ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.222.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 222/2018-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně A care a.s. se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Nikoly Vapcarova 3274/2, PSČ 143 00, IČO 25085484, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 2, Dlouhá 727/39, proti žalované Spinoco Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 573/12, PSČ 110 00, IČO 24768774, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 558/25, o zaplacení částky 725 128,80 Kč s příslušenstvím a o uveřejnění omluvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 51/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2017, č. j. 3 Cmo 112/2016-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2016, č. j. 2 Cm 51/2012-190, uložil žalované zajistit ve dvou celostátních denících zveřejnění omluvy ve znění uvedeném v I. výroku rozsudku, uložil jí dále zaplatit žalobkyni částku 29 260 Kč s příslušenstvím (II. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 695 868,80 Kč s příslušenstvím (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok).
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve III. výroku změnil jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 150 000 Kč, jinak jej v napadených výrocích I a6 III potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, ale jen v tom rozsahu, jímž odvolací soud změnil III. výrok rozsudku soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit žalobkyni 150 000 Kč a dále proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen I. výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti zveřejnit omluvu, podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle obsahu spisu se žalobkyně k podanému dovolání nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, a ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, protože odvolací soud podle jejího názoru neučinil v rámci odvolacího řízení žádné určité „kvantitativní závěry“ o výši uplatňovaného nároku, výši zadostiučinění určil zcela volnou úvahou bez náležitých podkladů, není patrné, z jakých úvah vycházel při stanovení částky 150 000 Kč, když pouze obecně konstatoval, že přiznané zadostiučinění považuje za přiměřené všem okolnostem zásahu do dobré pověsti.
Odvolací soud však oproti mínění navrhovatelky neurčil formu a výši zadostiučinění zcela volnou úvahou. Podkladem pro jeho rozhodnutí byla konkrétní skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná bez zákonné či smluvní opory vypnula žalobkyni telefonní linky a umístila na ně automatickou hlasovou odpověď ve znění „Z důvodu nezaplacení telekomunikačních služeb je tato linka odpojena“. Odvolací soud zdůraznil, že toto hlášení bylo umístěno na telefonních linkách žalobkyně po dobu devíti měsíců, seznámili se s ním obchodní partneři žalobkyně a museli se s ním seznámit též potenciální zákazníci, kteří se po uvedenou dobu pokusili žalobkyni kontaktovat a kteří jiný kontakt než odpojené telefonní linky neměli. Vzal za prokázané rovněž, že žalobkyně ztratila vážnost v očích obchodních partnerů, kteří navíc byli toho názoru, že žalobkyně porušila smlouvu s nimi uzavřenou, protože nadále neměli možnost objednávat zboží prostřednictvím telefonních linek, resp. faxem. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem byla pověst žalobkyně porušena do té míry, že újmu tím způsobenou nestačí odčinit pouze omluvou, pak tento závěr není v rozporu s judikaturou, na kterou dovolatelka odkazuje, ale ani s tou judikaturou, v níž Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že dobrá pověst právnické osoby do značné míry souvisí s jejím chováním v obchodních vztazích a je vytvářena především na základě zkušeností, které s ní mají její obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, kteří s ní přichází do kontaktu (za všechny srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006).
Další námitky žalované se týkající předpokladů pro přiznání zadostiučinění ve formě omluvy. Podle názoru dovolatelky nebylo v řízení postaveno najisto, po jakou dobu zásah trval (po jakou dobu bylo shora uvedené sdělení na lince umístěno). Dovolatelka zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu (např. rozsudek ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014), protože podle jejího názoru zjištěný skutkový stav závěr o zásahu do dobré pověsti žalobkyně neumožňoval. Námitky žalované však závěrům shora uvedeného rozhodnutí neodpovídají. Zmíněné rozhodnutí je založeno na závěru, že konkrétní právní závěr neumožňoval skutkový stav tak, jak byl (soudy nižších stupňů) zjištěn. Dovolatelka však polemizuje se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, rovněž se způsobem, jímž provedené důkazy hodnotily soudy nižších stupňů. Dovolacímu soudu podsouvá své právní posouzení věci založené na jiném skutkovém základu, než z něhož vyšel odvolací soud. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, však není způsobilým dovolacím důvodem. Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, která byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka navrhla též odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický“. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu