ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5959.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5959/2017-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. M. , zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) Z. H. a 2) M. P. , zastoupených Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou v Klatovech, Komenského 4, o určení vlastnictví ke studni, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 262/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2017, č. j. 15 Co 166/2017-398, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2017, č. j. 15 Co 166/2017-398, se zamítá .
III. Žalovaná je povinná zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Františka Steidla, advokáta se sídlem v Klatovech, Randova 204.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2017, č. j. 6 C 262/2015-344, určil, že studna s vodovodem vybudovaná v roce 1990 na pozemku parc., zapsanému na LV v k. ú. K., okres K., u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrálního pracoviště K., je příslušenstvím pozemku parc., jehož součástí je stavba S., rodinný dům, v k. ú. K., okres K., zapsaného na LV u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrálního pracoviště K. (dále jen „předmětná studna“), a to ve spoluvlastnickém podílu žalobce ve výši ¼; ve zbytku žalobu zamítl (výrok I.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 15 Co 166/2017-398, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětné studny (výrok I.). Uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 44 268 Kč (výrok II.) a zaplatit České republice prostřednictvím soudu prvního stupně doplatek soudního poplatku (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla vyřešena, případně má být posouzena jinak. Namítá, že i přes dostatečně zjištěný skutkový stav věci soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud v rozporu s „těmito důkazy“, aniž by se v napadeném rozhodnutí s nimi náležitě vypořádal. Žalovaný nemá naléhavý právní zájem na určení, protože jeho vlastnické právo k id.¼ předmětné studny nebylo po dobu mnoha let nijak ohroženo. Žalobce si byl dobře vědom, že mu nesvědčí vlastnické právo ke zbylým id. ¾předmětné studny, protože byl plně seznámen s podmínkami veřejného výběrového řízení. Součástí tohoto veřejného výběrového řízení však nebyl pozemek parc., na němž byla v 70. letech vybudována předmětná studna, neboť tento pozemek nebyl ve vlastnictví žalované. I znalec oceňoval v rámci výběrového řízení vždy pouze ¼ předmětné studny. Nelze ani mít za to, že předmětná studna byla příslušenstvím domu. Také došlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky náhrady nákladů řízení. Odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce se ani nepokusil vyřešit věc smírnou cestou. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti rozhodnutí.
Žalobce považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nedůvodné. Už charakter celého sporu vylučuje možnost, že by žalobci bylo lhostejné, zda mu svědčí vlastnické právo k celé studni či jen k ideálnímu podílu na ní. Naléhavě jej zajímá, co je „součástí domu“, který zakoupil, aby podle toho také mohl studnu spravovat. Bez právní relevance spatřuje poukaz na ocenění pouze id. ¼ studny ve znaleckém posudku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Vedlejší účastníci se ztotožňují s argumentací žalované a jsou přesvědčeni, že odvolací soud věc nesprávně posoudil a vyhodnotil. Skutečnosti uváděné žalobcem ani důkazy provedené v řízení neprokazují, že by předmětná studna náležela k nemovitým věcem žalobce či dokonce byla jejich příslušenstvím. Předmětná studna ani v době, kdy žalobce koupil dům, nebyla na pozemcích, které koupil. Pozemek, na kterém se studna nachází, byl žalobcem odkoupen až dodatečně. Odkaz v kupní smlouvě na pozemek parc. v k. ú. K., podle nějž je na něm situována studna ve výlučném vlastnictví žalobce, nemůže zakládat jeho vlastnické právo k předmětné studni. Dům vedlejších účastníků byl na studnu napojen již před rokem 1988 a po celou dobu se podíleli na jejím udržování. Žalobce musel vědět, že kupuje pouze id. ¼ předmětné studny. Ztotožňují se s návrhem žalované.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Předně žalovaná namítá, že i přes dostatečně zjištěný skutkový stav věci soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud v rozporu s „těmito důkazy“, aniž by se v napadeném rozhodnutí s nimi náležitě vypořádal.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolacímu soudu není zřejmé (žalovaná to v dovolání ani neuvádí), se kterými konkrétními důkazy se odvolací soud neměl vypořádat a jak se tato skutečnost měla promítnout do poměrů souzené věci. Námitka je natolik nekonkrétní, že z ní není patrno, zda jejím prostřednictvím vytýká dovolatelka odvolacímu soudu vadu řízení, nesprávné hodnocení důkazů, nesprávná skutková zjištění či něco jiného. Jestliže žalovaná snad svou námitkou směřuje do hodnocení důkazů odvolacím soudem, v dovolacím řízení nelze tento postup přezkoumat [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3850/2011 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Uvádí-li, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, ani to jakkoliv nekonkretizuje; vymezení otázky přípustnosti dovolání pak v této souvislosti absentuje zcela.
Žalovaná dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva.
Pomine-li dovolací soud, že v souvislosti s touto námitkou dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, je tato námitka zjevně nedůvodná, neboť otázka naléhavého právního zájmu byla soudy vyřešena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Tato námitka je ostatně i zjevně nedůvodná, neboť posouzení naléhavého právního zájmu je vyřešeno v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Naléhavý právní zájem je dán tam, kde by bez uvedeného určení bylo vlastnické právo žalobce ohroženo nebo se jeho právní postavení stalo nejistým [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by i mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod č. 21), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz) ]. Uvedené neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
Nalézací soudy uzavřely, že žalobce nemá naléhavý právní zájem, když se domáhá určení vlastnického práva ke studni, a nikoliv určení právní skutečnosti. Dále uvedly, že žaloba má preventivní charakter, neboť žalobce si nebyl jistý svým vlastnickým právem ke studni, když podal žalobu a odmítl mimosoudní dohodu o odkupu 3/4 předmětné studny nabízenou žalovanou. Naléhavý právní zájem žalobce osvědčuje i skutečnost, že na předmětnou studnu jsou napojeni také jiní uživatelé pitné vody; žaloba je tedy namístě i z důvodu vytvoření pevného právního základu pro další smluvní vztahy, předejde se tím podání žaloby na plnění, a výsledek žaloby tak bude sloužit potřebám praktického života.
S ohledem na výše uvedené závěry dovolací soud neshledává úvahu nalézacích soudů jako nepřiměřenou. Žalobce se domáhá určení existence práva a jeho postavení je i s ohledem na postoj žalované v tomto řízení nejisté; pokud totiž žalovaná v průběhu celého řízení zpochybňuje výlučné vlastnické právo žalobce námitkou, že je toliko menšinovým spoluvlastníkem s podílem v rozsahu ¼, je evidentní, že právní postavení žalobce je relevantně zpochybňováno. Navíc v dané věci ze strany žalované dosud nedošlo k zásahu do výkonu vlastnického práva, proto určovací žaloba plní funkci preventivní ochrany [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 1/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], a žalobce tak naléhavý zájem na určení má. Posouzení, zda je dán naléhavý právní zájem na určení, přitom obecně není závislé na důvodnosti samotného nároku, tzn. tvrzení žalované, že žalobce předmětnou studnu nemohl nabýt ve veřejném výběrovém řízení, je v řešené věci bez vlivu na posouzení naléhavého právního zájmu, neboť jde o předmět určení.
Žalovaná dále rozporuje, že žalobce nabyl vlastnické právo ke studni.
I zde zcela chybí jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání a právní otázky, kterou by měl dovolací soud přezkoumat.
Dovolatelka svými obecnými výhradami k napadenému rozhodnutí sice vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, ale pouhé vyjádření nesouhlasu přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolání v této části představuje pouhou obecnou polemiku se závěry odvolacího soudu bez formulace jakékoliv právní otázky, kterou by mohl dovolací soud přezkoumat, a vymezení přípustnosti ve vztahu k ní [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2938/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Jednotlivé námitky nejsou konkrétní a chybí u nich vyložení, v čem podle názoru žalované spočívá nesprávnost posouzení. Polemika je navíc z části založena na uvádění či rozporování skutkových zjištění a hodnocení důkazů nalézacími soudy, které je v dovolacím řízení nepřípustné (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Rovněž poukaz na porušení práva na spravedlivý proces je zcela nekonkrétní, což jej z dovolacího přezkumu již z tohoto důvodu diskvalifikuje. Navíc je zřejmé, že tuto námitku pojí dovolatelka nikoliv s průběhem řízení, ale s jeho výsledkem, když uvádí, že odvolací soud „svým rozhodnutím zmenšil majetek dovolatele, a dovolateli upřel právo na spravedlivý proces“.
Jestliže pak dovolatelka namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu „byl nahrazen projev vůle dovolatele, aniž by se Krajský soud v Plzni jako soud odvolací řádně vypořádal s námitkou dovolatele, že odvolání žalobce nemá náležitosti zákonem požadované“, není vůbec dovolacímu soudu zřejmé, k čemu má tato námitka směřovat. V této věci nešlo o nahrazení projevu vůle, ale o deklaratorní určení vlastnického práva žalobce a ve vztahu k tvrzené absenci náležitostí odvolání žalobce zcela chybí jakákoliv konkretizace této výhrady a uvedení, jak se mohla promítnout do správnosti rozhodnutí odvolacího soudu; to vše se zřetelem k tomu, že i zde zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání a otázka náležitostí dovolání není otázkou hmotného práva.
Dále žalovaná rozporuje rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně je dovolání nepřípustné již proto, že dovoláním lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon připouští (srovnej §236 odst. 1 o. s. ř.), pročež výhrady proti rozhodnutí soudu prvního stupně pro funkční nepříslušnost dovolací soud nemohl přezkoumat. Navíc zde dovolatelka vytýká, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, což je pro dovolací řízení bezpředmětné již proto, že odvolací soud žalobě vyhověl a žalovaná tudíž jako procesně neúspěšná nemá na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně právo.
K části dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je třeba uvést, že dovolání podle §237 o. s. ř. proti rozhodnutí, jímž bylo napadeným výrokem rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, není přípustné [srovnej §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. V posuzovaném případě byla žalované uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci před soudy obou stupňů ve výši 44 268 Kč, tato částka tak nepřesáhla uvedenou zákonem požadovanou hranici [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 29/2018 (dostupné na www.nsoud.cz) ], proto dovolání i v této části není přípustné. I zde ostatně zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu