ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.888.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 888/2018-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Cabalkou, advokátem se sídlem ve Stříbrné Skalici, U Jabloně 358, proti žalovaným: 1) Hlavnímu městu Praha , se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 000 64 581, zastoupenému Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 1, 2) Městské části Praha-Kolovraty , se sídlem v Praze 10-Kolovraty, Mírová 364, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 149/2012, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. 21 Co 331/2016-214, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. 21 Co 331/2016-214, jímž byl ve vztahu k žalovanému 1) potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 5. 2015, č. j. 8 C 149/2012-156, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 8 C 149/2015-194, opraveným usnesením ze dne 11. 4. 2017, č. j. 8 C 149/2015-195, o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. nacházejícího se v katastrálním území K., zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P., zapsaném na LV č., a výrok o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 1), a proti výroku II. rozsudku o nákladech odvolacího řízení žalovaného 1), se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Cabalky.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 8 C 149/2012-156, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, č. j. 8 C 149/2015-194, opraveným usnesením ze dne 11. 4. 2017, č. j. 8 C 149/2015-195, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č., nacházejícího se v katastrálním území K., zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P., zapsaném na LV č. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 21 Co 331/2016-214, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem a opravným usnesením výrok ve věci samé (výrok I.) ve vztahu k žalovanému 1) potvrdil, ve vztahu k žalovanému 2) změnil tak, že se vůči němu žaloba zamítá, v akcesorických výrocích o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 1) potvrdil a ve vztahu k žalovanému 2) změnil.
Proti rozsudku odvolacího podává žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části tak, že se žaloba proti žalovanému 1) zamítá a žalobci uložil nahradit žalovanému 1) náklady řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Sporné pozemky, tehdy v užívání socialistické organizace, nabyl žalobce v roce 1977 děděním do vlastnictví. V roce 1980 byl pozemek při technicko-hospodářském mapování přečíslován a zapsán jako vlastnictví státu – MNV K.; podle zjištění soudů se žalobce od roku 1993, k pozemkům choval jako vlastník a pronajímal jej právnickým osobám; teprve později zjistil, že pozemek je v katastru nemovitostí evidován jako vlastnictví žalovaného 1), v roce 1998 se domáhal změny a nyní žaluje na určení vlastnictví. Soudy žalobě vyhověly s tím, že žalobce vlastnictví nabyl a nebylo prokázáno, že by jej pozbyl; námitky žalovaného 1) ohledně rozporu s judikaturou o vztahu obecných a restitučních předpisů (a o tento rozpor je opřeno tvrzení o přípustnosti dovolání) odmítl odvolací soud s tím, že žalovaný neprokázal, že by pozemek někdy „vlastnicky užíval“, nebo že by jej „okupoval“ (tj. chopil se jeho držby bez právního důvodu).
Dovolací soud rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu neshledal.
Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2008, Rc 62/2008). Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Jestliže v rozhodné době stát pozemek užíval na základě užívacího práva, mohl být nanejvýš držitelem tohoto práva, nikoliv práva vlastnického; pak nešlo ani o případ, že by stát pozemek „převzal“.
Je zřejmé, že judikatura týkající se nabytí pozemku státem bez právního důvodu jako jednoho ze způsobů jeho přechodu na stát ve smyslu restitučních předpisů předpokládá, že stát se chopí jeho držby, tedy bude jej užívat či jinak fakticky ovládat „pro sebe“ (bude mít corpus possessionis i animus possidendi). Knihovní držba státu nepostačuje; judikatura dovolacího soudu opakovaně dovodila: „Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1897/2015).
Žalobce by se tak nemohl domáhat vlastnické ochrany podle tzv. obecných právních předpisů (zejména určovací žalobou podle §80 o. s. ř.) jen v případě, že by se stát v rozhodném období chopil držby pozemku a on nárok neuplatnil v restitučním řízení, nebo pokud by mu pozemek nebyl později v restituci vydán.
Dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, učiněným v nalézacím řízení, že žalované město nikdy pozemek neužívalo ani „jiným způsobem neokupovalo“ (str. 5 rozsudku odvolacího soudu); podle zjištění soudu prvního stupně měla předmětný pozemek v užívání socialistická organizace, ovšem nešlo o držbu, ale realizaci užívacího práva. V řízení tak nevyšlo najevo, že by stát převzal držbu pozemku. Pozdější zápis vlastnického práva v evidenci nemovitostí na tom nemohl nic změnit. Naopak soudy zjistily, že od roku 1993, tedy již v době, kdy byly restituční předpisy účinné, se žalobce k pozemkům choval jako vlastník, pronajímal jej právnickým osobám. I když dovolatel toto zjištění zpochybňuje, dovolací soud je jím vázán. Dále odvolací soud konstatoval, že žalobce nemohl rozpor s katastrem postihnout dříve, neboť pozemek byl bez jeho vědomí jinak označen a zapsán na jiném listu vlastnictví, než jak byl evidován v době, kdy se žalobce stal jeho vlastníkem.
Za této skutkové situace nelze dovodit, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s judikaturou, na kterou dovolatel poukazuje.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný 1) dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu