ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.654.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 654/2018-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Renátou Kuníkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Pražská 550, proti žalovanému městu Králův Dvůr , IČO 00509701, se sídlem v Králově Dvoře, náměstí Míru 139, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 10/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 28 Co 324/2017-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jaroslava Tenkráta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4 C 10/2015-134, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku v k. ú. P. (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 15 427,50 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 4. 4. 1991 s Okresním bytovým podnikem Beroun, s. p., podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění účinném do 14. 4. 1991, spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 k pozemku, k budově na pozemku, k pozemku, k budově na pozemku, k pozemku a k budově bez č. p./č. e na pozemku. Tyto spoluvlastnické podíly byly odňaty v šedesátých letech právní předchůdkyni žalobce M. B. Na základě smlouvy o reálném rozdělení spoluvlastnictví uzavřené dne 10. 5. 1994 se stal žalobce výlučným vlastníkem pozemku, budovy, pozemku a na něm se nacházející budovy bez č. p./č. e. Pozemek (k němuž se žalobce domáhá určení vlastnického práva) tvořil v šedesátých letech (tedy v době odnětí spoluvlastnických podílů právní předchůdkyni žalobce) součást pozemků, ze kterých byl v sedmdesátých letech vyčleněn a zapsán. V roce 2009 byl přečíslován a zapsán v katastru nemovitostí (dále jen „předmětný pozemek“).
Nalézací soud uzavřel, že žalobce jakožto oprávněná osoba neuplatnil nárok na vydání předmětného pozemku v rámci restitučního řízení ve lhůtě stanovené příslušnými právními předpisy. Nenabyl ho ani na základě vydržení, neboť již v roce 1994 při uzavírání smlouvy o reálném rozdělení spoluvlastnictví mu muselo být z přiloženého geometrického plánu zřejmé, že předmětný pozemek není součástí pozemku parc. č. st., ale je ve vlastnictví třetí osoby. Od tohoto okamžiku proto nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jeho vlastníkem a nesplnil podmínku deseti let oprávněné držby nezbytné k jeho vydržení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 28 Co 324/2017-162, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů nalézacího řízení částku 18 694,50 Kč (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci a rozsudek nalézacího soudu ve výroku o věci samé jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především namítá, že nevěděl a vědět ani nemohl, že předmětný pozemek byl v roce 1972 vyčleněn z pozemků, o jejichž vydání požádal v roce 1991 v rámci restitučního řízení. Neměl tedy ani důvod pochybovat, že mu nebyl vydán i předmětný pozemek. Od okamžiku uzavření dohody o vydání věci byl v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Předmětný pozemek po celou dobu užíval a až v roce 2015 se dozvěděl, že vlastníkem pozemku je žalovaný. Tudíž i pokud by nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě dohody o vydání věci, nabyl jej vydržením.
Naopak stát, který předmětný pozemek v roce 2010 převedl do vlastnictví žalovaného, nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Byl to totiž právě stát, který „opuštěním tradičních zásad evidence nemovitostí“ vyvolal „nepřehledný stav ve vlastnických vztazích“ a neměl by z toho mít vlastní prospěch. Stát tak nemohl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržet a následně jej převést na žalované město Králův Dvůr.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobce měl možnost požádat v rámci restitučního řízení o vydání předmětného pozemku, ale neučinil tak. I pokud by byl žalobce v omluvitelném omylu, že mu na základě dohody o vydání věci náleží spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku, musel mít od okamžiku uzavření smlouvy o reálném rozdělení spoluvlastnictví v roce 1994 důvodné pochybnosti o svém vlastnickém právu. Součástí této smlouvy je totiž i geometrický plán, ze kterého je zcela zřejmé, že předmětný pozemek není součástí pozemků. Tudíž žalobce nemohl spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku ani vydržet. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
K otázce, zda mohl žalobce nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě dohody o vydání věci ze dne 4. 4. 1991:
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5375/2016 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), přijal a odůvodnil závěr, že pokud byla v dohodě o vydání věci uzavřené na základě restitučních předpisů uvedena jen parcelní čísla převáděných pozemků, nikoliv jejich výměra, mohla oprávněná osoba nabýt vydávané pozemky jen v těch hranicích, které byly v době vydání věci obsaženy v operátu evidence nemovitostí (§2 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve spojení s §1 odst. 2 písm. a/ vyhlášky č. 23/1964 Sb.). Jinými slovy oprávněné osoby mohly nabýt vydávané pozemky označené pouze parcelními čísly jen v hranicích parcel vyznačených v pozemkové mapě (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 356/2014).
V posuzované věci předmětný pozemek součástí dohody o vydání věci ze dne 4. 4. 1991 nebyl a ostatní pozemky byly v této dohodě označeny pouze parcelními čísly. Proto žalobce nabyl na základě této dohody vlastnické právo, resp. spoluvlastnický podíl, pouze k ostatním pozemkům v hranicích vyznačených v pozemkové mapě v době jejich vydání, nikoliv však k předmětnému pozemku, a to i přes skutečnost, že předmětný pozemek tvořil v šedesátých letech (v době odnětí spoluvlastnických podílů právní předchůdkyni žalobce) součást ostatních nemovitostí, jež byly žalobci vydány.
Z uvedeného je zřejmé, že tato otázka hmotného práva, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K otázce, zda žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení:
Podle §129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci,
má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitosti, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost.
Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet „pro sebe,“ nikoliv pro jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uvedl, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.“
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5/1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5/2000).
Jestliže někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, je titulem držby nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000).
V rozsudku ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Nejvyšší soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
V poměrech projednávané věci je nutné zohlednit, že žalobci byl nejpozději dne 10. 5. 1994 při uzavírání smlouvy o reálném rozdělení spoluvlastnictví dostupný geometrický plán, ze kterého je zcela zřejmé, že pozemek (jehož byl předmětný pozemek toho času součástí) netvoří součást pozemků, které byly žalobci v restitucích vydány a jež byly rovněž předmětem této smlouvy. Z geometrického plánu zřetelně plyne, že budova se nachází na samotné hranici pozemku (spoluvlastnický podíl na tomto pozemku byl žalobci v restitucích vydán) a pozemku. Tudíž žalobce měl, resp. mohl mít, od tohoto okamžiku při běžné normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, důvodné pochybnosti o tom, že mu pozemek patří. Ze stejného důvodu nemohl být žalobce ani na základě této dohody oprávněným držitelem předmětného pozemku.
Žalobce tedy nejpozději ode dne 10. 5. 1994 nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku, a tento pozemek tak nemohl nabýt vydržením, neboť jej nedržel nepřetržitě po dobu deseti let (srov. §134 odst. 1 obč. zák.). Proto dovolací soud z důvodů procesní ekonomie také neposuzoval, zda žalobce mohl být právě na základě dohody o vydání věci oprávněným držitelem předmětného pozemku, zda měl vůli nakládat s pozemkem jako s vlastním či zda tento pozemek fakticky ovládal (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1421/12, dostupný na nalus.usoud.cz, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000). Bylo-li totiž dovozeno, že žalobce nebyl od 10. 5. 1994 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku, již jen z tohoto důvodu nemohl nabýt vlastnické právo vydržením.
Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobce nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, je i v tomto ohledu jeho rozhodnutí založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobce dále namítá, že i kdyby nebyl s ohledem na výše uvedené oprávněným držitelem předmětného pozemku od 10. 5. 1994, je nutné zohlednit také dobu od 19. 7. 1952 do 15. 2. 1960, ve které držela předmětný pozemek právní předchůdkyně žalobce.
Tato námitka není opodstatněná, neboť právní předchůdkyně žalobce byla spoluvlastnicí předmětného pozemku (a její spoluvlastnické právo nebylo nijak zpochybněno) a již jen z tohoto důvodu nelze započíst tuto dobu do doby nutné pro nabytí vlastnického práva vydržením ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005).
K námitkám žalobce o oprávněnosti držby předmětného pozemku ze strany státu:
Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není založeno na závěru, že by stát předmětný pozemek vydržel a následně převedl na žalované město Králův Dvůr. Stát nabyl vlastnické právo k tomuto pozemku na základě správního rozhodnutí v šedesátých letech 20. století, přičemž žalobce o vydání tohoto pozemku v restitucích nepožádal. Stát, resp. poté město, tedy nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení, a proto není důvodné zkoumat dobrou víru těchto veřejnoprávních korporací. Proto není ani přiléhavá judikatura, na kterou v těchto souvislostech žalobce odkazuje (kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1115/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Žalobce také namítá, že soudy jej dostatečně nepoučily o nutnosti dostatečně prokázat faktické ovládání věci – předmětného pozemku či o případném omezení nároku žalobce pouze na spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na předmětném pozemku.
Žalobce v této souvislosti pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu, aniž řádně formuluje otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje vzhledem k procesnímu postupu odvolacího soudu splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě trpí v této části dovolání ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř. vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že odvolací soud v souladu se zásadou procesní ekonomie podrobněji neposuzoval faktické ovládání předmětného pozemku ze strany žalobce (a k tomuto případně žalobce nepoučil), neboť žalobce nemohl být po dobu deseti let vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku, a již jen z tohoto důvodu nemohl nabýt vlastnické právo vydržením. Tudíž další posuzování faktického ovládání věci by bylo nadbytečné, neboť závěr odvolacího soudu i tak obstojí. Stejně tak soudy neměly důvod poučit žalobce o případném omezení jeho nároku pouze na spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ na předmětném pozemku. Odvolací soud totiž uzavřel, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k celému pozemku (tedy ani k jednomu ze spoluvlastnických podílů o velikosti id. ½), a to ani na základě dohody o vydání věci, ani vydržením. Tím pádem nebylo žalobce nutné poučit o tom, že by jeho nárok měl být snad omezen pouze na spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½, neboť na tomto závěru není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné. V části potom trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalované domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu