ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1555.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1555/2017-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně UNIQA pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze, Evropská 136/810, PSČ 16012, IČO 49240480, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 1304/9, PSČ 130 00, o zaplacení částky 178 369 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 401/2015, o dovolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2017, č. j. 14 Co 460/2016-88, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 mezitímním rozsudkem ze dne 6. října 2016, č. j. 11 C 401/2015-69, rozhodl, že žalobkyně je co do základu nároku po právu.
Soud prvního stupně zjistil, že automobil žalovaného byl pojištěn u žalující pojišťovny na pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Dále bylo zjištěno, že dne 20. 7. 2013 došlo k dopravní nehodě, kterou žalovaný způsobil tím, že při jízdě v pojištěném vozidle nepřizpůsobil rychlost svého vozidla svým schopnostem a s vozidlem vyjel vpravo mimo komunikaci. Tím vznikla škoda na zaparkovaných vozidlech, okapovém svodu a fasádě domu a došlo k poškození několika kusů vzrostlých tújí.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný za škodu odpovídá jako řidič podle ustanovení §420 obč. zák. a současně jako provozovatel vozidla podle §427 odst. 2 obč. zák. Jestliže byl žalovaný jak provozovatel, tak řidič vozidla, je třeba zkoumat, zda se zprostí své přísnější objektivní odpovědnosti jako provozovatel vozidla.
Žalovaný v řízení neprokázal, že by škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. K tvrzení o neznámém vozidle, které jej mělo vytlačit ze silnice, nenavrhl jediný důkaz. Své objektivní odpovědnosti za škodu se tedy nezprostil. Proto dospěl k závěru, že pojišťovna zcela po právu plnila poškozeným, jelikož tato její povinnost plyne z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.
Stejně tak žalovaný neprokázal svá tvrzení ohledně zdravotního stavu po nehodě a údajné neschopnosti porozumět požadavku policie na dechovou zkoušku. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný byl pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek a neměl žádná viditelná zranění. Žalovaný pak sám žádné důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně nezpůsobilosti porozumět pokynům policie ani nenavrhl. Jak tvrzení žalovaného o nehodovém ději (vytlačení ze silnice jiným vozidlem), tak tvrzení o neschopnosti porozumět požadavku policie na dechovou zkoušku soud posoudil jako neprokázaná účelová tvrzení. Při posuzování otázky věrohodnosti žalovaného soud nepřehlédl ani jeho původní zcela naivní a nepravdivou obranu, že v době nehody pojištěné vozidlo ani neřídil.
Podle §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, má pojistitel právo na náhradu toho, co za pojištěného plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu jako řidič vozidla odmítl podrobit se na výzvu Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.
Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že pokud pojišťovna plnila za žalovaného a žalovaný jako řidič pojištěného vozidla se bez zřetele hodného důvodu odmítl po nehodě podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu, má žalobkyně právo na žalovanou náhradu, co do důvodu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2017, č. j. 14 Co 460/2016-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud rozsudek přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podstatou sporu je regresní nárok žalobkyně – pojišťovny, u které bylo pojištěno vozidlo žalovaného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Soud prvního stupně v průběhu jednání žalovaného řádně poučil dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že jeho obrana postrádá vylíčení rozhodujících skutečností ohledně tvrzeného nehodového děje a tvrzeného vyvinění.
Žalovaný v průběhu řízení nenavrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, že odpovědnost za nehodový děj nese jiná osoba. Jelikož žalovaný neprokázal, že neodpovídá za způsobenou škodu, vyhodnotil odvolací soud závěr soudu prvního stupně o odpovědnosti podle §427 obč. zák. jako správný. Poškozeným tudíž vzniklo dle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. právo na pojistné plnění, kterého se mohli domáhat přímo po žalobkyni, která pojistila vozidlo žalovaného.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně posoudil věc správně dle §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., podle kterého má žalobkyně právo na náhradu toho, co za žalovaného plnila poškozeným, neboť se žalovaný nepodrobil dechové zkoušce.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 o. s. ř., jelikož dle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se postavil za nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dovodil, že žalovaný neprokázal své tvrzení ohledně zdravotního stavu po nehodě a údajné neschopnosti porozumět požadavku policie na dechovou zkoušku. Uvedený postup je dle dovolatele v hrubém rozporu s §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož naopak důkazní břemeno týkající se neexistence zřetele hodného důvodu odmítnutí řidiče podrobit se zkoušce na přítomnost alkoholu, jako podmínka předmětného regresního nároku, je na straně pojistitele, jak to explicitně upravuje ustanovení §10 odst. 1 spolu s písm. f) citovaného ustanovení.
Soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, že razantně omezené vnímání po dopravní nehodě bylo způsobeno posttraumatickým šokem a zraněním, které žalovaný při nehodě utrpěl. Dle dovolatele jednaly soudy v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, č. j. 32 Cdo 3266/2010, podle kterého postižní právo pojistitele je zvláštním originárním právem proti pojištěnému na náhradu toho, co za něho pojistitel plnil. Předpoklady vzniku postižního práva stanoví pouze §10 citovaného zákona. Žalovaný dále namítá, že soudy se v řízení odchýlily i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 32 Cdo 4054/2011.
Dle dovolatele nelze přehlédnout fakt, že v řízení nebylo bezpečně a nepochybně prokázáno, že by se dovolatel na výzvu příslušníka Policie ČR vůbec odmítl podrobit zkoušce na přítomnosti alkoholu a zda pro takový zásah byly splněny zákonné podmínky.
Jedná se o odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházející z rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/1010, a ze dne 25. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 358/2008. Podle ní se nerozlišuje, zda jde o odpovědnost řidiče založenou na principu presumovaného zavinění nebo o odpovědnost provozovatele dopravního prostředku bez zřetele na zavinění. Není rozdíl v podmínkách občanskoprávní odpovědnosti za škodu oproti povinnosti k regresní náhradě podle zákona č. 168/1999 Sb., neboť existence příčinné souvislosti je nezbytným předpokladem v obou případech.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2017, č. j. 14 Co 460/2016-88, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně konstatuje, že ačkoli žalovaný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, směřuje jeho argumentace ohledně důvodů dovolání ke skutkovým zjištěním a nikoli k jejich právnímu posouzení věci. Judikatura dovolacího soudu, na kterou dovolatel odkazuje, rovněž není přiléhavá.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné a aby žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. není přípustné.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel namítá, že právní posouzení odvolacího soudu, že důkazní břemeno týkající se neexistence zřetele hodného důvodu odmítnutí řidiče podrobit se zkoušce na přítomnost alkoholu, není na straně pojistitele, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu jako řidič vozidla odmítl podrobit se na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo. Podle §16 odst. 5 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném v době nehody, provádí orientační vyšetření útvar Policie České republiky, útvar Vojenské policie, Vězeňská služba České republiky, osoba pověřená kontrolou osob, které vykonávají činnost, při níž by mohly ohrozit život anebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, zaměstnavatel, ošetřující lékař nebo obecní policie. Odborné lékařské vyšetření provádí poskytovatel zdravotních služeb k tomu odborně a provozně způsobilý. Odmítne-li osoba podle odstavců 1 až 3 vyšetření podle odstavců 2 a 3, hledí se na ni, jako by byla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.
Důkazní břemeno směřující k prokázání, že zde existoval relevantní důvod k odmítnutí dechové zkoušky, je na žalovaném. Zákon stanoví předpoklady, za kterých řidič může odmítnout dechovou zkoušku. Odvozuje-li řidič pro sebe příznivé následky z okolností, pro které by mohl odmítnout dechovou zkoušku, musí tyto předpoklady tvrdit a prokázat. Takový závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k břemenu tvrzení a důkaznímu, podle níž důkazní břemeno leží ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 882/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo 1722/2012, a ze dne 17. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3777/2011; dostupné na www.nsoud.cz )
Žalovaný v řízení žádný důkaz k této otázce nenavrhnul, a tudíž neprokázal, že by existoval relevantní důvod pro odmítnutí dechové zkoušky.
Za tohoto skutkového stavu, který nemůže být v dovolacím řízení změměn, není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s namítanou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010, a ze dne 25. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4054/2011), týkající se důvodů hodných zvláštního zřetele pro něž lze zkoušku na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidle odmítnout, aniž by pojišťovně vznikl postižní nárok podle ustanovení §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb.
Konečně tvrzený rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1583/2010, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 358/2008, ze dne 25. 5. 2010, je pro řešení dané věci irelevantní, jelikož v daném sporu nebyla rozhodná otázka příčinné souvislosti mezi požitím alkoholu a vznikem škody žalované, ale regresní nárok žalobkyně po žalovaném na základě §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu