ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.910.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 910/2018-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. M. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24, proti žalovanému A. M. , zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, o zaplacení 129 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 295/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 23 Co 207/2017-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 937,60 Kč k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Libuše Svobodové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 5 C 295/2016-67, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 129 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 26. 8. 2016 do zaplacení a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 23 Co 207/2017-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je otázka užívání věci v zaniklém, ale dosud nevypořádaném společném jmění manželů, a dále otázka postavení spoluvlastníka, je-li spoluvlastnický podíl ve společném jmění manželů a tento spoluvlastník je vyloučen z užívání společné věci druhým podílovým spoluvlastníkem, v tomto případě manželem. Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004, 22 Cdo 2123/2015 a další. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že byl na věc nesprávně aplikován právní předpis. Podle dovolatelky se mělo vycházet ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a soudy měly na posuzovanou věc aplikovat ustanovení o podílovém spoluvlastnictví, nikoliv pouze ustanovení o vypořádání společného jmění manželů. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval jí tvrzenými skutečnostmi a důkazy, nehodnotil je ve vzájemné souvislosti, případně k nim vůbec nepřihlédl. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 10. 10. 2017, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V posuzované věci se žalobkyně (bývalá manželka žalovaného) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil finanční kompenzaci za to, že byla vyloučena z možnosti užívání společných a dosud nevypořádaných nemovitostí – spoluvlastnického podílu o velikosti 17/24 na bytové jednotce a na garážové jednotce, jakož i spoluvlastnického podílu o velikosti 425/1654 na společných částech domu a pozemku parc., s tím, že tato kompenzace odpovídá částce, kterou zaplatila na nájemném za náhradní bydlení.
Obsahem podaného dovolání je především námitka, že odvolací soud vyšel z nesprávné právní úpravy, neboť věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nikoliv podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Tato námitka dovolatelky není namístě, neboť odvolací soud postupoval podle právního názoru, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 103/2015. V něm formuloval závěr, že „vypořádání společného jmění manželů zaniklého (respektive zrušeného či zúženého) před 1. lednem 2014 se řídí zákonem č. 40/1964 Sb.“. Uvedl, že „nový občanský zákoník sice již neobsahuje obdobné ustanovení jako čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb., ze kterého judikatura dovodila pravidlo, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů, zaniklé před nabytím účinnosti zákona č. 91/1998 Sb., bude vypořádáno podle dosavadních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 – stejné pravidlo je uplatněno i v rozsudku ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaném pod č. 11/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), nicméně ani z tohoto ustanovení nevyplývalo výslovně; podávalo se spíše z povahy věci. ‚Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů‘ (§3028 odst. 2 o. z.). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š. a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku (resp. zrušení či zúžení) SJM. Právní režim zániku SJM a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit. Proto se vypořádání SJM, zaniklého (resp. zrušeného či zúženého) před 1. lednem 2014, řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, tedy občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. (stejně viz Bohumil Dvořák: Dvě poznámky k intertemporalitě. Právní rozhledy 6/2014, mj. též s přihlédnutím k legitimnímu očekávání účastníků, dále Pavel Pražák: K výkladu přechodných ustanovení nového občanského zákoníku. Právní rozhledy 18/2014).“
Protože v posuzovaném případě je řešena náhrada za užívání věci náležející do společného jmění manželů, které zaniklo ještě před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a odvolací soud věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání není v této části přípustné.
Neobstojí ani další úvahy, které dovolatelku vedly k názoru, že je třeba na věc aplikovat ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví, případně užívání věci ve spoluvlastnictví. Jestliže spoluvlastnický podíl na nemovitostech náleží do zaniklého, dosud však nevypořádaného společného jmění účastníků, není žádný důvod pro to, aby právní režim užívání věcí ve společném jmění manželů, které zaniklo před 1. 1. 2014 a dosud nebylo vypořádáno, byl jiný, než režim jeho vypořádání. Nelze proto postupovat stejně jako v případě podílového spoluvlastnictví, jehož režim se nadále řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další dovolatelkou vymezené právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázka užívání věci v zaniklém, ale dosud nevypořádaném společném jmění manželů, a dále otázka postavení spoluvlastníka, je-li spoluvlastnický podíl ve společném jmění manželů a tento spoluvlastník je vyloučen z užívání společné věci druhým podílovým spoluvlastníkem, v tomto případě manželem.
Podle ustálené judikatury právní vztahy mezi (bývalými) manžely, popř. mezi nimi a třetími osobami týkající se majetku a závazků, které tvořily předmět společného jmění manželů, se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění manželů řídí právními předpisy o společném jmění manželů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 6418).
K užívání věci náležející do zaniklého, dosud však nevypořádaného společného jmění manželů bývalými manžely se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3683. Uvedl, že „podle §145 odst. 1 obč. zák. majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (po zániku manželství se do doby vypořádání společného jmění použije toto ustanovení analogicky). Toto ustanovení je obsahově shodné s §144 větou před středníkem obč. zák. ve znění do novely č. 91/1998 Sb., podle kterého platilo, že věci v bezpodílovém spoluvlastnictví užívají oba manželé společně. Proto je stále použitelné i rozhodnutí publikované pod č. 42/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého se podává: Správa jmění patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů představuje nepochybně hospodaření společným majetkem, které směřuje k využití společného jmění podle účelu, kterému ta či ona součást společného jmění má sloužit. Hospodaření zahrnuje v sobě také nakládání se společným majetkem. Poněvadž podle §144 cit. zák. oba manželé užívají společné věci v bezpodílovém spoluvlastnictví a jednou z hlavních zásad majetkového práva manželského je úplná rovnoprávnost manželů v manželských vztazích, je třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k celé věci, když také účel manželství předpokládá, že manželé cestou dohody si sami upraví vhodný způsob užívání, který by oběma nejlépe vyhovoval. Pakliže by se v určitém případě o užívání nedohodli, má kterýkoliv z nich možnost obrátit se na soud se žádostí o rozhodnutí“.
Z výše uvedeného vyplývá, že má-li bývalý manžel právo užívat celou věc v nevypořádaném společném jmění, byť omezené stejným právem druhého manžela, nemůže mu ani výhradním užíváním věci vznikat bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem užívání je jeho vlastnictví k celé věci.
V rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, publikovaném v Právních rozhledech č. 10/2016, str. 681, pak Nejvyšší soud dovodil, že „jsou-li vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného SJM konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden účastník a že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích; to platí zejména v případě, že z užívání vyloučený spoluvlastník má možnost jiného bydlení. Soud musí dbát o spravedlivé řešení věci.“
V posuzované věci je nutno vzít do úvahy, že se žalobkyně domáhala finanční kompenzace za to, že byla vyloučena z užívání společné a dosud nevypořádané nemovitosti a platí si náhradní bydlení, zatímco žalovaný nemovitost užívá sám, nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. Ze skutkových zjištění přitom vyplynulo, že se žalobkyně ze společné nemovitosti odstěhovala již v době před rozvodem za svým přítelem a od té doby v ní nebydlela, pouze si docházela pro věci. Žalovaný inicioval jednání o otázce způsobu užívání společných nemovitostí, to však žalobkyně odmítla. Přestože jsou vztahy mezi účastníky sporu konfliktní, nikdy se úpravy způsobu užívání společných a dosud nevypořádaných nemovitostí oběma účastníky nedomáhala.
S ohledem na výše uvedené proto závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně úspěšně nemůže domáhat peněžní náhrady jako spoluvlastník vyloučený z užívání nemovitosti, a že nemá ani nárok na peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu za to, že žalovaný fakticky užíval věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že v podstatné části dovolání žalobkyně podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolatelka rovněž napadla výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., však dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu