k (celé) věci. Jinak řečeno, jestliže vztah mezi spoluvlastníky nelze vymezit ideálním podílem vyjadřujícím míru, jakou se podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, je logicky vzato vyloučeno, aby se jeden ze spoluvlastníků na úkor druhého užíváním (celé) věci obohatil. Obohacení spoluvlastníka může spočívat pouze v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden z bývalých manželů v období po zániku společného jmění do jeho vypořádání brání druhému realizovat své vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně způsobem, který mu umožňuje zákon; nápravu však nelze sjednat v rámci institutu bezdůvodného obohacení“.
V usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2006, Nejvyšší soud s odkazem na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972, uvedl: „Věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela. Nejde tu totiž o nabytí nového majetku ani o rozmnožení dosavadního majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí jako předmětu osobního vlastnictví. Při nabytí věci pomocí prostředků, které byly vzaty jednak z BSM (tj. bezpodílového spoluvlastnictví manželů), jednak z osobního majetku některého z manželů, stávají se věci takto nabyté předmětem BSM bez ohledu na rozsah použitých prostředků z BSM.“ Uvedený závěr platí nepochybně i pro společné jmění manželů a platí „tím spíše“ pro věci získané výměnou nebo z výtěžku věci v SJM; takové věci, včetně získaných finančních prostředků, jsou nadále v SJM.
Zruší-li dovolací soud rozhodnutí o vypořádání zaniklého SJM, zaniká tím i právní důvod jeho vypořádání a ve vztahu mezi účastníky je třeba na společné jmění pohlížet, jako by nikdy nebylo vypořádáno. Je tomu tak proto, že rušící rozhodnutí dovolacího soudu má účinky ex tunc, tedy k době vyhlášení zrušeného rozhodnutí. Zákon pak chrání právní vztahy třetích osob, které vznikly na základě zrušeného rozhodnutí (§243g odst. 2 o. s. ř.), právní vztahy mezi účastníky takto chráněny nejsou.
Zcizí-li tedy jeden z (bývalých) účastníků SJM věc, která mu byla přikázána pravomocným, avšak později zrušeným rozhodnutím o vypořádání společného jmění, a částku takto získanou poukáže druhému účastníkovi (zde bývalé manželce), představuje tato částka transformovaný majetek podrobený režimu zaniklého, leč (v důsledku zrušení rozhodnutí o vypořádání) dosud nevypořádaného společného jmění a ten, kdo ji drží, není bezdůvodně obohacen. K takto vyplacené a přijaté částce je třeba přihlédnout v rozhodnutí o vypořádání SJM.
Jestliže žalobce nabyl částku později zaslanou žalované tak, že prodal věci ze zaniklého SJM, nemůže se po zrušení rozhodnutí o vypořádání SJM v dovolacím řízení domáhat zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení; nemůže tedy požadovat ani úrok z prodlení. Právní názor, vyslovený ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 871/2005, na který žalobce odkazuje, nelze na danou věc aplikovat, neboť tam šlo o jiný případ – žalobce podle obsahu rozhodnutí neposkytl žalovanou částku z peněz, získaných prodejem společné věci.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud zaujal právní názor, který je žalobci nepříznivý, je jeho dovolání ohledně nákladů řízení, ve kterém žalobce vychází z toho, že byl v řízení úspěšný, požaduje zaplacení vyšší částky, předčasné; proto je dovolací soud bez dalšího odmítl. Protože dovolací soud ruší rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, může žalobce své námitky uplatnit v dalším řízení před odvolacím soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit a věc v této části vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu