ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2180.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2180/2018-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce L. M. , podnikatele se sídlem ve Strání, proti žalovaným 1) J. B. , J. , zastoupenému JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, a 2) EKOMAP s. r. o. , se sídlem v Mnichovicích-Božkov, Svahová 174, IČO 28460014, o zaplacení částky 279 412 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 140/2011, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2017, č. j. 4 Cmo 40/2013-163, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 11 Cm 140/2011-71, uložil žalovanému 1) a žalované 2) povinnost zaplatit v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných v témže rozsahu zaniká povinnost plnění druhého ze žalovaných, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobce a žalovaný 1) spolu dne 12. prosince 2008 uzavřeli ústní smlouvu o dílo, na jejímž základě měl žalobce provést instalaci potrubí pro akci Praha Západní město. Byla dohodnuta cena prací ve výši 200 Kč za hodinu. Žalobce práce provedl a řádně vyfakturoval fakturami č. 14/2008 a č. 1/2009, přičemž k fakturám přiložil zápisy ze stavebního deníku, v nichž je uveden počet pracovníků, práce i čas, který byl nutný k provedení prací. Dne 1. ledna 2009 došlo k prodeji podniku žalovaného 1), který nabyla žalovaná 2). Žalovaná 2) akceptovala provedené práce, což vyplývá z jejího přípisu ze dne 23. února 2009, v němž uvedla, že faktura je vadná pouze z důvodu chybného označení. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že dílo bylo převzato, neboť žalovaná 2) nikterak nezpochybňovala převzetí díla a fakturování předmětné částky. Žalovaný 1) neprokázal, že by dílo mělo vady, které by převzetí díla odporovaly a že by žalované 2) vznikly více náklady s odstraněním vad, ani neprokázal, že by byl dluh ze strany žalované 2) zaplacen.
Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval §477 obch. zák., podle něhož na kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. K přechodu závazků se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Soud prvního stupně dále aplikoval §546 odst. 1 obch. zák., podle kterého je objednatel povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že prodejem podniku přešel na žalovanou 2) závazek z předmětné smlouvy o dílo spočívající v povinnosti zaplatit cenu díla. Žalovaná 2) tuto povinnost nesplnila, ačkoliv dílo bylo převzato. Za splnění tohoto závazku pak podle §477 odst. 3 obch. zák. ručí žalovaný 1) jakožto prodávající podniku. Soud prvního stupně proto žalobě v plném rozsahu vyhověl s tím, že žalovaná 2) je povinna zaplatit cenu díla, protože na ni přešel závazek z předmětné smlouvy o dílo, a žalovaný 1) je povinen uhradit tento závazek z titulu zákonného ručení. Žalovaný 1) se podle soudu prvního stupně může poté domáhat regresem po žalované 2) zaplacení částky, kterou uhradí žalobci.
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2017, č. j. 4 Cmo 40/2013-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a zopakoval závěry soudu prvního stupně. K odvolací námitce žalovaného 1) vztahující se k aplikaci §478 obch. zák. a k tomu, že žalobce nepodal proti smlouvě o prodeji podniku odpor, odvolací soud uvedl, že to, že žalobce nevyužil svého práva podat odpor proti smlouvě o prodeji podniku, neznamená, že by pozbyl svých věřitelských práv, neboť jeho právo na zaplacení dlužné částky nezaniklo a nebylo ani promlčeno.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný 1) dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatele závisí na řešení několika otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. První otázka dovolatele se týkala toho, zda se ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. vztahuje na závazky přímo uzavřené kupujícím podniku namísto prodávajícího podniku. Podle dovolatele žalobce realizoval dílo přímo pro žalovanou 2) a celý smluvní vztah založený smlouvou o dílo byl smluvním vztahem od počátku uzavřeným mezi žalobcem a žalovanou 2), proto za tento závazek nemůže odpovídat žalovaný 1) z titulu ručení prodávajícího podniku. Podle názoru dovolatele uvedená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Druhá otázka dovolatele směřovala k tomu, zda je podmínkou aplikace zákonného ručení prodávajícího podniku podle §477 odst. 3 obch. zák. to, že veřitel využije ke své ochraně postup podle §478 obch. zák. Podle názoru dovolatele nemůže žalovaný 1) odpovídat jako ručitel za splnění závazku, který přešel na žalovanou 2), neboť žalobce jako věřitel nevyužil možnost podat odpor podle §478 obch. zák., tj. nevyužil všech postupů pro ochranu svých práv. Podle názoru dovolatele ani tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Poslední otázka dovolatele se týkala toho, zda je podmínkou aplikace zákonného ručení prodávajícího podniku podle §477 odst. 3 obch. zák. to, že věřitel splní nejprve povinnosti vůči hlavnímu dlužníkovi dle §306 odst. 1 obch. zák. Podle názoru dovolatele se na zákonné ručení použije v souladu s §312 obch. zák. obecná úprava ručení, podle níž (§306 odst. 1 obch. zák.) se věřitel může domáhat plnění po ručiteli teprve poté, co závazek nebyl splněn hlavním dlužníkem ani tehdy, pokud byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Dovolatel v tomto smyslu namítal, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se nepodává, že by bylo předmětem tvrzení a dokazování, zda žalobce jako věřitel písemně vyzval žalovanou 2) k plnění a zda žalovaná 2) v přiměřené lhůtě od této výzvy neplnila. Ani tato právní otázka nebyla podle názoru dovolatele v judikatuře dosud řešena. Dovolatel na základě výše uvedeného navhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť žádná z otázek formulovaných dovolatelem není způsobilá založit přípustnost dovolání (viz níže).
První otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť ji dovolatel formuloval na základě vlastních skutkových tvrzení, že předmětnou smlouvu o dílo žalobce uzavřel s žalovanou 2). Soud prvního stupně ovšem učinil opačný skutkový závěr, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným 1). Nejvyšší soud připomíná, že předmětem dovolacího řízení nemůže být přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud je z tohoto důvodu vázán skutkovými závěry soudu prvního stupně. Dovolatelova otázka proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatel při její formulaci vycházel z vlastních skutkových tvrzení odlišných od skutkových závěrů, které učinil soud prvního stupně a ze kterých vycházel také odvolací soud (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sp. zn. 23 Cdo 3166/2017, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2018, sp. zn. 23 Cdo 4877/2017, a další).
Druhá otázka dovolatele rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť její řešení je zřejmé přímo ze zákona – ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. nikterak nepodmiňuje vznik zákonného ručení prodávajícího podniku tím, že by věřitel nejprve musel využít možnosti podat odpor u soudu podle §478 obch. zák., jak argumentoval dovolatel. Zákonné ručení prodávajícího podniku za splnění závazků přecházejících tímto prodejem na kupujícího (§477 odst. 3 obch. zák.) je institut odlišný a co do aplikace nezávislý na možnosti věřitele bránit se proti účinkům prodeje podniku odporem u soudu podle §478 obch. zák. Ani druhá dovolatelova otázka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Třetí otázka dovolatele vztahující se k tomu, zda je podmínkou aplikace zákonného ručení podle §477 odst. 3 obch. zák. to, že věřitel nejprve splní své povinnosti vůči hlavnímu dlužníkovi podle §306 odst. 1 obch. zák., byla soudy obou stupňů posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že na zákonné ručení podle §477 odst. 3 obch. zák. se v souladu s §312 obch. zák. aplikuje obecná úprava ručení, tedy konkrétně §306 odst. 1 obch. zák., podle něhož je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. S dovolatelem lze tedy souhlasit v tom, že věřiteli vzniká právo na plnění vůči ručiteli až po splnění podmínek upravených v §306 odst. 1 obch. zák., tj. po písemné výzvě hlavnímu dlužníkovi a nesplnění dluhu tímto dlužníkem v přiměřené lhůtě (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2169/2011). Dovolatel ovšem ve své argumentaci opomněl, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu může být výzva věřitele k plnění hlavnímu dlužníku obsažena také v žalobě, kterou se věřitel domáhá zaplacení dlužné částky (viz důvody uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32 Odo 680/2003, dále také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004). Soudy obou stupňů proto nepochybily a postupovaly v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když předmětem tvrzení a dokazování nebylo to, zda žalobce písemně vyzval žalovanou 2) k plnění, neboť za výzvu k plnění hlavnímu dlužníkovi je možné považovat také samotnou žalobu na zaplacení dlužné částky. Lze proto uzavřít, že žalobce splnil podmínky pro vymáhání dlužné částky po ručiteli stanovené v §306 odst. 1 obch. zák., neboť výzvu k plnění hlavního dlužníka – žalované 2) představovala samotná žaloba. Skutečnost, že žalobce se současně stejnou žalobou domáhal plnění i po žalovaném 1) jakožto ručiteli je nutno - z pohledu důvodnosti žaloby proti ručiteli - hodnotit s respektováním ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, přičemž k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně již „přiměřená doba“ pro splnění závazku dlužníkem zjevně uplynula (viz více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 583/2004). Z uvedeného vyplývá, že soudy věc posoudily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a ani třetí otázka dovolatele proto nezaloží přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání žalovaného 1) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť žádná z otázek předestřených dovolatelem nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu