ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.6052.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 6052/2017-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce D. V. , zastoupeného JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, proti žalované J. V. , zastoupené Mgr. Ing. Hanou Fojtovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 99/2010, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 21. 4. 2017, č. j. 60 Co 242/2016-507, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 21. 4. 2017, č. j. 60 Co 242/2016-507, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 5 C 99/2010-409, rozhodl, který majetek ze společného jmění manželů („SJM“) náleží do výlučného vlastnictví žalobce a žalované a jak si rozdělí úhradu zůstatků dluhů (výroky I. až III.). Uložil žalobci, aby zaplatil žalované vypořádací podíl, nahradil jí náklady řízení ve výši 210 636 Kč a nahradil náklady řízení České republice (výroky IV až VI.).
Soud prvního stupně konstatoval, že úvěry u Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. (úvěry č. 176815-10167939 a č. 176815-7109148) jsou součástí SJM a že na základě žalobcem navržených důkazů a jeho tvrzení nelze – oproti tvrzení žalobce - dospět k závěru, že smlouvy o předmětných úvěrech nepodepsal. Stejně tak i úvěr u České spořitelny, a.s., č. 0273996149, je součástí SJM. Zároveň nelze prokázat, že by žalovaná použila finanční prostředky z úvěrů výlučně ve svůj prospěch, resp. pro svou matku, jak tvrdil žalobce. O nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“); uvedl, že žalovaná byla ve věci zcela úspěšná.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) rozsudkem dne 21. 4. 2017, č. j. 60 Co 242/2016-507, změnil rozsudek soudu prvního stupně zejména ohledně výše vypořádacího podílu náležejícího žalované. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a uložil žalobci, aby nahradil České republice náklady řízení.
Odvolací soud ohledně úvěrů u Stavební spořitelny České spořitelny, a.s., na základě jím provedeného dokazování dospěl, stejně jako soud prvního stupně, k závěru, že žalobce obě úvěrové smlouvy podepsal. Jak žalobce, tak žalovaná za závazky vyplývající z úvěrových smluv odpovídají společně a nerozdílně. Jestliže žalobce namítal, že úvěry byly použity ve prospěch matky žalované, jedná se o samostatný právní vztah mezi nimi, a je tak na žalobci, aby tyto nároky vůči matce žalované uplatnil samostatnou žalobou. Ohledně nákladů řízení konstatoval, že oba účastníci byli ve věci částečně úspěšní, přičemž je zde přibližně rovný poměr úspěchu a neúspěchu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná dovolání.
Žalobce přípustnost dovolání opírá o §237 o. s. ř.; tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu týkající se dokazování a odůvodnění rozhodnutí s tím, že odchýlení se od jeho závěrů je rovněž odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud nepřihlédl k jeho tvrzením o tom, že předmětné úvěry byly užity ve prospěch matky žalované, s čímž souvisí i námitka, že napadené rozhodnutí nebylo dostatečně a přesvědčivě odůvodněno. Pokud úvěr byl součástí SJM, jak soudy oproti jeho přesvědčení tvrdí, a byl bez jeho souhlasu použit ve prospěch třetí osoby, nemůže mu vzniknout pouze pohledávka vůči matce žalované. Zároveň čerpané peníze též náleží do SJM. Jestliže je žalovaná použila ve prospěch své matky bez žalobcova vědomí a souhlasu, je nutno tuto pohledávku vůči matce žalované přikázat žalované, která musí zaplatit žalobci příslušný vypořádací podíl. Na podporu svého tvrzení odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010. Namítá také, že odvolací soud vycházel pouze z dat, kdy byly úvěrové smlouvy uzavřeny; ostatní okolnosti nebral v úvahu. V rozhodnutí odvolacího soudu lze tak spatřovat přepjatý formalismus. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná přípustnost dovolání, směřujícího proti nákladovým výrokům, opírá o §237 o. s. ř. Má za to, že odvolacím soudem byla vyřešena otázka procesního práva odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného předpokladu, že míra úspěchu účastníků při vypořádání SJM je stejná. Žalovaná se snažila po celou dobu s žalobcem dohodnout mimosoudně, a to za pro něj výhodných podmínek. Ten však na dohodu nepřistoupil a místo toho řízení úmyslně protahoval, přičemž zastával stanovisko, že by měl nabýt pouze aktiva a pasiva by nabyla žalovaná. Zároveň uvádí, že odvolací soud neposoudil, zda zavdala příčinu k podání žaloby. Dodává, že byla ve sporu úspěšná, zatímco žalobce byl zcela neúspěšný, tudíž by měl být povinen jí uhradit náklady řízení. V závěru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání jsou přípustná podle §237 o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody, uvedené v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání jsou důvodná.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“ - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 103/2015 - toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
K dovolání žalobce: Žalobcem tvrzené použití finančních prostředků – součástí SJM - získaných z úvěrů u peněžních ústavů bez jeho souhlasu ve prospěch matky žalované posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; to zakládá přípustnost dovolání.
Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (§145 odst. 2 obč. zák.).
V rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže jeden z manželů nakládal s věcí nebo úsporami, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, způsobem, který je v rozporu s §145 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., (po uvedené novele šlo o §145 odst. 2 obč. zák., upravující správu společného jmění manželů), pak k tomuto neplatnému právnímu úkonu nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy bezpodílového spoluvlastnictví a vypořádat.“ Také v usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, Nejvyšší soud zaujal názor, že přesahuje-li však nakládání s peněžními prostředky rámec obvyklé správy společného majetku, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do SJM a vypořádat, a to k tíži toho, kdo s nimi protiprávně nakládal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010). K další podmínce uplatnění nároku z neoprávněného nakládání společnými prostředky viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012). V dané věci se nalézací soudy nezabývaly otázkou, zda šlo o obvyklou správu společného majetku či nikoliv, vzhledem k výši úvěrů lze předpokládat, že by poskytnutí získaných prostředků ve prospěch třetí osoby obvyklou správou nebylo.
Soud prvního stupně k uvedenému žalobcovu tvrzení nepřihlédl, neboť je považoval za neprokázané (str. 6 rozsudku). Odvolací soud se touto otázkou zabýval na základě žalobcova odvolání; skutkovou otázku, zda prostředky byly takto použity, pominul a uvedl, že žalobce by proti matce žalované měl podat samostatnou žalobu s tím, že v řízení o vypořádání SJM tuto věc nelze řešit. Tento právní názor je nesprávný, a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.; i kdyby byly peníze použity nad rámec obvyklé správy SJM ve prospěch třetí osoby bez souhlasu žalobce, pak by – za podmínek nastíněných např. ve zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1326/2012 – bylo třeba je zařadit do vypořádání SJM.
Dovolatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se hodnocení důkazů a „přepjatého formalismu“ a tvrdí, že napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v rozporu. Nicméně obsahem jeho výtky je tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném skutkovém zjištění; přitom jediným přípustným dovolacím důvodem je výtka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.). To si patrně dovolatel uvědomuje, neboť se snaží právní otázku postavit tak, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vyloučení svévole a přepjatého formalismu“. Svévole a přepjatý formalismus by se však musely nějak projevit v právním posouzení věci, jinak by je nebylo možno pod §241a odst. 1 o. s. ř. zahrnout. Pokud uvedené výtky směřují k výše uvedenému názoru odvolacího soudu o pohledávce vůči matce žalované, postačí konstatování, že je nesprávný, aniž by jej třeba bylo dále nějak „hodnotit“. Skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vyšel, a která jsou přesto, že provedl řadu důkazů, v zásadě stejná jako rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodně nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu. Dovolací soud poukazuje především na to, co je uvedeno na str. 9 rozsudku odvolacího soudu; žalobce neunesl důkazní břemeno, neprokázal, že byl 2. 8. 2007 v zaměstnání a pravost jeho podpisu, učiněného po ověření jeho totožnosti za přítomnosti dvou pracovnic České spořitelny, a. s., potvrdil i znalec, který podal písemný posudek, a odvolací soud jej ještě vyslechl. Takto provedené dokazování a na jeho základě učiněné skutkové zjištění nelze považovat za porušení některého ze základních práv dovolatele.
K dovolání žalované: Jeho přípustnost je založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího (pokud uvádí, že právní otázka „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, poznamenává se, že zákon tu má na mysli ev. vnitřně rozpornou judikaturu dovolacího soudu, zatímco žalovaná zřejmě chce vyjádřit, že danou otázku rozhoduje dovolací soud jinak, než soud odvolací). Dovolání splňuje požadované náležitosti a je důvodné.
„Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít v úvahu výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do SJM a které nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o vypořádání SJM vůbec jednat a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost. Zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí, však takto nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo rozhodování sporu ve věci samé“. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015).
Při rozhodování o nákladech řízení o vypořádání SJM by měla být jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka rovnost podílů, a to zejména za situace, kdy mezi účastníky je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Dále je třeba přihlížet i k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM, a které nikoliv. Takto však nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, příp. spor o konkrétní položku vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o nákladech řízení v úvahu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM je třeba zohlednit míru úspěchu každé ze stran a zvážit, co požadovala každá ze stran a čeho se jí dostalo. Nelze přihlížet jen k míře úspěchu jedné strany, aniž by byl stejným způsobem vyčíslen úspěch strany druhé a oba byly porovnány (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5040/2015).
V projednávané věci soud prvního stupně uvedl, že žalovaná byla ve věci „plně úspěšná“; neuvedl však, o co tento závěr opřel. Odvolací soud pak změnil rozsudek soudu prvního stupně jen v malé části (ve vypořádacím podílu, patrně šlo o reakci na nárůst hodnoty nemovitosti přikázané žalované o celkem 50 000 Kč) a uvedl, že oba účastníci měli ve věci částečný úspěch; proto rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání však podal žalobce, který neúspěšně namítal, že do SJM nepatří úvěry uvedené výše, a že peníze takto získané byly použity pro potřeby matky žalované; uvedeným odvolacím námitkám však odvolací soud nepřisvědčil. Již proto se jeho úvaha o stejném úspěchu obou účastníků ve věci jeví jako předčasná, a tudíž nesprávná; jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud nevzal do úvahy kritéria plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, tedy výsledek odvolacího řízení nepoměřil s odvolacím tvrzením a návrhem a postojem žalované k nim.
Ústavní soud konstatoval, že pokud má odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště v řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud každopádně musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13). Protože tomuto požadavku odvolací soud nedostál, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tuto vadu odstraní odvolací soud v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání jsou důvodná, nejsou však podmínky pro postup podle §243d o. s. ř. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu