ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1380.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1380/2018-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Bytový dům Diana s.r.o. , se sídlem Železná Ruda, Pancířská 348, PSČ 34004, IČO 29111641, zastoupené Mgr. Petrem Maříkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, proti žalované ČESKÝ GRUNT s.r.o. , se sídlem Pernarec 156, PSČ 330 36, IČO 26390124, zastoupené Mgr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 547/43, o zaplacení částky 231 827,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 207 C 49/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2017, č. j. 25 Co 264/2017-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 25 Co 264/2017-139, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 7. 2017, č. j. 207 C 49/2016-112, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně neprokázala oprávněnost svého uplatněného nároku, jestliže mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena dohoda, podle právního hodnocení odvolacího soudu inominátní smlouva ve smyslu §269 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě měla žalovaná v předmětných prostorách umístěny věci sloužící k provozu řeznictví, ale za toto umístění nebyla mezi účastníky sjednána žádná úplata, což s ohledem na zjištěné okolnosti považoval odvolací soud za zcela obvyklé, jestliže bylo zjištěno, že věci zůstaly v prostorách umístěny za účelem, aby mohly být případně využity při provozování stejné podnikatelské činnosti dalším uživatelem, respektive, jak zjistil soud prvního stupně, využity k zamýšlenému zájmu právního předchůdce žalobkyně k provozování řeznictví. Při právním posouzení věci vzal odvolací soud rovněž v úvahu, že z žádných skutkových okolností nevyplynulo, že by žalovaná získala z umístění věci v předmětných prostorách jakýkoliv majetkový prospěch, naopak s ohledem na podnikatelskou činnost žalované vzal soud za prokázané, že žalovaná mohla předmětné věci umístit v jiných svých nebytových prostorách, případně je mohla prodat. Odvolací soud proto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posouzení otázky nabytí majetkového prospěchu formou užívacího práva bez ohledu na míru faktického užívaní předmětných prostor. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přijatých v usnesení ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 239/2007 a rozsudku ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015. Podle dovolatelky odvolací soud zcela nesprávně v rozporu s obsahem výpovědi svědků dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, jejímž obsahem měla být ujednání o bezúplatném zanechání věcí v předmětných prostorách, a že žalobkyně neunesla důkazní břemeno v podobě sjednání úplaty za zanechání věcí v daných prostorách. Dovolatelka je přesvědčena, že ve světle názorů uvedených v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu odvolací soud posoudil nesprávně, že žalované se nedostalo majetkového prospěchu, jestliže je nesporné, že věci byly v prostorách v předmětném období umístěny, patřily žalované a již samo užívací právo má majetkovou hodnotu. Má za to, že žalovaná se tedy bezdůvodně obohatila, a proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 239/2007 a rozsudku ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, řešící otázku nároku na vydání bezdůvodného obohacení v případě získání majetkového prospěchu spočívající v užívacím právu k věci, je třeba konstatovat, že v dané věci odvolací soud neřešil otázku bezdůvodného obohacení, jestliže ze skutkových okolností v dané věci vyplynulo, že mezi účastníky řízení byla sjednána bezúplatná smlouva o užívání věci a odvolací soud učinil právní závěr, že mezi účastníky byla sjednána bezúplatná nepojmenovaná smlouva, tudíž žalobkyně nemá právo na zaplacení požadované částky. Dovolatelka toto právní posouzení nenapadá a namítá pouze rozpor s judikáty Nejvyššího soudu, které řeší odlišnou problematiku bezdůvodného obohacení. Brojí-li navíc dovolatelka proti hodnocení důkazů učiněného odvolacím soudem (hodnocení výpovědi svědků, obsah dohody o bezúplatném zanechání věcí v předmětných prostorách), je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemohou založit ani námitky založené na kritice hodnocení provedených důkazů a na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu