ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.716.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 716/2018-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) R. S. , a b) J. S. , a zastoupených JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Milošem Macků, advokátem se sídlem v Blansku, Mahenova 1220/13, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 C 74/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. října 2017, č. j. 27 Co 164/2017-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Jiřího Ptáčka, advokáta se sídlem v Brně, Masarykova 398/2.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 12 C 74/2015-203, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 2018, č. j. 12 C 74/2015-294, určil, že žalobci vlastní ve společném jmění manželů nově utvořený pozemek parc. č. o výměře 59 m 2 , v obci a katastrálním území K. (dále jen „předmětný pozemek“), který vznikl oddělením části pozemku z původního pozemku parc. č. podle geometrického plánu č. 617-36/2015 ze dne 28. 1. 2015 M. D., který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 27 Co 164/2017-271, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť „dovolacím soudem má být právní otázka vyřešena jinak ve vztahu k projednávanému pozemku“. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud se ztotožnil s tvrzením žalobců, že se až v roce 2014 při digitalizaci katastrálních map dozvěděli, že hranice pozemku nesahá až k místní komunikaci a užívají tak část jejího pozemku. Součástí kupní smlouvy ze dne 27. 10. 1986 byl znalecký posudek, z něhož vyplývá, že výměra pozemku činí 751 m 2 a že pozemek není oplocen s tím, že oplocena byla pouze část zeleninové zahrady. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalobci při zjištění průběhu hranic v roce 2009 souhlasili se zjištěným průběhem a označením hranic v terénu, takže již v roce 2009 věděli o průběhu hranice a o tom, že předmětný pozemek užívají neoprávněně. Má za to, že tato skutečnost brání vydržení. Rovněž z dokazování vyplývá, že již v roce 2003 žalovaná sdělila žalobcům, že zasahují do jejího pozemku a neoprávněně jej užívají. Žalobu na vydržení podali žalobci v souvislosti s neoprávněnou stavbou ocelového přístřešku na jejím pozemku. Plně se ztotožňuje se závěry rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2016, č. j. 12 C 74/2015-119, když se situace od té doby nezměnila. Provedeným dokazováním tak žalobci neprokázali oprávněnou držbu jejich pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobci ve vyjádření považují dovolání za nepřípustné, když žalovaná řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání. Polemizují s jednotlivými tvrzeními žalované, zejména s tvrzením, kdy se dozvěděli o průběhu vlastnické hranice, a s tvrzením o neoprávněnosti stavby jejich kolny. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto a žalobcům byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupná na www.nsoud.cz )].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I.ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, když toliko uvádí, že „dovolacím soudem má být právní otázka vyřešena jinak ve vztahu k projednávanému pozemku“, a sice zjevně ve významu, že má dovolací soud věc posoudit odlišně oproti odvolacímu soudu; to však významově neodpovídá žádné variantě přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; přípustností dovolání z důvodu, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž zákonodárce zamýšlel situaci, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená (tedy zodpovězená) právní otázka by měla být novým rozhodnutím právě dovolacího soudu posouzena jinak (překonána), a nikoliv situaci, kdy má být rozhodnuto naopak, než rozhodl odvolací soud.
Ostatně pomine-li dovolací soud uvedené skutečnosti, není dovolací argumentace schopná zpochybnit závěry soudů obou stupňů o vydržení vlastnického práva žalobci k předmětnému pozemku, neboť žalobci předmětný pozemek užívali od roku 1986 v domnění, že jsou jeho vlastníky na základě kupní smlouvy ze dne 27. 10. 1986, pročež k uplynutí desetileté vydržecí doby podle soudů došlo již v roce 1996. Případné zpochybnění žalobců v jejich dobré víře nikoliv až v roce 2014, jak dovodil odvolací soud, ale již v roce 2009, kdy mělo proběhnout zaměření vlastnické hranice, resp. dokonce v roce 2003, kdy žalovaná měla v souvislosti s kácením lip žalobcům sdělit, že neoprávněně užívají její pozemek, tak nemůže mít vliv na správnost závěru o vydržení vlastnického práva žalobci.
V souvislosti s oprávněností držby části sousedního pozemku lze odkázat na bohatou rozhodovací praxi dovolacího soudu v této věci [z poslední doby viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, či ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4689/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017. sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz ), a judikaturu v těchto rozhodnutích uvedenou], přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v souladu.
Jelikož dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu