ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.6084.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 6084/2017-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. L. , zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, proti žalovanému M. B. , zastoupenému Mgr. Martinem Ondrejátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Strouhou 67, o vzájemném návrhu žalovaného na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 64/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2017, č. j. 26 Co 306/2017-379, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2017, č. j. 26 Co 306/2017-387, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2017, č. j. 26 Co 306/2017-379, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2017, č. j. 26 Co 306/2017-387, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 5 C 64/2014-313, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 8. 2017, č. j. 5 C 64/2014-372, a ve znění usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19. 10. 2017, č. j. 31 Nc 2753/2017-390, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku v obci a k. ú. K. (dále jen „předmětný pozemek“), zapsaného u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrálního pracoviště P. (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nově označený pozemek o výměře 792 m 2 podle geometrického plánu vypracovaného Ing. Pavlem Hruškou (dále jen „příslušný geometrický plán“) – (výrok II.), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nově označený pozemek o výměře 5 544 m 2 podle příslušného geometrického plánu (výrok III.), uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 138 195,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV.), každému z účastníků uložil povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně na znalečném částku 3 512 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a učinil součástí svého rozsudku příslušný geometrický plán (výrok VI.). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na §142 odst. 1 občanského soudního řádu, když měl za to, že žalovaný byl v řízení o jeho vzájemném návrhu plně úspěšný. Žalovaný podal návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému pozemku v době, kdy pozemek nebyl reálně dělitelný, jak vyplynulo z vyjádření znalce. Pokud by v té době bylo žalobě vyhověno, měl by nárok na náhradu nákladů řízení. Původní žalobkyně uzavřela se současným žalobcem smlouvu o zřízení služebnosti přes pozemek žalobce, kterou shledal odvolací soud jako nedostatečnou pro zajištění trvalého přístupu. Nakonec v srpnu 2016 prodala svůj spoluvlastnický podíl žalobci, čímž posunula původní žalobkyně řízení do stadia, kdy s ohledem na novou možnost napojení obou částí předmětného pozemku na veřejnou cestu bylo rozhodnuto o jeho reálném rozdělení. Za těchto okolností je spravedlivé, aby žalobce uhradil žalovanému náklady řízení v plném rozsahu.
K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 28. 8. 2017, č. j. 26 Co 306/2017-379, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10. 2017, č. j. 26 Co 306/2017-387, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 140 320 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 7 390 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok II.). Uvedl, že vzájemný návrh žalovaného na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému pozemku byl vyloučen k samostatnému projednání. Žalovaný navrhoval přikázání předmětného pozemku do svého výlučného vlastnictví, původní žalobkyně a následně i žalobce navrhovali jeho reálné rozdělení. Při jednání dne 16. 1. 2013 obě strany sporu shodně navrhly, aby byl předmětný pozemek reálné rozdělen podle spoluvlastnických podílů. Napadeným rozsudkem bylo plně vyhověno požadavku žalobce, kterému byl po zrušení spoluvlastnictví přikázán nově vzniklý pozemek odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu v rozsahu 1/8 z celku, žalovanému byl přikázán do výlučného vlastnictví pozemek v rozsahu 7/8 z původního celku. Při aplikaci zásady úspěchu ve věci tak náleží náhrada nákladů řízení žalobci, a nikoliv neúspěšnému žalovanému, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Pro posouzení procesního úspěchu ve věci a rozhodnutí o nákladech řízení je nepodstatné, jak se vyvíjely okolnosti věci v průběhu řízení, podstatné je pouze to, zda a v jakém rozsahu bylo rozhodnutím soudu vyhověno požadovanému nároku účastníka. Odvolací soud neshledal důvody k aplikaci §142 odst. 3, §143 ani §150 občanského soudního řádu, žalovaný totiž neměl neúspěch jen v nepatrné části, není pravdou, že by svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby a důvody k odstranění tvrdosti zákona dány nebyly. Řízení v této věci je standardním řízením, kdy účastníci po celou dobu jeho trvání při znalosti faktického stavu setrvávají na svých stanoviscích a kdy je rozhodnutím soudu jednomu z nich zcela vyhověno.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva vztahující se k náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud sice správně vyšel ze zásady procesního úspěchu ve věci, ale v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, 22 Cdo 3389/2014 nebo 22 Cdo 4600/2015, posoudil procesní úspěch jen podle vztahu žalobního návrhu a rozhodnutí soudu ve věci samé, aniž by zohlednil celý průběh řízení, jednání účastníků v jeho průběhu a závěrečná procesní stanoviska ze dne 7. 12. 2016. Poukazuje na celý průběh případu, kdy žalovaný navrhl zrušení spoluvlastnictví k předmětnému pozemku a jeho přikázání do svého výlučného vlastnictví, neboť všechny pozemky včetně těch, které k vypořádání navrhla původní žalobkyně, tvořily funkční celek. Původní žalobkyně se domáhala rozdělení pozemku a tímto způsobem původně rozhodl i soud prvního stupně; toto rozhodnutí však bylo odvolacím soudem zrušeno se závazným právním názorem, že předmětný pozemek není možné rozdělit, neboť nemá přístup na veřejnou komunikaci; tím bylo zcela potvrzeno stanovisko žalovaného. Původní žalobkyně následně svůj spoluvlastnický podíl převedla na žalobce, který vyboural část zdi stojící na hranici jeho pozemku a předmětného pozemku; tím odpadla překážka pro reálné rozdělení předmětného pozemku a žalovaný ve shodě s žalobcem navrhl reálné rozdělení předmětného pozemku. Má za to, že měl v řízení plný procesní úspěch, neboť na rozdíl od strany žalující po celou dobu řízení vždy navrhoval ten způsob vypořádání, který byl v danou chvíli jediný možný. Nesouhlasí dále s tím, že odvolací soud zahrnul mezi náklady řízení i ty náklady žalobce, které nebyly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, konkrétně jde o odměnu a náhradu hotových výdajů žalobce za jeho dovolání, které posléze vzal zpět, čímž zavinil zastavení dovolacího řízení, a rovněž náhradu za záměnu účastníků, kterou navrhl žalovaný, a nikoliv žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné, neboť žalovaný směřuje dovolací důvody do skutkových námitek. Odvolací soud komplexně zhodnotil všechny relevantní okolnosti případu, přihlédl k výsledku sporu a k tomu, co bylo mezi účastníky řízení sporné. Poukazuje na předchozí řízení o žalobě jeho právní předchůdkyně, které skončilo smírem; má za to, že žalovaný docílil smíru nemravným způsobem, ani v tomto řízení nepostupoval žalovaný vstřícně, když se bránil spolupráci se znalcem. Žalovaný se neustále bránil oddělení části pozemku a tím oddaloval i řešení sporu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno do uvedeného data a rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož odvolací soud uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení v součtu ve výši 147 710 Kč, přičemž žalovaný má za to, že by naopak on měl mít právo na náhradu nákladů řízení, je podmínka přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. splněna [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015, či ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3574/2017 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz )].
Žalovaný předkládá dovolacímu soudu otázku hodnocení procesního úspěchu pro účely náhrady nákladů řízení v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; má přitom za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
Podle judikatury dovolacího soudu i soudu ústavního je při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodným procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu [srovnej např. rozbor a zhodnotenie rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podieloveho spoluvlastníctva a stanovisko občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72 (uveřejněné pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněné pod č. C 12 875 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014 (uveřejněné pod č. C 14 039 v Souboru)].
Byť procesní úspěch se obecně zjišťuje poměřením žalobního návrhu a soudního rozhodnutí, v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uvedené neplatí bezvýjimečně s ohledem na zvláštnosti tohoto řízení; podle judikatury dovolacího soudu je tak třeba přihlédnout k průběhu celého řízení, k závěrečným procesním stanoviskům a případně k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 (uveřejněné pod č. C 14 239 v Souboru), či ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015 (uveřejněné pod č. C 15 246 v Souboru)]. Pro stanovení procesního úspěchu naopak není rozhodné jednání účastníků před zahájením řízení (může však být relevantní při úvaze o použití moderačního práva soudu, upraveného v §150 o. s. ř., případně i při úvaze o aplikaci §143 o. s. ř.) – [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 935/2017 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2018, č. 3, str. 107)], ani skutečnost, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podat také, tedy že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má povahu tzv. iudicii duplicis [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněné pod č. C 13 824 v Souboru), či ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i na vypořádání spoluvlastnictví. Z toho vyplývá, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví, ač skutečný spor mezi účastníky je jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je přitom třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení, neboť posuzování procesního úspěchu v řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, by bylo zjevně mechanické, formální a odhlíželo by od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování. Do rozhodování o nákladech řízení se však nutně nemusí promítnout každá změna postojů účastníků v řízení; soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo od počátku mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. V některých případech může být posouzení této otázky na úvaze soudu, kterou je třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 4, str. 119)].
V posuzovaném případě se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu v tom, že při zvážení procesního úspěchu poměřoval toliko mechanicky vzájemný návrh žalovaného na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému pozemku s rozhodnutím soudu prvního stupně, aniž by přitom přihlédl k průběhu soudního řízení, když ten nesprávně považoval pro účely náhrady nákladů řízení za nepodstatný.
Zůstalo proto otázkou, zdali závěr odvolacího soudu o plném procesním úspěchu žalobce obstojí i přes uvedené pochybení, tedy i při přihlédnutí k průběhu řízení.
Vzájemným návrhem se žalovaný domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému pozemku, přičemž navrhoval přikázání tohoto pozemku do svého výlučného vlastnictví za náhradu ve prospěch původní žalobkyně, neboť měl za to, že rozdělení předmětného pozemku není s ohledem na absenci přístupu a na existenci hospodářského celku možné. Původní žalobkyně proti zrušení spoluvlastnictví k předmětnému pozemku ničeho nenamítala, nesouhlasila však s navrženým způsobem vypořádání, když se naopak domáhala rozdělení předmětného pozemku podle výše spoluvlastnických podílů účastníků. Byť žalovaný při jednání dne 16. 1. 2013 shodně s původní žalobkyní navrhl, aby byl předmětný pozemek reálně rozdělen, měl proti tomuto způsobu vypořádání výhrady z hlediska zajištění napojení části pozemku, kterou by měla původní žalobkyně nabýt, na veřejnou komunikaci. Původní žalobkyně si pokusila zajistit přístup smluvně a následně i osobní služebností přes pozemek současného žalobce. Při jednání dne 4. 5. 2015 žalovaný uvedl, že rozdělení předmětného pozemku není právně možné, pročež navrhl přikázání předmětného pozemku do svého vlastnictví za náhradu původní žalobkyni. Soud prvního stupně dne 6. 5. 2015 rozhodl o zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání rozdělením předmětného pozemku na dva nové pozemky podle výše spoluvlastnických podílů. K odvolání žalovaného, v němž žalovaný zpochybňoval zajištění trvalého přístupu na pozemek, který měl připadnout původní žalobkyni, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil s tím, že zvolený způsob vypořádání nepřichází do úvahy, neboť zmíněný přístup nelze považovat za trvalý; odvolací soud proto zavázal soud prvního stupně, aby se zabýval možností přikázání předmětného pozemku do spoluvlastnictví některého z účastníků. Původní žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání a současně převedla svůj spoluvlastnický podíl současnému žalobci; soud prvního stupně rozhodl na návrh žalovaného o vstupu žalobce do řízení namísto původní žalobkyně. Dovolací řízení bylo následně pro zpětvzetí dovolání zastaveno. Současný žalobce setrval na způsobu vypořádání rozdělením předmětného pozemku a následně proboural díru do zdi při hranici předmětného pozemku a svého pozemku, přes který lze zajistit přístup z veřejné komunikace na do úvahy přicházející oddělenou část předmětného pozemku, načež soud prvního stupně při jednání dne 7. 12. 2016 uzavřel, že předmětný pozemek je dělitelný. Žalovaný se při tomto jednání v rámci svého závěrečného návrhu přiklonil k rozdělení předmětného pozemku podle výše spoluvlastnických podílů. Soud prvního stupně následně spoluvlastnictví k předmětnému pozemku zrušil a rozdělil jej mezi účastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů.
Z popsaného průběhu nelze dovodit, že by v řízení byl žalobce plně procesně úspěšný, a naopak že by žalovaný byl procesně zcela neúspěšný. Nelze pominout, že žalovaný navrhl v první řadě zrušení spoluvlastnictví, čemuž bylo plně vyhověno, byť je pravdou, že žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně, proti tomuto návrhu nijak nebrojili a sporným zůstal toliko způsob vypořádání. Stran způsobu vypořádání lze souhlasit s tím, že žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně, již od počátku navrhovali reálné rozdělení předmětného pozemku podle výše spoluvlastnických podílů, kdežto žalovaný původně navrhoval přikázání předmětného pozemku do svého výlučného vlastnictví za náhradu, a pokud připustil jeho reálné rozdělení, tak proti tomuto způsobu vypořádání brojil pro jeho právní nemožnost, čímž se navrátil ke svému původnímu návrhu. Odvolací soud svým usnesením ze dne 25. 11. 2015, č. j. 26 Co 315/2015-177, kterým zrušil původní rozhodnutí soudu prvního stupně, rovněž shledal jako nerealizovatelné vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému pozemku jeho reálným rozdělením a zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem, že spoluvlastnictví je nezbytné vypořádat přikázáním předmětného pozemku jednomu ze spoluvlastníků. Až následně po vstupu současného žalobce a vybourání části zdi na hranici jeho pozemku a pozemku předmětného se stal primární způsob vypořádání realizovatelným, načež žalovaný ve svém závěrečném návrhu reagoval tím, že rovněž navrhoval vypořádání rozdělením společné věci. Při úvaze o procesním úspěchu či neúspěchu účastníků je nutno podle přesvědčení dovolacího soudu přihlédnout také k tvrzení obsaženému v dovolání, kdy dovolatel poukazuje na to, že v souběžně vedeném řízení pod sp. zn. 5 C 124/2011 (kde byl původně projednáván i předmětný pozemek na základě vzájemného návrhu před jeho vyloučením) byla řešena otázka zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k dalším nemovitostem tvořícími s předmětným pozemkem funkční areál. Nemovitosti v tzv. s. části areálu převzal dovolatel do svého výlučného vlastnictví za náhradu, a proto ve vztahu k předmětnému pozemku, jenž je součástí areálu původně uvedl, že „jakékoli rozdělení areálu by naráželo na nemožnost napojení na veřejnou komunikaci, na znehodnocení hospodářsky funkčních celků a eventuální oddělení pozemkových parcel by uvnitř celého komplexu nemovitostí postrádalo užitný a hospodářský význam.
Z tohoto pohledu se závěr odvolacího soudu o plném procesním neúspěchu žalovaného tedy jeví jako předčasný, jestliže odvolací soud do svých úvah nepromítl všechny okolnosti podstatné pro hodnocení procesního úspěchu či neúspěchu účastníků.
Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že by měl žalobci hradit náklady řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podaným dovoláním, které posléze žalobce vzal zpět, čímž zavinil zastavení dovolacího řízení, a rovněž za návrh na záměnu účastníků, kterou navrhl žalovaný.
Tato námitka je částečně důvodná.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015 (dostupném na www.nsoud.cz ), souhlasil s v komentářové literatuře (viz např. komentář k §142 in JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k 1. 2. 2016. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-080-7) zastávaným přístupem (principem), jenž lze charakterizovat slovy „vítěz bere vše“ za situace, probíhá-li řízení lineárně. Nepovažoval však za spravedlivé, aby účastníkovi byla uložena povinnost i k náhradě nákladů řízení druhé strany, které druhé straně vznikly v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu o procesní otázce, pokud v rámci rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo ke změně či ke zrušení napadeného rozhodnutí; v takovém případě zásadně nelze mít úkony účastníka, jenž procesní rozhodnutí napadl, v této fázi řízení za účelné ve vztahu k uplatňování či bránění práva. Za daných okolností dílčí fáze řízení o opravném prostředku zpravidla vyzní jako nadbytečně vedená, a náklady v této fázi vynaložené účastníkem, jenž opravný prostředek podal, budou postrádat charakter nezbytnosti, a tedy i účelnosti. Sama skutečnost, že účastník řízení činil úkony, jež se projevily jako neúčelné ve vztahu k uplatňování či bránění práva, samozřejmě neznamená, že by v řízení nepostupoval řádně, což by mělo vést k separaci nákladů řízení podle §147 o. s. ř. Dovolací soud tak uzavřel, že pokud byl proti procesnímu rozhodnutí podán opravný prostředek, lze náklady této fáze řízení procesně úspěšnému účastníku přiznat zásadně jen tehdy, byl-li úspěšný též v dílčí fázi řízení (tedy podal-li úspěšně opravný prostředek, či naopak čelil-li opravnému prostředku, který byl neúspěšně podán protistranou).
V posuzovaném případě lze odvolacímu soudu vytknout, že návrh na záměnu účastníků v tomto případě podal s ohledem na vzájemnou žalobu žalovaný, a nikoliv žalobce, pročež žalobci nemůže být za tento úkon protistrany z povahy věci přiznána jakákoliv náhrada. Toliko by s ohledem na zásadu „vítěz bere vše“ bylo lze uvažovat o tom, že se k tomuto návrhu žalovaného vyjádřil žalobce, přičemž jeho vyjádření by bylo lze považovat za účelně vynaložený náklad, což však z rozhodnutí odvolacího soudu, který v odůvodnění uvedl náhradu za „návrh na záměnu v řízení o vzájemném návrhu“, seznat nelze.
Rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ani v otázce přiznání náhrady nákladů řízení žalobci za dovolání jeho právní předchůdkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 26 Co 315/2015-177, které skončilo zastavením dovolacího řízení pro zpětvzetí dovolání žalobcem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 5364/2016-297). Pomine-li dovolací soud výše uvedenou otázku procesního úspěchu v řízení, nebylo by lze takovýto výdaj jinak procesně úspěšného účastníka považovat za účelně vynaložený náklad, který by mu měl být druhou procesní stranou nahrazen; naopak by se zde nabízelo zvážení, zdali není dán důvod pro separaci nákladů podle §147 o. s. ř. za pomoci §146 odst. 2 o. s. ř., neboť původní žalobkyně podáním svého dovolání a současný žalobce jeho následným zpětvzetím zavinili vznik dovolacích nákladů, které by jinak v řízení nevznikly. S ohledem na uvedené spočívá rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že nejsou splněny předpoklady pro změnu usnesení odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
V další fázi řízení odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, přičemž v rámci zvážení procesního úspěchu jednotlivých účastníků přihlédne k výše uvedeným závěrům. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že některý z účastníků byl zčásti či zcela procesně úspěšný, při výpočtu náhrady nákladů řízení vyjde z přístupu „vítěz bere vše“, ovšem procesně úspěšnému účastníkovi přizná náhradu jen za účelně vynaložené náklady, přičemž rovněž zváží, zdali zde není dán důvod pro separaci části nákladů.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243 g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senát