ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.674.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 674/2018-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. V. , proti žalované M. S. , zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 966/22, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 232/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. srpna 2017, č. j. 71 Co 83/2017-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2016, č. j. 80 C 232/2013-94, zrušil spoluvlastnictví účastnic k pozemku (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba (objekt bydlení), zapsanému na LV u Katastrálního úřadu pro V., Katastrálního pracoviště V., pro obec a k. ú. V. (dále jen „předmětná nemovitost“). Předmětnou nemovitost přikázal do výlučného vlastnictví žalované a neuložil jí povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu žádnou částku (výrok I.). Žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 71 Co 83/2017-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Předmětná nemovitost je v havarijním stavu a její přikázání do jejího výlučného vlastnictví je pro ni likvidační. Nemá prostředky na její údržbu ani provedení nezbytných stavebních úprav; předmětná nemovitost je zároveň těžko prodejná. Žalovaná se seznámila s rozhodnutím 22 Cdo 5154/2014 a má za to, že odvolací soud po právní stránce věc špatně posoudil a že by měla být vyřešena právní otázka, zda v případě, že účastníci dobrovolně nabudou věc vyžadující již v době nabytí investice a náklady na údržbu a na zachování samotné podstaty věci, je možná výluka z §1140 odst. 1 občanského zákoníku a je možno žalobu zamítnout nejen pro rozpor s §8, ale také pro rozpor s §2 odst. 3 občanského zákoníku, neboť by tím došlo k neúměrnému zatížení tohoto účastníka, jemuž tato věc zůstane ve výlučném vlastnictví. Další nevyřešenou otázkou je, zda při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí soud obligatorně rozhodnout o vypořádání pohledávek a dluhů, které souvisí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí podle §1148 občanského zákoníku, a zda je soud povinen účastníkům v tomto poměru poskytnout patřičné poučení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně má za to, že rozhodnutí obou soudů jsou věcně správná a jsou v souladu s platnou právní úpravou. Odmítá námitku žalované o rozporu s dobrými mravy či zjevném zneužití práva. Aplikace §1140 odst. 2 občanského zákoníku je zcela namístě, když žalobkyně nechce a s ohledem na své poměry ani nemůže nadále ve spoluvlastnictví setrvávat a veškeré pokusy o mimosoudní dohodu selhaly. Nesouhlasí, že by předmětná nemovitost nebyla prodejná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné v celém rozsahu zamítl.
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná pokládá otázku, zda v případě, že účastníci dobrovolně nabudou věc vyžadující již v době nabytí investice a náklady na údržbu a zachování samotné podstaty věci, je možná výluka z §1140 odst. 1 o. z., a je tak možno žalobu zamítnout nejen pro rozpor s §8 o. z., ale také pro rozpor s §2 odst. 3 o. z.
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Podle §1140 odst. 1, 2 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
Pravidlo v §1140 odst. 1 o. z. se neuplatní bezvýjimečně; jeho „prolomení“ může být založeno dohodou spoluvlastníků v podobě sjednaného odkladu zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1154 nebo zákonnými výjimkami spočívajícími v odkladu zrušení spoluvlastnictví založenému rozhodnutím soudu (§1155) nebo v omezení zrušení vyplývajícími ze zákona (§1140 odst. 2) – [srovnej Králík, M. v Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474) , Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2013, str. 544].
V řešené věci vyplývá ze spisu, že první dvě výjimky z §1140 odst. 1 o. z. nebyly uplatněny, a proto dovolací soud dále posuzoval výlučně možnost nastoupení výjimky zakotvené v §1140 odst. 2 o. z.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněného pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. C 15 243 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků). Úprava obsažená v §1140 odst. 2 o. z. nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu §8 o. z.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že žádné důvody přechodné povahy nejsou dány a žalovaná je ani netvrdila; naopak nutí žalobkyni, aby v současném stavu setrvala bez omezení. Potřeba investic a nákladů na údržbu v důsledku postupného chátrání předmětné nemovitosti přitom nemůže v daném případě představovat přechodnou potřebu věci a rovněž i tvrzená potřeba celkové rekonstrukce domu, na níž se žalobkyně ani nemá zájem podílet, je dlouhodobou potřebou s nejasnou délkou trvání, a v poměrech řešené věci tak nejde o záležitosti přechodného charakteru. Ostatně z celého řízení i ze samotného dovolání je zřejmé, že žalovaná se nedomáhá zamítnutí žaloby na určitou přechodnou dobu, ale natrvalo.
Přechodné objektivní poměry týkající se společné věci nemůže představovat ani tvrzená povinnost předmětnou nemovitost držet a pečovat o ni z úcty k předkům, neboť jde o argumentaci vycházející z osobních poměrů spoluvlastnic. Dovolací soud proto považuje závěr odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví účastnic řízení za správný, a to i s přihlédnutím k tomu, že i když se předmětná nemovitost nacházela podle tvrzení žalované v havarijním stavu již v době jejího nabytí účastnicemi v dědickém řízení v roce 2007, z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se po uplynutí více jak deseti let stav předmětné nemovitosti diametrálně změnil, a nastala tak určitá přechodná potřeba, která by nebyla dána již v roce 2007.
Nelze rovněž dovozovat, že by žalované vznikla zánikem spoluvlastnictví a přikázáním předmětné nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví újma, a to zvláště za situace, kdy se dostává aktiv z vypořádaného spoluvlastnictví toliko žalované a žalobkyně od ní nedostane žádnou náhradu. Ostatně i zde se žalovaná dovolává okolností nikoliv přechodné, ale trvalé povahy, které zamítnutí žaloby založit nemohou. Argument žalované o jejím finančním zatížení při přiznání předmětné nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví je pro věc bezpředmětný; ponechání si předmětné nemovitosti a její rekonstrukce není jediným způsobem, jak s ní může žalovaná naložit. Navíc bylo přikázání předmětné nemovitosti do vlastnictví žalované podmíněno jejím souhlasem; jestliže by v řízení vyjádřila nesouhlas s přikázáním věci do svého výlučného vlastnictví (např. pro nutnost vynakládání finanční nákladů na údržbu a sanaci nemovitosti), nemohl by soud předmětnou nemovitost přikázat do jejího vlastnictví a musel by přistoupit k třetímu způsobu vypořádání, tj. k nařízení prodeje předmětné nemovitosti ve veřejné dražbě (srov. §1147 o. z.). Dovolací soud dále odkazuje na judikaturu prvorepublikového Nejvyššího soudu ČSR, podle níž „o škodě ostatních spoluvlastníků lze mluviti pouze tehdy, kdyby prospěch, jenž by jinak patřil všem spoluvlastníkům, připadl pouze některému z nich“ [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 9. 1923, sp. zn. Rv I 965/23 (dostupné ve Sbírce rozhodnutí NS 1919-1945, Vážný 2942)]. V řešené věci proto nelze o újmě žalované hovořit již z toho důvodu, že veškerý prospěch z věci (celou společnou věc) získala sama, a to bez povinnosti platit žalobkyni jakoukoliv náhradu, neboť žalobkyně se této náhrady výslovně vzdala; z provedeného znaleckého posudku přitom nevyplývá, že by předmětná nemovitost měla mít i přes svůj špatný stav zápornou hodnotu.
Co se týče tvrzené aplikace rozporu práva s dobrými mravy, žalovaná přehlíží, že korektiv výkonu subjektivních práv a povinností s ohledem na dobré mravy, jenž měl oporu v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., se v této konkrétní formulační podobě v poměrech o. z. již nepromítá [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016 (uveřejněný pod č. C 15 719 v Souboru)]. Pokud se odvolací soud v dané věci zmiňuje o zjevném zneužití práva, má jím na mysli možné zneužití ve vztahu k žalobkyni, které nepřiznal náhradu za přikázání předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované, neboť se jí vzdala. V namítaném přijetí podílu na předmětné nemovitosti žalobkyní v dědickém řízení pak dovolací soud zjevné zneužití práva nespatřuje, takové jednání žalobkyně nelze hodnotit jako šikanózní či zneužívající právo jen proto, že jednání žalobkyně nenaplňuje představy žalované o budoucí péči o předmětnou nemovitost, naopak využila svého práva, jež jí je zákonem zaručeno, a podílela se rovněž na běžné údržbě, placení daní a elektřiny. Přiznáním předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované navíc odpadne spor o realizaci rekonstrukce, na níž se žalobkyně vzhledem ke svým poměrům nechtěla podílet.
Jestliže pak dovolatelka v dovolání poukazuje na to, že „postoj žalobkyně je v rozporu s §2 odst. 3 a §8 o. z.“ (zjevně míněno z pohledu žalobkyně, která podala žalobu a vyjádřila nezájem pokračovat nadále ve spoluvlastnickém vztahu), poukazuje dovolací soud na to, že touto námitkou dovolatelka vytýká soudům, že vyhověním žalobě „neúměrně zatížily účastníka, jemuž tato věc zůstane ve výlučném vlastnictví“, tj. rozhodly v rozporu s §1140 odst. 2 o. z. Jak však již uvedl dovolací soud výše, okolnosti trvalé povahy nemohou být důvodem pro zamítnutí žaloby ve smyslu §1140 odst. 2 o. z.
Dovolacímu soudu je však zřejmé, že podstata nesouhlasu dovolatelky je v tom, že soudy žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyhověly, neboť vytýká žalobkyni podání této žaloby, aniž by přihlédla k okolnostem, za kterých spoluvlastnický podíl nabyla a k důsledkům, které může rozhodnutí soudů mít na právní poměry dovolatelky. Tím zjevně uplatňuje námitku, že ze strany žalobkyně došlo ke zjevnému zneužití práva, jestliže se domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, v němž je zjevně obsažen i mravnostní korektiv vyjádřený v §2 odst. 3 o. z.
Nejvyšší soud v již uváděném rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (který obstál i v ústavněprávním přezkumu, když ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16, dostupným na http://nalus.usoud.cz ), vysvětlil, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v §1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva. Dále dovolací soud vysvětlil, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Současně pak v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností vědomí, že o společných záležitostech týkajících se společných věcí rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří namnoze nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory, a stejně tak si každý ze spoluvlastníků musí být vědom, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví (nejsou-li splněny předpoklady odkladu zrušení spoluvlastnictví). Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou.
Z pohledu těchto kritérií nejsou dány žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na zjevné zneužití práva ze strany žalobkyně. Ta se po více než deseti letech trvání spoluvlastnictví domáhá jeho zrušení za situace, kdy o užívání nemovitosti nemá zájem s ohledem na svůj věk, vzdálenost předmětné nemovitosti od místa jejího bydliště a stav předmětné nemovitosti. V řízení se také vzdala nároku na přiměřenou náhradu za likvidované spoluvlastnictví ve prospěch žalované. Jestliže soudy vyšly ze zjištění, která v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu, že žalobkyně měla zájem vypořádat spoluvlastnictví již v minulosti buď formou prodeje předmětné nemovitosti, nebo darováním spoluvlastnického podílu žalované, přičemž žalovaná s těmito návrhy nesouhlasila a účastnice spolu fakticky nekomunikují, nelze o zjevném zneužití práva ze strany žalobkyně hovořit. Skutečnosti, pro které se žalobkyně domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a okolnosti, za kterých se ho domáhá, nejsou v praxi ničím výjimečným. Naopak případné zamítnutí žaloby z důvodů uváděných dovolatelkou by mělo pro žalobkyni fakticky za následek trvalé setrvání ve spoluvlastnickém vztahu, v němž žalobkyně setrvávat již nechce a nemá zájem ani o výkon práv spoluvlastnice (zčásti ze subjektivních, zčásti z objektivních důvodů). Byť dovolací soud chápe argumentaci dovolatelky založenou na zdůrazněné rodinné vazbě k předmětné nemovitosti, je tato oslabena současným havarijním stavem předmětné nemovitosti a okolností, že samotné nabytí tzv. rodinného majetku v dědickém řízení, které je v praxi také velmi běžné, bez dalšího nemůže být na újmu práva domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k takovému majetku.
Dále žalovaná předkládá otázku, zda soud při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí obligatorně rozhodnout o vypořádání pohledávek a dluhů, které souvisí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí podle §1148 o. z., a zda je soud povinen účastníkům v tomto poměru poskytnout patřičné poučení.
Pomine-li dovolací soud, že dovolatelka v této souvislosti řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, jak požaduje judikatura dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )], není na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno.
Pro úplnost dále uvádí, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že z procesního hlediska představuje návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrh na širší vypořádání dva samostatné nároky [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2017, č. 8, str. 300)], a s ohledem na zásadu dispoziční, kterou je ovládáno civilní řízení sporné, je tedy na účastníkovi, aby vypořádání souvisejících pohledávek a dluhů navrhl sám. Vypořádání v tzv. širším smyslu je tak nikoliv obligatorní, ale dispozitivní.
Dovolacímu soudu ostatně ani není zřejmé, jak by se tato otázka měla promítnout v poměrech souzené věci. Dovolatelka žádný existující závazek, který by se vázal k předmětné nemovitosti, neuvádí a už vůbec se nedomáhala jeho jakéhokoliv vypořádání či zohlednění v tomto řízení. Závazky, které v budoucnu hypoteticky mohou vzniknout (a jejichž možnou existenci zřejmě dovolatelka v dovolání naznačuje), ale neexistují ke dni rozhodování soudu, z povahy věci předmětem vypořádání být nemohou.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu