ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1824.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1824/2018-699
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Centro Zlín s.r.o. , se sídlem Praha 1, Vězeňská 116/5, PSČ 110 00, IČO 06096395, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Praha 1, Vojtěšská 232/15, proti žalované PSG-International a.s. , se sídlem Otrokovice, Napajedelská 1552, PSČ 765 02, IČO 13694341, zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 439/9, o odstranění vad díla, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15/13/16 Cm 140/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 Cmo 79/2016-661, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce Mgr. Marka Petrjánoše, advokáta se sídlem Brno, Masarykova 439/9.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 4 Cmo 79/2016-661, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 12. 2015, č. j. 15/13/16 Cm 140/2005-600, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2017, č. j. 15/13/16 Cm 140/2005-638, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost odstranit na vlastní náklady vady díla způsobem specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním, vyjma skutečností o aktivní legitimaci žalobkyně, kterou nijak neřešil ani nezdůvodnil, neboť zřejmě nepochyboval o aktivní legitimaci žalobkyně, vycházeje ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem dokončeného díla. Vzhledem k tomu, že je uplatněný nárok dovozován ze smlouvy o dílo ze dne 26. 7. 1999, uzavřené mezi původním žalobcem b), jako objednatelem, a žalovanou, jako zhotovitelkou, a žalobkyně [původně žalobkyně a)] nebyla účastnicí předmětné smlouvy o dílo, zabýval se odvolací soud nejprve zjištěním aktivní legitimace žalobkyně. Odvolací soud po zopakování dokazování obsahem
čl. 1.3. předmětné smlouvy o dílo dospěl k závěru, že uvedené ujednání aktivní legitimaci žalobkyně, jako vlastníka nemovitosti, pro vedení tohoto sporu vůči žalované nezakládá, neboť z předmětného ustanovení smlouvy neplyne, že smlouva byla uzavřena ve prospěch žalobkyně a), jako třetí osoby. Ujednání, že „povinnosti a závazky .... budou v souladu s ust. §50 občanského zákoníku rovněž vykládány ve prospěch majitelů ......“ podle odvolacího soudu nesvědčí o uzavření smlouvy podle §50 občanského zákoníku, ale stanoví pouze výkladové pravidlo. Odvolací soud dále uzavřel, že ujednání čl. 1.3. smlouvy o dílo je natolik neurčité, že ho nelze vyložit, a je tedy neplatným podle §37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Na základě tohoto závěru odvolací soud následně dovodil, že žalobkyni, jako majitelce díla, nesvědčí pro nedostatek aktivní legitimace právo z odpovědnosti za vady zhotoveného díla vůči žalované, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti odstranit vady díla, jako věcně správný. Odvolací soud dodal, že žalobě by nemohlo být vyhověno, i kdyby byla dána aktivní legitimace žalobkyně, a to s ohledem na den vyhlášení rozsudku dne 14. 9. 2017, jestliže bylo žalobou požadováno, aby žalovaná byla povinna na vlastní náklady odstranit do 30 dnů od právní moci rozsudku vady podlahy v obchodní pasáži opravou, spočívající ve výměně stávající dlažby v celé ploše o výměře 2 861m 2 , avšak provedeným dokazováním bylo zjištěno, že na celé uvedené ploše podlahy není pouze dlažba původně zhotovená žalovanou, žalobkyně sama dlažbu opravovala, a to i výměnou dlaždic, a na základě provedených důkazů nelze vymezit, v kterých částech celé plochy podlahy jsou ještě původní žalovanou položené podlahy či jí opravené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a řešil i otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4513/2016, který se zabýval problematikou uzavírání smluv ve prospěch třetí osoby, byť se tehdejší věc týkala pojistné smlouvy. Dovolatelka je přesvědčena, že nemůže být správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyni, jako majitelce vybudovaného díla, práva z odpovědnosti za vady zhotoveného díla nepřísluší, jestliže žalobkyně na základě stejné smlouvy o dílo uzavřené ve prospěch třetí osoby nabyla vlastnické právo k dílu. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobě na odstranění vad podlahy v celé ploše by nemohlo být vyhověno, a to, i kdyby byla dána aktivní legitimace žalobkyně. Podle žalobkyně není účelem zákona znemožnit objednateli dosažení efektivního uspokojení nároků na reparaci celkové újmy způsobené porušením smlouvy a snášet důsledky neopravené vady. Tuto otázku považuje dovolatelka za otázku v rozhodování dovolacího soudu za dosud neřešenou. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, zabývající se odmítnutím důvodného požadavku na odstranění vad díla.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž uvedla, že rozhodnutí obou soudů považuje za správné, a to jak co se týká aktivní legitimace žalobkyně, tak ohledně zamítnutí žaloby z důvodů neunesení důkazního břemene ve vztahu k uplatněnému nároku v žalobním petitu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (část první článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejprve je nutno konstatovat, že obecně může soud na základě výkladových pravidel v konkrétní věci vyložit nesrozumitelné smluvní ujednání. V dané věci odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že smluvní ujednání v čl. 1.3. smlouvy o dílo, z něhož dovolatelka dovozuje, že jím bylo sjednáno, že byla uzavřena smlouva ve prospěch třetí osoby, je neurčité a tudíž neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák., a žalobkyně tak není ve sporu aktivně legitimována. Dovolatelka nesouhlasí s tímto právním závěrem odvolacího soudu, ale nevymezila konkrétně žádnou otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud s ohledem na posouzení určitosti ujednání, podstatné pro zjištění aktivní legitimace, odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přitom již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Poukázala-li dovolatelka v dané souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4513/2016, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz , není možno dovodit rozpor závěru odvolacího soudu o aktivní legitimaci s tímto rozhodnutím, neboť poukazované rozhodnutí řešilo odlišnou situaci, neřešilo neurčitost právního úkonu (jednání). Je proto namístě učinit závěr, že odvolací soud se od uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Jestliže se tedy dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o nedostatku její aktivní legitimace, jsou pak irelevantní další její dovolací námitky, týkající se závěru odvolacího soudu o samotném uplatněném nároku žalobkyně na odstranění vad díla žalovanou.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Vzhledem k tomu, že k dovolání žalobkyně podala žalovaná, zastoupená advokátem, vyjádření, rozhodl Nejvyšší soud o náhradě nákladů, jak uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu