ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2423.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2423/2017-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MAN Truck & Bus Czech Republic s.r.o., se sídlem v Čestlicích, Obchodní 120, okres Praha-východ, PSČ 251 70, IČO 46965904, zastoupené Mgr. Vilémem Holubcem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, PSČ 120 00, proti žalované MARO Kralovice spol. s r. o., se sídlem v Kralovicích 488, IČO 45357595, zastoupené Mgr. Robertem Kašem, advokátem, se sídlem v Plzni, U Svépomoci 2020/9, PSČ 301 00, o zaplacení částky 79 588 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 408/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2017, č. j. 25 Co 231/2016-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 25 Co 231/2016-212, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 3. 2016, č. j. 8 C 408/2013-173, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 79 588 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby zvýšené o sedm procentních bodů stanovené Českou národní bankou vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí v němž prodlení trvá od 1. 4. 2012 do zaplacení, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že není promlčeno regresní právo žalobkyně vůči žalované, uplatněné žalobou podanou dne 4. 9. 2013, jestliže žalobkyně, jako prodávající vadného zboží vyrobeného žalovanou, v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou vadou zboží byla povinna zaplatit kupující V. Č. náhradu škody ve výši 79 588 Kč, skládající se ze vzniklé škody ve výši 43 895 Kč (skutečná škoda + ušlý zisk), úroků z prodlení ve výši 13 329 Kč a nákladů řízení ve výši 22 364 Kč podle rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 11. 2001, č. j. 11 C 62/2008-194, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2012, a když pro počátek běhu subjektivní čtyřleté promlčecí doby (§397 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“) je rozhodný okamžik, kdy se žalobkyně skutečně dozvěděla o škodě a o tom kdo za ni odpovídá (§398 obch. zák.), tj. v posuzovaném případě ke dni právní moci uvedeného rozsudku, tedy 10. 2. 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky promlčení nároku na náhradu škody s ohledem na posouzení, kdy počíná běžet promlčecí doba. Dovolatelka si je vědoma, že otázkou promlčení nároku na náhradu škody se v tomto řízení Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) již jednou zabýval (usnesení ze dne 7. 4. 2015, č. j. 23 Cdo 576/2015-88), ale má za to, že odvolací soud se při opětovném posouzení věci odchýlil od závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, z něhož podle názoru dovolatelky vyplývá, že poškozený se o škodě dozví tehdy, kdy zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možno určit přibližně výši škody v penězích. Dovolatelka má za to, že žalobkyně se už z žaloby V. Č. dozvěděla čas škody, předmět škody a jakou náhradu v penězích po žalované poškozená požaduje. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se žalobkyně o škodě a o tom kdo za ni odpovídá, dozvěděla až ke dni právní moci rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 11. 2001, č. j. 11 C 62/2008-194, tedy 10. 2. 2012.
Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud při posouzení otázky promlčení uplatněného nároku vyšel z nesprávného posouzení délky sjednané záruky v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a V. Č., když oba soudy ignorovaly ustálený výklad slova „spotřebitel“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014). Podle dovolatelky se na právní vztah mezi žalobkyní a V. Č., jakožto podnikateli, nemohla vztahovat záruka 24 měsíců, kterou výrobce (žalovaná) poskytovala podle záručního listu spotřebitelům, kterými žalobkyně, jako prodávající, a V. Č., jako kupující, nebyli. V této souvislosti namítá, že odvolací soud vzal jako důkaz jednostranné tvrzení žalobkyně o poskytnutí 24 měsíční záruky na předmět koupě, což v průběhu řízení prokazovala žalobkyně jen tím, že předložila e-mail, jenž nebyl elektronicky podepsaný a který měl doložit, že na předmět koupě uskutečněné mezi žalobkyní a V. Č., jakožto podnikateli, měla být poskytnuta záruka 24 měsíců.
Žalovaná dovolání považuje za přípustné i proto, že neexistuje relevantní judikatura Nejvyššího soudu, která by řešila, jak dlouho po skončení smluvního vztahu (záruky) je výrobce odpovědný za škody způsobené jeho výrobkem.
Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se nezabýval samotným propočtením a prokázáním výše škody a výši škody pouze převzal z rozsudku jiného soudu, kde nebyla žalovaná účastníkem a nemohla tak dokazování ovlivnit. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2222/2009, vyplývá-li z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že Vladimíra Černá vyčíslila ušlý zisk po odečtení nákladů na naftu, amortizaci a silniční poplatky, avšak nebyly odečteny také další náklady (na zaměstnance, sklady, budovy). Poukazuje na to, že základem stanovení výše ušlého zisku z podnikání jsou celkové předpokládané výnosy snížené o předpokládané náklady, nikoliv pouze ztráta vykázaná v účetnictví.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, respektovaly závěry předešlého rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci ze dne 7. 4. 2015, č. j. 23 Cdo 576/2015-88, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se žalobkyně skutečně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, což podle skutkových zjištění soudu bylo v posuzovaném případě až na základě informace z pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 11 C 62/2008. Nelze proto dovodit, že by otázka promlčení daného nároku nebyla, s ohledem na skutková zjištění, která nemohou nepodléhat dovolacímu přezkumu, posouzena v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Nelze rovněž přijmout závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 513/2015, v němž bylo judikováno, že není vyloučeno, že za určité situace bude mít poškozený informace o vzniku škody, z nichž lze dovodit odpovědnost určité osoby, až z pravomocného rozsudku, kde je obsažen definitivní a závazný závěr o případném škůdci. Podle zjištění obou soudů se právě o takovou skutečnost v dané věci jednalo, když žalobkyně informaci o tom, kdo a v jaké výši škodu způsobil, získala až uvedeného pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha-východ. Jestliže se tedy odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku běhu promlčecí doby, není v této části dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud při posouzení otázky promlčení uplatněného nároku vyšel z nesprávného posouzení délky sjednané záruky v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a Vladimírou Černou, když oba soudy ignorovaly ustálený výklad slova „spotřebitel“, a odkázala přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, je nutno konstatovat, že odvolací soud neřešil žádnou právní otázku výkladu slova „spotřebitel“; na řešení otázky výkladu pojmu „spotřebitel“ není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud při posouzení věci vyšel ze zjištění, že záruka byla poskytnuta v daném případě v délce 24 měsíců i podnikateli, bez ohledu na to, že v záručním listu byl uveden pojem spotřebitel. Je namístě konstatovat, že Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ), kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Brojí-li v dané souvislosti dovolatelka proti hodnocení důkazů učiněného odvolacím soudem (e-mail pracovníka žalované z 5. 3. 2007, protokol o reklamaci ze dne 20. 11. 2007 a protokol o reklamaci a předání přívěsu k opravě ze dne 28. 11. 2007), je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou tedy založit námitky založené na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení provedených důkazů.
Považuje-li dovolatelka dovolání za přípustné i proto, že neexistuje relevantní judikatura Nejvyššího soudu, která by řešila, jak dlouho po skončení smluvního vztahu (záruky) je výrobce odpovědný za škodu. Nejvyšší soud nemůže tomuto tvrzení žalované přisvědčit. Otázka, do kdy je možno uplatnit nárok z odpovědnosti za škodu, je prvotně řešena v ustanovení §398 obch. zák., podle něhož u práva na náhradu škody mezi podnikateli běží čtyřletá promlčecí doba (§397 obch. zák.) ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě (subjektivní běh lhůty); končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti (objektivní běh lhůty). Je-li otázka řešena přímo právním ustanovením, nemůže taková otázka naplnit předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jakožto právní otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené. Navíc k této otázce, do kdy bylo možno oprávněně nárok na náhradu škody v dané věci uplatnit, zaujal právní názor Nejvyšší soud již v předešlém rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci (usnesení ze dne 7. 4. 2015, č. j. 23 Cdo 576/2015-88).
Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné ani proto, že by se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2222/2009, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , řešící otázku výše škody, resp. určení výše ušlého zisku tak, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, a kdy základem stanovení výše ušlého zisku jsou celkové předpokládané výnosy z podnikání snížené o předpokládané náklady, nikoliv pouze ztráta vykázaná v účetnictví. V daném případě soudy zahrnuly do stanovení určení výše ušlého zisku náklady, které byly na dosažení výnosů vynaloženy, tj. na naftu, amortizaci, silniční poplatky, avšak dovolatelka v dovolání namítá, že existovaly další náklady, jako náklady na zaměstnance, na sklady, budovy a mnoho dalších nákladů. Ze skutkových zjištění obou soudů však tato tvrzení dovolatelky nevyplývají. Navíc v dovolacím řízení jsou nepřípustné novoty, k nimž je dovolacímu soudu zapovězeno přihlížet (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). Dovolatelkou uváděné další náklady žalovaná tvrdí až v dovolání, čímž uplatnila tzv. skutkové novoty. K závěru, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot, srov. např. rozsudek ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2714/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1015/2017.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání podané žalovanou odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu