ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5909.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5909/2017-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. Š. , zastoupené Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1516, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 20/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, č. j. 71 Co 229/2017-212, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017, č. j. 71 Co 229/2017-212, se ve výrocích I., II. a VI. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 8 C 20/2016-195, zastavil řízení ohledně movitých věcí a osobních automobilů (výrok I.). Z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů (dále též „společné jmění“ nebo „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně bytovou jednotku č. 219/9 v budově postavené na pozemku, společně s ideálním podílem o velikosti 6642/136810 na společných částech domu a pozemku v k. ú. L. a do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek, jehož součástí je dům a pozemek, vše v k. ú. N., a dále zůstatek úvěru včetně úroků vyplývající z hypoteční smlouvy ze dne 7. 9. 2007, vedený u Komerční banky, a. s., ve výši 1 145 278 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 887 361 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a na nákladech řízení částku 92 891 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Žalovanému rovněž uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), a rozhodl o tom, že žalované bude po právní moci rozsudku vrácena zaplacená záloha na provedení znaleckého posudku ve výši 5 000 Kč (výrok VI.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že podání žaloby předcházelo mimosoudní jednání mezi účastníky, při kterém se shodli na velikosti podílů i na tom, kdo bude které nemovitosti užívat; sporná zůstala hodnota vypořádávaných nemovitostí. Podle žalobkyně činila tato hodnota celkem 4 620 000 Kč, z toho hodnota bytové jednotky 660 000 Kč a pozemků s domem 3 960 000 Kč. Oproti tomu cena navrhovaná žalovaným činila za bytovou jednotku 700 000 Kč a za pozemky s domem 3 200 000 Kč, tj. celkem 3 900 000 Kč. Soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Martiny Schulmeisterové a obvyklou cenu všech vypořádávaných nemovitostí stanovil ve výši 4 680 000 Kč, z toho cenu bytové jednotky 880 000 Kč a pozemků s domem 3 800 000 Kč. Dovodil, že žalobkyně měla plný úspěch ve věci podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a proto jí přiznal plnou náhradu nákladu řízení, když neshledal podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. Nezohlednil námitku žalovaného o zlém úmyslu žalobkyně připravit žalovaného o majetek tím, že po rozvodu manželství uzavřela 14. 4. 2015 s jejich společným synem smlouvu o zápůjčce 700 000 Kč prostřednictvím přímo vykonatelného notářského zápisu. Zapůjčené peníze se zavázala vrátit do 30. 4. 2015, což však neučinila a na společný majetek účastníků (dům s pozemky) byl vydán příkaz k provedení exekuce. Celková pohledávka vyčíslená exekutorem činila 831 285 Kč a žalovaný ji z důvodu hrozícího exekučního prodeje zaplatil. Tím byla exekuce zastavena a žalovanému vznikla pohledávka za žalobkyní. Vydání bezdůvodného obohacení ve výši 831 285 Kč se žalovaný domáhal po žalobkyni soudní cestou. Věc byla vedena u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 377/2015 a pravomocným rozsudkem žalovaný vymohl nejen požadovanou částku, ale byly mu přiznány i náklady řízení ve výši 99 693 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že řízení o vydání bezdůvodného obohacení nesouvisí s vypořádáním společného jmění a tyto skutečnosti nelze znovu uplatňovat v rámci rozhodování o nákladech tohoto řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného, jež směřovalo proti výrokům IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně, usnesením ze dne 6. 9. 2017, č. j. 71 Co 229/2017-212, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok I.), ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení (výrok II.), a odvolání žalovaného do výroku VI. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok III.). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud především nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, učinila-li předmětem vypořádání i movité věci a dva osobní automobily, které již byly fakticky vypořádány a účastníci je podle toho také užívali. Jestliže po námitce žalovaného vzala žalobu v této části zpět a řízení o vypořádání movitých věcí a osobních automobilů bylo zastaveno, nebyla v tomto rozsahu procesně úspěšná. Úspěch žalobkyně odvolací soud nedovodil ani z toho, že jí bylo přikázáno více, než požadovala. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dospěl k závěru, že okolnosti zápůjčky a následné exekuce nelze oddělit od rozhodnutí o nákladech řízení o vypořádání společného jmění účastníků, neboť se vztahují k majetku, který byl jako společné jmění vypořádán. Tyto okolnosti navíc dokreslují postoj účastníků k předmětu vypořádání i jejich prezentované snaze o dohodu, a to výrazně v neprospěch žalobkyně. V konečném důsledku pak do posuzování úspěchu či neúspěchu účastníků promítl i skutečnost, že žalobkyně byla srozuměna s tím, že částka 831 285 Kč, kterou žalovaný zaplatil v exekuci a následně po žalobkyni vysoudil, bude započtena na jeho závazek plynoucí z vypořádání SJM. Po zohlednění této pohledávky by tak žalovaný žalobkyni zaplatil pouze rozdíl ve výši 56 076 Kč. Odvolací soud proto za použití §142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť dospěl k závěru, že žádný z nich neměl ve věci převážný procesní úspěch.
Jako „předčasný“ shledal odvolací soud výrok o náhradě nákladů vzniklých státu. Soud prvního stupně nezohlednil veškeré náklady, které mu vzniknou, když opomněl znalečné, které dosud nebylo zaplaceno znalkyni Ing. Schulmeisterové za dodatek ke znaleckému posudku. Zbývající náklady vypořádal v nesprávné výši, neboť z obsahu spisu se podává, že zatímní náklady státu činí pouze 6 761 Kč a nikoliv 11 761 Kč. Soud prvního stupně o nákladech řízení státu proto rozhodne až poté, kdy bude znát jejich úplnou výši a při aplikaci §148 odst. 1 o. s. ř. bude respektovat závěry odvolacího soudu odůvodňující změnu nákladového výroku mezi účastníky.
Náklady odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud s odkazem na §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení převážně úspěšný.
Proti výrokům I., II. a IV. usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, konkrétně otázky náhrady nákladů řízení mezi účastníky při vypořádání společného jmění manželů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména při posuzování poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci [kromě stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, R 42/1972, odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013, uveřejněné pod č. C 12 874 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, nebo na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11).
Dovolatelka především napadá závěr odvolacího soudu o tom, že nebyla ve sporu úspěšná. Podle jejího názoru nelze klást k tíži žalobkyně a spatřovat její procesní neúspěch v tom, že předmětem vypořádání SJM učinila nejprve i movité věci a dva osobní automobily a následně vzala žalobu v tomto rozsahu zpět, jestliže tyto movité věci a osobní automobily sice účastníci již od rozvodu manželství odděleně užívali, nebyla však mezi nimi uzavřena žádná dohoda. Teprve až po podání žaloby učinili nesporným, že si movité věci a především osobní automobily rozdělí mezi sebe tak, jak je dosud pro svoji potřebu užívají.
Odvolací soud rovněž při úvaze o procesním úspěchu či neúspěchu žalobkyně nesprávně zohlednil okolnosti půjčky a následné exekuce v řízení o vypořádání SJM. Podle žalobkyně jde o finanční závazek žalobkyně vůči žalovanému z titulu pohledávky, jež není součástí vypořádávaného společného jmění účastníků, a nelze jej proto ve vypořádání SJM zohlednit. Uvedla přitom, že finanční závazek z řízení o vydání bezdůvodného obohacení žalovanému zaplatila společně s náklady řízení již před vydáním rozsudku soudu prvního stupně v této věci, a proto není namístě, aby byl jakkoli zohledňován. Odvolací soud tak mohl učinit v rámci úvahy o možné aplikaci §150 o. s. ř., případně §143 o. s. ř., nikoliv prostřednictvím §142 odst. 2 o. s. ř.
Ve smyslu citované judikatury pak odvolacímu soudu rovněž vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nepovažoval žádného z účastníků v odvolacím řízení za převážně úspěšného, a proto podle §142 odst. 2 o. s. ř. ani jednomu z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Svůj závěr přitom žádným způsobem blíže neodůvodnil, a na věc rovněž neaplikoval §150 o. s. ř., případně §143 o. s. ř.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§142 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§143 o. s. ř.). O tento případ nejde tam, kde účastník sice odmítl uzavřít navrženou dohodu o vypořádání společného jmění, a soud je poté vypořádal jinak, než bylo v návrhu dohody uvedeno.
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o. s. ř.).
Týká-li se nákladů řízení, Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání SJM se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.).
Nejvyšší soud pak opakovaně vyslovil, že „v řízení o vypořádání SJM při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM, a které nikoliv. Zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí, takto nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, příp. spor o konkrétní položku vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o nákladech v úvahu. Jestliže některý z účastníků řízení o vypořádání SJM způsobil svým zaviněním náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila, může mu soud uložit i náhradu těchto nákladů“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, tato a další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít v úvahu výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do SJM a které nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o vypořádání SJM vůbec jednat, a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, publikované v časopise Právní rozhledy 2016, č. 13-14, str. 506).
Navrhovaný způsob vypořádání není ve sporech o vypořádání SJM rozhodující skutečností pro úvahu o úspěchu ve věci, neboť okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro jeho úvahy o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje vyloučením možnosti aplikace §142 o. s. ř., ale způsobem, jakým stanovit úspěch ve věci (znovu srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11).
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§143 o. s. ř.). Z uvedeného se podává, že úspěšný žalobce má v zásadě právo na náhradu nákladů řízení proti tomu žalovanému, který svým chováním zavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (argumentum a contrario).“ K obsahu pojmu „zavdání příčiny k zahájení řízení“ vychází odborná literatura z toho, že „žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby zpravidla tehdy, jestliže řízení bylo žalobcem zahájeno, aniž by žalovaný porušil své povinnosti, anebo jestliže je sice porušil, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit, nedošlo k tomu jen pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce, a žalobce se tím neocitl v prodlení“ (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, svazek I., s. 983) Tento závěr přejímá i soudní praxe (srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015). Jestliže však žalovaný nepřistoupil na návrh proto, že s některými jeho částmi nesouhlasil, a soud poté žalobě totožné s návrhem předloženým dříve druhé straně plně nevyhověl, nejsou pro aplikaci §143 o. s. ř. podmínky.
Uvedené závěry jsou přitom v zásadě aplikovatelné i při vypořádání společného jmění manželů zaniklého po 1. 1. 2014, které má být vypořádáno již v režimu zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť procesní úprava vypořádání SJM se nezměnila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 287/2017).
V předmětné věci jádrem sporu zůstalo posouzení, zda lze či nelze při úvaze o procesním úspěchu či neúspěchu žalobkyně v řízení o vypořádání SJM zohlednil finanční závazek žalobkyně vůči žalovanému z řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 377/2015, které se týkalo vydání bezdůvodného obohacení ve výši 831 285 Kč.
V posuzované věci je nutno zohlednit následující skutečnosti. Podání žaloby předcházelo mimosoudní jednání účastníků o případné dohodě. Shodli se na rovnosti podílů i na tom, kdo bude které nemovitosti výlučně užívat. Sporná mezi nimi zůstala pouze hodnota vypořádávaných nemovitostí. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání SJM je nutno vycházet z principu procesního úspěchu ve věci. Úspěch ve sporu pak je nutno posuzovat podle jeho výsledku v těch částech uplatněného nároku, ve kterých nebyla mezi účastníky řízení shoda. Uvedené platí i pro případ, kdy spor je veden pouze pro stanovení výše vypořádacího podílu; v takovém případě je faktickým předmětem sporu jen tato výše a úspěšnost účastníků je třeba posoudit podle srovnání rozsudku a toho, jaký vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný. Jestliže žalobkyně vycházela z celkové hodnoty nemovitostí ve výši 4 620 000 Kč, žalovaný navrhoval, aby hodnota činila celkem 3 900 000 Kč, a soud rozhodl podle znaleckého posudku Ing. Martiny Schulmeisterové, která stanovila obvyklou cenu všech nemovitostí částkou 4 680 000 Kč, je zřejmé, že znalkyní stanovená cena nemovitostí byla téměř shodná s návrhem žalobkyně, a žalobkyně proto byla ve sporu procesně úspěšná. K tomu je nutno zohlednit i skutečnost, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni vyšší vypořádací podíl, než požadovala (požadovala 831 285 Kč a bylo jí přiznáno 887 285 Kč), a že před zahájením řízení navrhla žalovanému vypořádání zaniklého SJM způsobem, který převzala do žaloby, a který byl v podstatě v rámci rozhodnutí ve věci samé akceptován i soudem.
V usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 935/2017, Nejvyšší soud uvedl, že předprocesní jednání účastníků nemůže ovlivnit úvahu o tom, kdo měl úspěch ve věci, může však být relevantní při úvaze o použití moderačního práva soudu, upraveného v §150 o. s. ř., případně i při aplikaci §143 o. s. ř.
Protože o finanční pohledávce žalovaného za žalobkyní bylo rozhodnuto v samostatném řízení o vydání bezdůvodného obohacení, je nutno závazek žalobkyně považovat za její samostatný závazek a dát dovolatelce za pravdu v tom, že by neměl být zohledňován odvolacím soudem v řízení o vypořádání SJM účastníků, zvláště pak při úvaze o procesním úspěchu či neúspěchu ve věci podle §142 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Chtěl-li odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo, s ohledem na jednání žalobkyně v době před zahájením řízení o vypořádání SJM, mohl, obecně vzato, zvážit podřazení skutečností, které takové rozhodnutí odůvodňovaly, pod hypotézu §150 o. s. ř., případně §143 o. s. ř.
Rovněž při úvaze o procesním úspěchu či neúspěchu nelze klást žalobkyni k tíži, že učinila předmětem vypořádání nejprve i movité věci a následně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět. Především je nutné přihlédnout k tomu, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že tyto věci náleží do SJM, do zahájení řízení však nebyly mimosoudně vypořádány. Částečným zpětvzetím žaloby reagovala žalobkyně na to, že teprve po podání žaloby se oba účastníci dohodli na rozdělení věcí tak, jak je dosud pro svoji potřebu užívají. V případě automobilů takové rozdělení odpovídalo žalobnímu návrhu, u ostatních movitých věcí žalobkyně způsob vypořádání nenavrhovala.
Z uvedených důvodů není podle názoru dovolacího soudu okolnost, že žalovaný měl za žalobkyní pohledávku z jiného řízení, a dokonce ani to, že žalobkyně vzala v částečném rozsahu žalobu zpět, důvodem pro zpochybnění zásadního procesního úspěchu žalobkyně.
Pokud tedy odvolací soud aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, aniž by zohlednil (případně i procentní) procesní úspěch žalobkyně, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu ve výroku I. o náhradě nákladů mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i ve výrocích II. a IV., které obsahovaly na výroku I. závislá rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení a nákladech státu (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení proto bude na odvolacím soudu, aby se znovu řádně zabýval otázkou rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to jak před soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem, přičemž při zjištění procesního úspěchu ve věci podle §142 o. s. ř. přihlédne ke všem podstatným okolnostem případu jak na straně žalobkyně, tak i na straně žalovaného a přisoudí jim odpovídající relevanci.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu